Článek
Možná se blíží chvíle, kdy kauza Dozimetr konečně přinese do Česka kýžený klid. Zní to paradoxně, ale když se nad tím člověk zamyslí, vlastně to není až tak nereálné. Nic totiž nespojí rozhádaný národ tak spolehlivě, jako když si obě znesvářené strany uvědomí, že ve skutečnosti nejsou až tak odlišné – že stojí na stejné, trochu páchnoucí palubě, jen se hádají o to, kdo bude stát na přídi a rozdávat rozkazy.
Vzpomeňme si na dobu, kdy vládnul Andrej Babiš. Jedna část národa tehdy s pohoršením sledovala, jak může někdo omlouvat jeho kauzy, a nechápala, jak je možné, že se stále drží u moci. Každý, kdo nepožadoval jeho okamžitý odchod, nejlépe doprovázený symbolickou seppuku přímo na Václavském náměstí, byl okamžitě nálepkován jako nevzdělaný vidlák, případně placený troll. Hysterické titulky, moralizující komentáře a výzvy ke „kultuře politické odpovědnosti“ se valily ze všech stran. Svět byl přehledný – dobro stálo proti zlu, světlo proti temnotě, a nebylo pochyb, na které straně stojí ti „slušní“.
Jenže dnes jsme se posunuli o pár let dál. Andrej Babiš už není ve Strakově akademii, místo něj tam sedí ti, kteří se tehdy prezentovali jako zachránci. A najednou – ticho. Nebo spíš zvláštní šum výmluv, polopravd a relativizace. Najednou nevadí, že „nejlepší strana v dějinách“ byla financována mafiány. Najednou nejsou mrtví v kauze Dozimetr tak úplně mrtví, kokainové večírky se vysvětlují jako „nešťastné PR“ a ministr Rakušan, který prý „o ničem nevěděl“, se místo demisi tváří, jako by to byla jeho zásluha, že se vůbec něco vyšetřuje.
Přitom je to logicky zcela jednoduché: pokud o všem nevěděl, pak je natolik hloupý a nekompetentní, že na svém místě nemá co dělat. A pokud věděl, pak vědomě lhal – a na svém místě nemá co dělat úplně stejně. Žádná třetí možnost neexistuje. A přesto se drží, protože stejně jako kdysi Babiš má i on svou armádu voličů, kteří by mu odpustili úplně cokoli. Klidně i to, kdyby na tiskovce polil novináře kávou, přetáhl ho mikrofonem a ještě mu u toho ukradl peněženku.
A tak se oba tábory pomalu a téměř nepozorovaně sbližují. Ti, kteří se kdysi pohoršovali nad Babišovými aférami a nechápali, jak je možné, že ho někdo omlouvá, dnes sami omlouvají aféry svých oblíbenců. A ti, kteří tehdy křičeli o „honu na čarodějnice“, se dnes z druhé strany dívají na úplně stejný scénář, jen se jinak jmenují postavy a lehce se změnil slovník.
Začínám mít pocit, že mezi minulou vládou, tou současnou a – bohužel – i tou, která přijde po nich, vlastně není zásadní rozdíl. Vždy se najde někdo, kdo s vážnou tváří tvrdí, že tentokrát je to jiné, že tentokrát jsou to ti „slušní“. A vždy se ukáže, že i ti slušní umí lhát, krást, vymlouvat se a tvářit se, že „vlastně o ničem nevěděli“. Politika se tak stává jedním velkým kolotočem, kde se jen střídají figurky v sedle, zatímco my občané stojíme kolem, házíme jim peníze, hádáme se mezi sebou, kdo má krásnější koně, a pak se divíme, že se pořád točíme dokola a nikam se neposouváme.
Oba tábory se nás přitom neustále snaží přesvědčit, že musíme táhnout za jeden provaz. Jenže každý z nich má na mysli něco jiného. Oni nechtějí, abychom spolu táhli stejným směrem pro společné dobro. Chtějí, abychom všichni napnuli síly, abychom jim pomohli utáhnout káru plnou našich peněz, práce a nadějí, kterou oni mezitím směřují – jak jinak – k sobě. Jedni nám tvrdí, že káru táhnou ke světlým zítřkům, druzí k odpovědné změně, ale když se podíváte blíže, obě strany směřují jen do svého stranického dvora. My makáme, oni sklízí. My se dřeme, oni se perou o to, kdo si první rozváže pytel se zlaťáky.
A tak mám pro ně jednoduchý návrh: táhněte oba. Táhněte společně, ruku v ruce, a vezměte s sebou klidně i ty, kteří přijdou po vás. Je mi úplně jedno kam, jen prosím, ať je to hodně daleko a pokud možno opravdu hluboko. A vezměte si s sebou tu káru, ať nám tady po vás nezůstane.
A my, co tu zůstaneme, bychom se mezitím mohli zamyslet, zda opravdu potřebujeme, aby každý moment našeho života hlídal úředník s razítkem a bumážkou. Úředník, za kterým stojí mafián, který si z každé koruny, kterou mu odevzdáme, vezme polovinu rovnou pro sebe a z té zbylé poloviny ještě kus posune „svému“ politikovi, aby měl na volební kampaň, večírek s bílým práškem a pár kilo kuřecích křídel na oslavu vítězství.
Opravdu si neumíme školku, hlídání dětí, místní hasičskou pojišťovnu, vlastní spoření, lékaře nebo dohodu se šéfem zařídit sami, bez státního prostředníka, který nás přesvědčuje, že bez něj by se nám zhroutil svět? Ano, možná by to na první pohled bylo dražší než dnešní „zdarma“, kdy stát peníze vybere, přerozdělí a pak slavnostně předá zpět formou služeb. Jenže by to bylo čistší – bez kokainových večírků, bez slepičích skandálů, bez zákulisních dohod a bez špinavých prstů natažených k našim peněženkám.
Možná by stálo za to přiznat si, že svoboda a odpovědnost něco stojí. Ale také za to stojí. A možná právě kauza Dozimetr otevře oči alespoň některým lidem – a ukáže jim, že silný stát, na který spoléhají, je jen nástroj v rukou těch, kteří se střídají na kolotoči, zatímco my jim pořád dokola platíme jízdenku.
