Článek
Tak tu máme zase advent. Snad nikoho nenechává chladným, ale každý ho prožíváme trochu jinak. Někdo brázdí trhy a snaží se pořídit ty nejvypečenější kousky, někdo spíš bloumá po obchodních centrech a e-shopech, aby schrastil dárky za co nejmenší peníz. Někoho tolik neužije na nákupy a raději vyráží na koncerty, dílničky, roráty a jiné adventní akce. Další se ani nežene ven a sazí do trouby jeden plech za druhým. Konečně támhleten se dvakrát nezalamuje a celé to sfoukne zapálením svíčky na věnci.
Ještě tak děti se shodnou, že to chce kalendář - ideálně aspoň s kapkou čokolády. Jestli ho ale rámujeme aktivitami na posilování ctností, každodenním malým poselstvím, manželským kořením, nebo pro změnu ničím, to už zase záleží na jednotlivých chutích. Celou tu změť aktivit a paletu zážitků pak prostupuje nejen vůně adventního svařáku a punče, ale také nastupující stres předvánočního shonu. S tímto zlodějem zimního klidu v patách snadno zapomínáme, o čem by ten advent vlastně měl být.
Advent znamená doslova příchod. Lidé v prostoru s křesťanskou tradicí v tento čas po staletí tišili svůj každodenní koloběh. Jednak kvůli nastávající zimě, jednak kvůli oslavě Spasitelova příchodu na svět. S takovou oslavou se pojila duchovní obnova - příprava nejen na tento velký svátek, ale i nadcházející rok života.
Na Spasitele z Betléma dnes mnohdy nevěříme, ať už v představě, že se spasíme nejlépe sami, nebo z důvodu konverze k různým lidovým spasitelům, kteří přijdou klidně dvakrát, ale království pro člověka z toho nikdy nekouká. Adventní čas a způsob, jak ho naši předkové pojímali, pro nás může být inspirací a víra v Boha, který se vydal mezi lidi a lidem, není pro přínosné prožití tohoto času podmínkou nutnou ani postačující. Vnímejme advent jako čas ztišení, dopřejme si duševní obnovu, abychom nabrali sílu na budoucí radosti i strasti. Nebuďme v tom sami, ať už bude naším parťákem ten, který se narodil kdysi v chlévě, nebo ti, kteří s námi ruku v ruce kráčejí životem.
V adventním a vánočním čase se více choulíme k rodinnému krbu a můžeme být vděční za úsměvy kolem a plamínky v očích svých blízkých. Vděční za útulný a bezpečný domov, kterého se mnohým nedostává. Vděční za to, že nemusíme utíkat v obavách o život svůj nebo život vlastních dětí - tak jako utíkala rodina, kterou o Vánocích slavíme, a jako i dnes utíkají mnohé další. Má to ovšem jeden háček. Pro člověka, který upadá do chudoby a přemýšlí, na kolik ho vyjde letos topení a jak připravit aspoň jakés takés Vánoce dětem, je těžké být vděčný. Při všech svých trampotách ale mějme na paměti, že strádat ve střední Evropě je pořád pořádná klika.
Neumíráme hlady, žízní ani jiným základním nedostatkem. Nezuří nám za okny válka, nikdo nás nepronásleduje ani nemučí za politické nebo náboženské přesvědčení. Nenechat se tím uchlácholit je v pořádku, současně je dobré si uvědomit, že už tohle není vůbec málo. Tenhle základ zůstává pro většinu obyvatel planety daleko za horizontem, natož aby představoval samozřejmost.
Vděčnost přitom neznamená držet hubu a krok. Člověk může být vděčný za dnes tak útulnou střední Evropu a současně kritizovat stávající vládu, že neplní jeho očekávání; že po ní až příliš často zůstávají jen prázdná slova a zástupy lidí vyhlížejících druhý příchod spasitele s koblihou. Konstruktivní a snad i plodnou kritiku vlády však těžko založíme na plácání o Fialové totalitě.
Tento slovní exces, který tak rád přiživuje i zvěstovatel koblih padajících z nebe, akorát devalvuje důležitý politický pojem a uráží všechny, kteří v totalitě trpěli nebo ztratili své blízké. Zaplať pán Bůh jsem to nezažil, ale i z doslechu mi stačilo. To nebyla ani jiná liga. To byl úplně jiný sport než ten, kterému se dnes ve veřejném prostoru věnujeme. Slova dokážou bolet jako rána pěstí a silná slova jako silná rána pěstí.
Ale ruku na srdce, tohle jsou taky silná slova, tak se závěrem vraťme k adventnímu ztišení. Přestaňme se ve veřejné debatě na chvíli tlouct a přemýšlejme nad tím, že jsou s námi na světě tací, kteří se musejí životem ještě více protloukat. Najděme si o adventu čas nechvátat k Vánocům a načerpat síly na další týdny a měsíce. Obnovme se zevnitř, až se budeme svátečně oplácávat navenek. A buďme, prosím, vděční. Máme rozhodně za co, i když nám to tak mnohdy nepřijde.
