Článek
Kolikrát jsme ji už slyšeli: „Cos v životě dokázal(a)?!“ Inu, ještě na gymplu pár triviálnějších matematických výrazů, později při krátké zastávce na matfyzu snad i něco málo složitějšího. Jinak celkem nic. Proč se ptáš? Ty nějak holduješ důkazům?
Pokud nemluvíme s vědcem, právníkem nebo detektivem, ještě tak možná s přehnaně ambiciózním filosofem, nedává otázka „Cos dokázal(a)?“ valného smyslu. Jednoduše proto, že v ní chybí zájmeno nebo předmět. Touto otázkou se totiž nevztahujeme k výtvorům, které má dotyčný člověk za sebou, ptáme se ho, jestli se může pochlubit nějakým počínáním, kterým by dokázal svou hodnotu. Nám, sobě, okolí, celému světu.
Když se nás rodič - nebo kdokoliv jiný - táže: „Cos dokázal(a)?“, zajímá ho, jestli máme čím doložit, že za něco stojíme. Konečný verdikt souvisí jen nahodile s tím, jaký vedeme život nebo co jsme v něm vytvořili. Přijatelnost onoho lidového důkazu je poměřována očekáváním tázajícího. Splňujeme-li očekávání tázajícího, tož to jsme v životě něco dokázali; nesplňujeme-li, tož to asi za mnoho nestojíme.
Právě rodiče si tento zakuklený dotaz historicky oblíbili. Říká se, že největším neštěstím pro rodiče je, když přežijí své dítě. Vidím ještě jedno velké neštěstí, které na nás rodiče číhá. Když naše dítě žije a my ho nevědomky umrtvujeme. Když ho nenecháme roztáhnout křídla. Když ho obtěžkáváme vlastními očekáváními a nenaplněnými sny z mládí. Když nežije život svůj, ale jakýsi druhotný odlesk života našeho.
Každý člověk potřebuje najít kousek svého štěstí a je to docela šichta i bez různých omezení pocházejících z rodiny nebo společnosti. Přesto si tato omezení automaticky klademe; přesto přemýšlíme, kudy se vydat, aby rodiče nebo lidi kolem byli spokojení. Abychom jim dokázali svou hodnotu.
Může za to touha po uznání, jedna z těch hluboce lidských pastí. Každý z nás nějaké uznání potřebuje, ale při hledání vlastního štěstí nebývá uznání dobrým rádcem. Uznání, ten shrbený skřet, který by se chtěl vypínat nad celým světem, totiž šibalsky radí: Podvol se. Udělej, co chtějí; řekni jim, co rádi uslyší, a budeš šťastný. Nebudeš. Nanejvýš ve světle reflektorů na chvíli zapomeneš na své vězení.
Skutečná pomoc, kterou může uznání při hledání štěstí nabídnout, netkví v následování přání někoho jiného, ale v přijetí životní cesty, i když neodpovídá našim představám. Dopřát člověku uznání za to, kým se rozhodl být, nikoliv za to, kde bychom ho sami chtěli mít. Uznávat člověka nejen, když nám jde na ruku nebo poplácává přátelsky po zádech, ale i ve chvílích, kdy kráčí jiným směrem.
Neměl jsem tu čest poznat Johna Locka, ale hádám, že i sem mířil, když mluvil o nezadatelnosti lidských práv a svobod. Jak se stát dobrým člověkem není úloha, kterou nám nějaký samozvaný garant Dobra zadá, je to otázka, kterou si klademe každý sám a po svém; otázka, kterou odpovídáme především sobě a ne tleskajícímu či bučícímu publiku. Pokud nabýváme vlastní hodnotu až na základě výkladu ostatních, nejsme toliko svobodnými tvůrci jako spíše dřevěnými herci v jedné dějinné loutkové frašce.
Důkazy patří do exaktních věd a ne do oblasti mezilidských vztahů. Až se budeš příště ptát po člověku a po hodnotě jeho života, ptej se: „Máš svůj kousek štěstí?“ Tak se ptá starostlivý rodič v teple domova i svědomitý občan v ulicích velkoměsta, protože společenství, ve kterém nemůžeme jít za svým štěstím, je jenom rozbitá skořápka. Dříve nebo později začne nesnesitelně smrdět.
