Článek
Ještě v devadesátých letech se Češi dívali na Polsko s určitou shovívavostí, někdy až s povýšeným úsměvem. Vtipy o polských dřevnících, trabantech a levné pracovní síle patřily k běžnému folklóru. My jsme se viděli jako ti chytřejší a šikovnější – země, která transformaci zvládla „správně“. Vstup do EU v roce 2004 jsme brali jako potvrzení, že jsme vzorný žák. Naše měna byla stabilní, hospodářství relativně silné a politici se chlubili, že jsme „ostrovem stability“.
Polsko tehdy působilo neukázněně. Jejich zlotý kolísal, ekonomika se zdála chaotická a politicky to tam občas připomínalo divoký východ. Jenže dnes, po dvaceti letech, je obraz úplně jiný. Polsko nás nejen dohnalo, ale v mnoha ohledech předběhlo – v růstu mezd, ve strategickém vlivu i v tom, jak je vnímáno v Evropě. A co je pro nás nejbolestivější: stalo se to právě proto, že Polsko šlo cestou, kterou bychom podle rakouské ekonomické školy měli jít i my, zatímco my jsme uvízli v iluzi „silné koruny“ a poslušného premianta.
Zatímco Česká republika nechala svou korunu uměle stabilní, Poláci nechali svůj zlotý volně plavat.
U nás ČNB intervenovala, nakupovala eura, tiskla koruny a snižovala úroky, jen aby kurz nevyskočil ani neklesl.
Pro obyčejného Čecha to vypadalo hezky: dovoz levný, dovolená v Chorvatsku pořád za stejné peníze, hypotéka na byt skoro zadarmo. Jenže to byla iluze. Inflace se nikam „neodvětrala“ přes kurz a zůstala uvnitř české ekonomiky. Ceny bytů, energií, služeb a potravin raketově rostly, zatímco mzdy v eurech stagnovaly. Na papíře máme kurz 25 Kč/EUR, ale v reálu jsme ztratili polovinu hodnoty úspor i mezd.
Poláci to udělali jinak – a poctivěji. Když jejich inflace rostla, kurz zlotého se okamžitě přizpůsobil. Ano, někdy to bolelo. V době krize se dovoz zdražil, lidé to pocítili hned. Ale díky tomu se nerovnováha řešila průběžně. Polské firmy musely zvyšovat produktivitu a kvalitu, ne spoléhat na to, že centrální banka problém schová stabilním kurzem. Výsledkem je, že polská ekonomika je dnes pestřejší a zdravější. Stále mají montovny, ale čím dál víc firem s vlastními značkami a technologiemi.
V Česku fixní kurz vyhovoval zahraničním investorům: mohli platit českým zaměstnancům nízké mzdy v eurech a mít jistotu, že kurz se nezmění. My jsme byli rádi, že jsme „stabilní“. Politici si mohli gratulovat a média psát titulky o úspěšném modelu. Jenže tím jsme se sami zabetonovali v roli levné pracovní síly, která šroubuje výrobky pro cizí firmy. Skutečné know-how a zisky odtékají pryč.
Rozdíl dnes vidíme na číslech. V roce 2004 jsme měli průměrnou mzdu o dost vyšší než v Polsku. Všichni předpokládali, že stále zůstaneme napřed. Dnes je situace opačná. Průměrná mzda v Polsku nás dohnala a v některých regionech už i předběhla.
Poláci mají stále levnější některé služby a potraviny, ale jejich reálná životní úroveň roste rychleji než ta naše.
Proč? Protože trh s volnou měnou říká pravdu. Poláci vidí výkyvy okamžitě a reagují na ně. Češi dostávají jen falešný signál „všechno je v pořádku“, dokud není pozdě. Rakouská škola to popisuje přesně: uměle stabilní měna je jako teploměr přilepený na dvacet stupňů – ukazuje klid, i když dům uvnitř hoří.
Tento rozdíl se netýká jen peněženek, ale i postavení v Evropě.
Polsko je dnes politicky mnohem váženější.
Jeho hlas má váhu nejen proto, že má 38 milionů obyvatel, ale i proto, že ekonomicky působí jako sebevědomá, rostoucí mocnost.
Buduje armádu, investuje do infrastruktury, prosazuje vlastní zájmy.
Západní Evropa už je nevnímá jako „levnou montovnu“, ale jako strategického partnera.
Česko se naopak chová jako „hodný žáček“.
Na každém summitu přikyvujeme, hlasujeme podle Bruselu, jen abychom dostali pochvalu, že jsme stabilní a spolehliví a když se náhodou dostaneme k něčemu závažnějšímu jsme papežštější než papež.
Náš kurz je stabilní, náš dluh relativně nízký – na papíře vypadáme skvěle.
Ale ve skutečnosti to znamená, že nikdo nás nebere vážně.
Všichni vědí, že cokoli navrhnou, my jen odkýveme.
Žádné vlastní iniciativy, žádné skutečné prosazování našich zájmů.
A tady přichází otázka eura.
Osobně euro vnímám primárně jako politický projekt, ne jako ekonomicky smysluplnou měnu.
Kdyby šlo jen o ekonomiku, měly by jednotlivé země možnost mít různé měny a kurzy, které odrážejí rozdíly v produktivitě a cenách.
Euro tyto rozdíly zametá pod koberec, protože všem vnucuje jednotný kurz a jednu centrální banku.
Výsledek? Pro Německo a Francii je to pohodlné, pro země jako Řecko či Itálie destruktivní.
Místo přirozené úpravy kurzu mají jen dluhy, nezaměstnanost a závislost na transferech z Bruselu.
Ekonomicky je to past, politicky je to nástroj moci.
A my, místo abychom si to přiznali, hrajeme roli snaživého premianta, který chce euro přijmout jen proto, aby dostal pochvalu.
Ne proto, že to dává smysl pro naše firmy a domácnosti.
Kdybychom opravdu počítali, zjistili bychom, že s našimi strukturálními problémy – drahým bydlením, nízkými eurovými mzdami, závislostí na montovnách – by euro bylo jen další vrstvou betonu nad hlavou.
Neřešilo by nic, jen by udělalo problémy neviditelnými, dokud nebude pozdě.
Polsko je v úplně jiné pozici.
Díky volně plovoucí měně se průběžně vyrovnávalo s krizemi, a když se jednou rozhodne euro přijmout, bude to strategické rozhodnutí z pozice síly, ne únik před vlastními problémy.
Zatímco my budeme přijímat euro jen proto, abychom se zavděčili, Poláci ho přijmou proto, že to bude v jejich zájmu.
Česko mohlo být lídrem regionu.
Měli jsme vzdělanou pracovní sílu, dobrou polohu, výborný start.
Ale místo poctivého trhu jsme si zvolili iluzi stability.
Místo odvahy jsme zvolili poslušnost.
A teď, když se ohlédneme, vidíme, že ti „chaotičtí“ Poláci nás předběhli – a my jsme jen tiše rádi, že nás alespoň pozvou na fotografii ze summitu.
Ne proto, že by nás brali vážně, ale proto, že vědí, že vždycky přikývneme a nikdy nebudeme vyčnívat.
To, co dnes říkáme my ve Voluntii, nejsou žádné nové myšlenky. Už od roku 2009 na to upozorňovali Svobodní – varovali před tím, že fixní kurz a rostoucí státní dluh jsou cestou do záhuby.
Mluvili o tom, že každoročně platíme desítky miliard jen na obsluhu státního dluhu, místo abychom je nechali lidem a firmám.
Říkali, že montovna není cesta do budoucnosti, že umělá stabilita je jen klam.
Ale pak i oni podlehli iluzi „jarmarků a soběstačnosti“, začali věřit, že více regulací a nacionalistických hesel je řešením.
Dnes jejich původní principy svobody přebíráme my.
A stejně jako tehdy se nám asi budete smát.
Stejně jako tehdy budete tvrdit, že iluze teplíčka a pohody je přece lepší než tvrdá pravda.
Jenže historie nás učí, že každý takový klid je jen na chvíli.
A čím déle trvá, tím bolestivější je probuzení.
Dnes stojíme před nepříjemnou volbou.
Pokračovat v téhle iluzi, nebo si konečně přiznat pravdu.
Máme jen dvě cesty: buď se dál tvářit, že naše stabilní koruna je znakem úspěchu a euro řešením všech problémů, nebo se odhodlat k tomu, co jsme v devadesátých letech jen na chvíli zahlédli – ke skutečné svobodě a odpovědnosti.
Za mě je lepší nevázat měnu na žádnou jinou a podívat se realitě do očí. Možná to zlevní byty, protože levné hypotéky už nebudou nafukovat bubliny. Možná to donutí naše firmy, aby konečně začaly tvořit vlastní produkty, ne jen montovat cizí výrobky. Držet principy volného trhu a rakouské školy se prostě vyplatí.
Kdybychom se tehdy nebáli svobody a nechali trh fungovat(ať už eurem jako třeba Estonsko, nebo s volným kursem jako zmínění Poláci), nemuseli bychom dnes platit stovky miliard jen na obsluhu státního dluhu. Mohli jsme být mnohem dál. Ale rozhodnutí se vždy odkládala, protože politici slibovali stabilitu a štěstí výměnou za naši poslušnost.
Tentokrát bychom měli dobře zvážit, kterou iluzi si vybereme. Nejde o to, zda se přikloníme na východ nebo na západ. Jde o to, zda se konečně podíváme pravdě do očí – tak, jak jsme to na chvíli dokázali v devadesátých letech – a přijmeme realitu takovou, jaká je. Protože čím déle budeme předstírat, že problém neexistuje, tím bolestivější bude náraz, až se iluze rozpadne.
