Článek
Můj dětský zločin? Četl jsem, co mě bavilo
Debaty o tom, co by děti měly číst, slýcháme neustále. Ale dnes už víme jedno: tou nejspolehlivější cestou ke knihám je zvědavost.
Jsou věci, které nás ve škole naučili – a pak ty, které jsme si museli najít sami. Někdy to nejcennější neleželo v osnovách, ale tam, kam jsme si potají odskočili z povinné četby. Mimo doporučené seznamy. Mimo čítanku.
Doba se mění. Školy se mění. Děti taky. A někde mezi tím se proměňuje i vztah ke čtení, fantazii a poznání.
Povinná školní četba, to byla moje kletba
Jako čtrnáctiletý jsem četl rád. Ale co jsem přečetl, to se vůbec ve škole nepočítalo. Nebylo to „na seznamu“. V čtenářském deníku měli být Jirásek, Němcová, Mácha. Já se mezitím potápěl Dvacet tisíc mil pod mořem, plul Oceánem na kře ledové a podnikal cestu Kolem světa za 80 dní. Měli jsme doma knihy od Julese Verna – a pro mě to byla ta nejlepší dobrodružství.
Když jsme se ve škole v čítance blížili k Vernovi, radoval jsem se. Konečně přijde moje chvíle, říkal jsem si.
„Toho spisovatele přeskočíme,“ řekla paní učitelka rezolutně. „Holčičky by to stejně nebavilo.“
Holčičky mlčely. V tom věku se často mlčí. Já mlčel taky – ale ze zklamání. A přitom to mohl být jeden z nejhezčích dnů ve škole.
Knižní dvojí život
Na střední jsem si otevřel dveře vesmíru dokořán. Bradbury, Asimov, Lem… jenže do čtenářského deníku jsem pořád musel psát jiné knihy. Vedl jsem vlastně knižní dvojí život. Ve školní realitě jsem postával s Vávrou a Maryšou v kuchyni – ale jinak jsem byl na jiné planetě. A vlastně jsem nechápal, co tam v té kuchyni s těmi dvěma dělám. Bylo mi patnáct. Nerozuměl jsem jim.
Dnes si přečtu i Babičku. A mluvím s AI.
Uteklo pár desetiletí a svět se změnil. V kapse mám telefon, ve kterém si povídám s umělou inteligencí. Některá auta jezdí sama a taky s námi mluví. A já si říkám, že dnes vlastně žijeme to sci-fi, které kdysi nepatřilo do osnov.
Proto ničeho nelituju. Ani těch pětek ze čtenářského deníku, který jsem nestíhal opisovat od pečlivých spolužaček. Ani toho, že jsem četl jinak. Kdybych tenkrát jen poslušně následoval seznam, nikdy bych nepoznal to krásné čtenářské dobrodružství.
A co je zajímavé? Dnes si klidně otevřu tu doporučenou klasiku. Třeba i Babičku od Boženy Němcové. A čtu ji jinýma očima. Víc chápu. Méně hodnotím. Možná i proto, že už ji nemusím povinně číst.
Holčičky by to asi nakonec fakt bavilo
Mám tři dcery. Mladší se mi nedávno svěřila, že si před spaním čte Marťanskou kroniku. Nejstarší zrovna zápasí s čínským sci-fi Problém tří těles. Ve škole jsem zase jednou objevil, jak si jedna páťačka pod lavicí čte Terryho Pratchetta. Taky pěkné sci-fi. Prý ji to chytlo.
A mě jen napadlo:
„No vidíte. Holčičky by to asi nakonec fakt bavilo.“
Každý takový příběh může být začátkem čtenářské cesty – a je jedno, jestli začíná v kuchyni na Starém bělidle, nebo na palubě vesmírného korábu někde ve vesmírné tramtárii.
Kudy vede cesta ke čtení
Možná právě tohle je ten největší posun na školách. Už nemusíme v dětech dusit jejich vlastní zájem. Dnes jsou učitelé i rodiče rádi za jakékoli čtení – hlavně že děti rády čtou. Na milost byl vzat i komiks. I fantasy a sci-fi. A to je dobře.
A co víc – děti dnes čtou nejen knihy. Pracují s texty novým způsobem. Ptají se, hledají odpovědi, vedou podcastové rozhovory – a někdy ne s lidmi, ale s umělou inteligencí. Svět textu už není jen o papíru.
Tady už si zase ale nejsme jistí. Třeba s tím, jestli a jak AI do výuky pustit. Je jednoduché ji prostě jen zakázat. Mnohem složitější je naučit se s ní zacházet smysluplně v hodinách. Někdy mi to celé připadá jako opakování starého omylu: kdysi se říkalo, že Verne není pro holky, nebo že sci-fi do školy nepatří. Dnes místo příběhů odmítáme nástroje budoucnosti. Ale i ty – samy o sobě – nejsou ani dobré, ani špatné. Mohou naši fantazii rozvíjet. Nebo ji utlumit. Záleží jen na tom, jak s nimi zacházíme.
Ostatně – žáci už AI dávno používají. Otázka nezní „jestli“. Otázka zní „s námi, nebo bez nás- nebo ji budou schovávat taky pod lavicí?“
Jak s tím dnes naložit? Pár tipů pro učitele a rodiče
Možná je dnes ten nejlepší čas přehodnotit, jak se čtením zacházíme. Tady jsou tři drobné, ale funkční cesty, jak dětem nabídnout čtení jinak :
1. Klasika + vlastní výběr
Ke každé povinné knize nechte děti zvolit „parťáka“ – knihu, kterou si samy vyberou, ale která se dotýká podobného tématu. Ať pak zkusí srovnat, jak jiní autoři pracují s podobným tématem.
2. AI jako čtenářský sparing partner
Nechte děti napsat recenzi nebo krátké zamyšlení nad knihou – a pak jim dejte možnost „popovídat si“ o tom s umělou inteligencí. Třeba se dozví jiný názor. Třeba ho zpochybní. Třeba jim dojde, že i roboti umí číst mezi řádky. A nebo že ne.
3. Čtenářský deník 2.0
Dnešní čtenářský deník nemusí být jen sloupek papíru s jménem autora. Může být i digitálním portfoliem: krátké video shrnutí, popis k postavě, AI-vygenerovaný obrázek scény, hlasová zpráva, dialog mezi dvěma hrdiny. Všechny tyhle formy ukazují, že dítě knihu opravdu četlo – jen o ní mluví vlastním jazykem.
Cílem není zrušit klasiku. Ale přidat k ní nové cesty – zvědavost, kreativitu, vlastní hlas. Možná pak přestane být čtení povinností. A stane se z něj to, co vždycky mohlo být: dobrodružství.
Anketa
Do komentářů napište. jaké knížky plánujete přečíst v létě o prázdninách a o dovolené a jak jste válčili se čtenářským deníkem a povinnou četbou vy.
Pokud si chcete vybrat knížku nejen na prázdniny, zde je šikovná databáze knih
Pokud chcete zasvětit děti do světa umělé inteligence jsou zde skvělé stránky AI Dětem
