Článek
Ráno jsem odhrnoval sníh na školním dvoře a rozhicovaný jsem pak sedal ke katedře na poslední chvíli. Snad ten pohyb na sněhu, prokřehlé prsty a pak příjemná únava u rozehřátého topení ve mně evokovala, že jsem kdesi na horské chatě a za chvíli mi přinesou horký grog a palačinky… Z toho snění mne vytrhla hlučící třída. A mně došlo, že ten, kdo tu bude dnes obsluhovat, jsem bohužel já. Nejsem žádný zručný číšník vědomostí, jsem spíše začínající pikolík. Pořád se učím, jak žákům učivo správně naservírovat pod nos. Tak aby jim chutnalo, a pokud možno nekazil se jejich učící apetit. Ale moc mi to nejde, není to totiž jednoduché. Dnes byl časový pres skrze sněhovou nadílku, a já proto improvizoval pracovním listem. A jeho kvapným tiskem. Už jsem se viděl jak z podavače tiskárny vypadávají teplé kopie, jako čerstvé houstičky. Kopírka si ale vymyslela snad všechno, na co má holka nárok: Chtěla papír, doklapnout kryt, nový toner, reset a na displeji trochu toho lidského teplého dotyku. A nikoliv moje prokřehlé ruce. Nepomohlo by ani hrubé zacházení jako s hrablem. To možná proto na mne vyplivla i kus zmuchlaného papíru, co si schovávala mezi válci pro tuto příležitost. A když jsem jí obsloužil, napsala: „Čekejte, kalibruji gradaci.“ Musel jsem mít s holkou další strpení, aby to mělo správné grády. A další drahocenné minuty byly v čudu!! Tiskárnu jsem sice zvládnul, ale obstarat živý materiál, který je ve třídě, je jiná úroveň. Žákům nesvítí na čele „error“ s ikonkou opravářského klíče a s číslem chyby, co nalistuji jednoduše v manuále. A aby to mělo v hodině správné grády, to je složitá alchymie mezi pedagogem a žáky. To nikde nevyčtete. Co v jedné třídě dobře fuguje, jinde je bez odezvy. Vše je přitom na vás a někdy se zdá, že je vše i proti vám. A když se dobrého pedagoga zeptáte, co na své práci tolik miluje, zmíní vám právě tuhle nevyzpytatelnost. A když se zeptáte, co ho nejvíc rozčiluje, bude to zase stejná odpověď: nevyzpytatelnost. S touhle ambivalencí se musíte smířít. Pak se prý naučíte učit Já se přiznám, že móresy tiskárny snáším mnohem lépe, a že fortel k lopatě a hrablu hledám snadněji. Ale s učením dětí to nevzdávám. Nakonec to asi trvá delší dobu, než se prošlapou v hlavě ty správné cestičky, aby to šlo samo a přirozeně.
dnes nepřijedou do školy cyklisti
