Článek
„Cože? Ty chceš zrušit neziskovky? To je chceš nechat lidi napospas osudu?“ To je klasické politické klišé, které slyšíme pokaždé, když se někdo odváží zpochybnit současný systém. Podobně to zní, když kritizujete školství, zdravotnictví nebo jiné oblasti: „Takže ty chceš, aby děti nechodily do školy? Aby lidé umírali bez pomoci?“ Ne, nikdy jsem netvrdil, že služby, které stát poskytuje, nejsou potřeba. Tvrdím jen to, že stát je poskytuje špatně — vždycky špatně, bez ohledu na to, kdo sedí v jeho čele.
Politici se dnes tváří, jako by měli vyšší morální právo rozhodovat, která neziskovka je dobrá a která špatná. Oni určují, kdo dostane dotace, kdo je „prospěšný“ a kdo „závadný“. My ostatní jen platíme a mlčíme. A když se ptáme, proč se peníze lije do prapodivných projektů, slyšíme, že „úředníci vědí nejlépe“. Ve skutečnosti je to prosté: stát lidem peníze nejprve sebere na daních a pak je přes síť úředníků a grantových komisí přerozdělí těm, kteří jsou „správní“ podle aktuální politické módy. A my máme být ještě vděční, že se o nás někdo stará.
Představte si scénu. Loupežník vnikne do vašeho domu, vezme vám peněženku a odchází. O týden později se vrátí, hodí vám na stůl stravenku na oběd a řekne: „Tady máš něco, abys neumřel hlady. A nezapomeň, že jsem ti pomohl.“ Směšné? Samozřejmě. Všichni vidíme, že to není žádná dobročinnost, jen drobná část z toho, co vám předtím ukradl. Nikdo by mu nepoděkoval, nikdo by se neradoval, že „loupežník pečuje o komunitu“. Všichni by jen věděli, že stále zůstává zlodějem. Přesně tohle dělá stát s dotacemi. Sebere nám obrovské množství peněz, část z nich si nechá, zbytek přerozdělí a hraje si na dárce. Rozdává dotace neziskovkám, určuje, kdo je hodný a kdo ne. A my mu máme ještě zatleskat.
Co když ale nechceme hned běhat s vidlemi? Někteří mají loupežníka rádi, někteří se ho bojí a jiní se s ním dělí — proto nenavrhuji rovnou poslat loupežníka do hořících pekel, ale alespoň ho donutit něco vrátit. Proto přicházím s mírnějším návrhem: stát nechá lidem část toho, co jim vzal, formou voucheru, a dál do toho nebude mluvit. Ten voucher není dar; je to jen symbolické vrácení drobku z lupu. Kdo nechce podporovat neziskovky, může voucher prodat v hospodě za dvě piva; kdo chce podpořit školku, charitu nebo sportovní družstvo, voucher použije právě tam. Ten, kdo se s loupežníkem dělí a směje se nám z billboardů, neuvidí víc — a pokud nás bude víc, můžeme vyhnat i ty, kdo na loupežnících parazitují.
Najednou už nerozhoduje žádný úředník ani politik. Chcete podpořit charitu pro nemocné děti? Dejte jí voucher. Fandíte místnímu fotbalovému klubu? Pošlete ho tam. Nezajímá vás žádná neziskovka? Prodejte voucher sousedovi za dvě piva. On pak vouchery sebere a pošle je tam, kde mu to dává smysl. Výsledek? Vznikne skutečný trh s neziskovkami. Ty, které lidem opravdu pomáhají, porostou. Ty, které existují jen na papíře a díky známostem, zmizí během pár měsíců. Žádné komise, žádné grantové výzvy, žádné kroucení pravidel. Jen přímý vztah mezi občanem a organizací.
Sekundární trh dává svobodu i těm, kteří se o neziskovky nezajímají. Voucher má svou cenu a kdo ho nechce použít, může ho prodat komukoli jinému. Pepa dostane voucher za 4 700 Kč, ale nezajímá ho, kam půjde. V hospodě ho prodá Karlovi za 200 Kč. Karl nasbírá více voucherů od sousedů a všechny použije na podporu místního sportovního klubu. Pepa má pivo, Karl má vliv a klub podporu. Tím vzniká skutečná poptávka a tržní cena a lidé sami ukážou, které neziskovky stojí za to podporovat.
Podle odhadů, například ekonomky Markéty Šichtařové, tečou dnes do neziskovek z veřejných rozpočtů až 51 miliard korun ročně. Pokud by se tyto peníze rozdělily mezi občany formou voucherů, vyšlo by to na 4 700 Kč na osobu ročně, tedy asi 390 Kč měsíčně. Čtyřčlenná rodina by dostala skoro 19 000 Kč ročně. Na první pohled to může znít jako solidní suma, která dokáže rozhýbat celý sektor. Ale je potřeba si uvědomit, že tohle není žádný velkorysý dar. Stát totiž z člověka s minimální mzdou dokáže na daních a odvodech sebrat přibližně tuto částku každý měsíc. Jinými slovy, celý roční voucher odpovídá jen jednomu jedinému měsíci toho, co mu stát běžně vezme. Zbytek se nikdy nevrátí — mizí v rozpočtu, ve státním aparátu, v zbytečných programech a v projektech, které by lidé dobrovolně nikdy nezaplatili. Najednou je jasné, že vouchery nejsou žádná štědrost, ale jen malý zlomek z obrovské částky, kterou stát od lidí každý měsíc vybírá. Loupežník vám po roce hodí na stůl pár drobných, které stejně pocházejí z vaší vlastní peněženky, a čeká, že mu poděkujete. Přitom vám pořád dluží desítky tisíc, které si nechal.
Politici budou samozřejmě křičet: „Musíme to registrovat! Musíme to kontrolovat!“ Ale proč? V tomto systému stát už nic nepřerozděluje. On jen jednou ročně rozdá lidem jejich vlastní peníze zpátky v podobě voucherů — a dál se do toho neplete. Kontrola probíhá přirozeně: podvodníci zkrachují sami, protože jim lidé přestanou dávat vouchery. Recenze a otevřená data ukážou, kdo má výsledky. Cena voucheru se stane měřítkem důvěryhodnosti organizace. A komunita se domluví, koho podporovat. Stát není garant kvality. Stát je překážka, která kvalitu ničí.
A pokud se tenhle model osvědčí, proč ho nezavést i jinde? Proč by například školství mělo fungovat jinak? Místo miliard nalévaných do ministerstev by každý rodič dostal školský voucher a sám by vybral, do jaké školy své dítě pošle. Školy by mezi sebou soutěžily o důvěru rodičů, ne o granty a dotace. Ty špatné by rychle zanikly, ty dobré by vzkvétaly. Stejný princip by se dal postupně rozšířit i na zdravotnictví, kulturu nebo část sociálních služeb. Všude tam, kde dnes stát přerozděluje, by rozhodovali přímo lidé.
Loupežník, který vám po krádeži hodí stravenku, není dobrodinec. Stát, který rozdává dotace, také není dobrodinec — jen vám vrací drobek z toho, co vám sebral. Voucherový systém to konečně přiznává otevřeně: žádné maskování za granty, žádné „strategické priority“, jen část ukradených peněz vrácená lidem, aby oni sami rozhodli, co má smysl. A pokud nás bude víc, můžeme jít dál — vezmeme vidle a vyženeme i ty, kteří se s loupežníky dělí a ještě se nám posmívají z billboardů. To je cílem: nejdřív vrátit lidem kontrolu nad tím, kam jdou peníze, a potom postupně odvést státní roli zpátky tam, kam patří — stranou od života lidí, nikoli u zdroje jejich moci.
