Článek
Člověk se snaží porazit smrt snad od doby, kdy mu došlo, že jednou přijde a máchne i nad ním tou kosou. Už v nejstarší dochované písemné památce naší civilizace řeší Gilgameš, jak se jí dostat na kobylku. Jak to zaonačit, aby ji obešel a stal se nesmrtelným. Lidská historie zná takových Gilgamešů bezpočet. Někteří jsou slavní, o některých jsme sotva slyšeli a o jiných sotva kdy uslyšíme.
Nemám v plánu tu dělat kompletní historický seznam Gilgamešů. Jednak by to byl nadlidský úkol, jednak nelidský požadavek na čtenáře, který by se měl takovým elaborátem prokousávat. Pár věhlasných jmen mezi zápasníky, kteří se postavili se zubatou do ringu, si ovšem neodpustím.
Na Gilgameše volně navázal Platón s představou, že náš pozemský život je pomíjivým intermezzem a že pravý život žijeme před narozením a po smrti. Tato teze o pravém životě na věčnosti se pak dočkala obrovského rozmachu s nástupem a úspěchem křesťanství, které vyhlásilo vítězství nad smrtí vzkříšením. „Je spousta lidí, kteří nevědí, proč vlastně žijí a proč se stále za něčím ženou. Je opravdu těžké to vědět bez Ježíše, který přemohl smrt, protože smrt, po které život nepokračuje, nakonec veškerý smysl maže. Jistě bychom mohli udělat spoustu dobra a zanechat po sobě bohatý odkaz i bez Ježíše, ale konec našeho života bez další naděje by měl hořkou pachuť,“ sumíruje populární salesiánský kněz Ladislav Heryán ve své knize Exotem na této zemi.
Mezi argumenty, které zazněly z křesťanského tábora ve prospěch lidské nesmrtelnosti, je mým favoritem výplod C. S. Lewise z díla Mere Christianity: „Rozdíl mezi totalitním zřízením a demokracií způsobuje nesmrtelnost. Trvá-li život člověka pouhých sedmdesát let, pak je stát nebo národ důležitější než jednotlivec. Pokud má však křesťanství pravdu, je jednotlivec důležitější, neboť je věčný.“
Když Friedrich Nietzsche pohřbívá platonismus pro lid, jak křesťanství přezdíval, rozhodně tím neposílá k ledu představu lidské nesmrtelnosti. Nietzsche věřil, či přesněji ze své myšlenky o působení vůle k moci jakožto hlavního hybatele světa odvodil, že každý živý tvor tolik touží prožívat dál a znovu, že se bude věčně vracet v dalších životech. Tak pravil Zarathustra. Podobnost s reinkarnačními cykly známými z východních náboženství tu rozhodně není čistě náhodná.
Nietzscheho současník a druhý velký hrobař křesťanství Karel Marx zase hlásal zaměření na život tady a teď - na životní praxi. Že to jeho budoucí fanoušky z řad světových vůdců nijak zvlášť neochránilo před potřebou pokusit se překročit smrt, je patrné nejpozději s Leninovým nabalzámovaným ostatkem, který byl uložen desítky let v mauzoleu. První vykladač komunistických snů tu měl být asi taky na věčné časy, jako ono rádoby rajské zřízení.
Nesmrtelné cetky
Dnes žijeme v nepříliš úsměvné ironii, kdy na jedné straně odmítáme komunismus jako zanícené slepé střevo z nedávné vlastní historie a na straně druhé pěstujeme nabalzámovaný odkaz rudých faraonů. Přestali jsme věřit na nesmrtelnost duše, ať už pobývající na věčnosti, nebo věčně přítomné tady, ale naše touha dobrat se nesmrtelnosti nikam nezmizela. A tak stavíme mauzolea. Z peněz, z betonu, ze slov, z čehokoliv co má delší trvanlivost než naše křehká tělesná schránka.
Ruku na srdce - i tento text je jedním malým voláním po nesmrtelnosti. Čím víc jsme přesvědčení, že ten knock-out od Sekáče bude naše konečná, tím spíš se odkláníme od lidí k budování pomníků. Tím víc usilujeme o to, abychom nějak přetrvali; aby tu po nás něco zůstalo. Mnohdy po nás ale zůstávají jenom opuštění nejbližší a pachuť z promarnění drahocenného času tesáním do kamene.
Zatímco stavíme vzdušné i betonové chrámy, zatímco se schováváme před Sekáčem, protože nás pohled do jeho tváře tolik děsí, hodiny vyměřené nám a našim nejbližším neúprosně tikají. Možná se s nimi potkáme někde na věčnosti, nebo se v nějaké podobě vrátíme všichni sem, ale od chvíle, kdy jsme se těmhle představám vysmáli jako dětinským, býváme až příliš často zaměstnaní. Stavíme, budujeme, shromažďujeme. Sami sebe přesvědčujeme, že to přece všechno děláme pro ně, ovšem drazí nejbližší by možná víc ocenili společně strávený čas než monumentální ale chladné živobytí. Jenže co naplat, my musíme makat na svém odkazu a makáme na něm tím usilovněji, čím definitivněji jsme přesvědčeni, že žádná druhá šance nepřijde.
Až se budeš příště míjet se svými dětmi a drahou polovičkou, protože přece musíš ještě to a taky tamto, aby se měli dobře, pořádně se zamysli, jestli jim neprokazuješ medvědí službu. Jestli by víc neocenili objetí, společnou hru nebo kousek sdílené radosti místo všech těch zlatých klecí, které sice přetrvají, ale možná o ně nikdo ani nebude stát. Až budeš příště vysvětlovat rodičům, proč zase nemůžeš v nejbližších dlouhých týdnech přijet, polož si na misky vah všechny ty nezbytné akce a aktivity vedle času stráveného v širší rodině.
Lidský život by měl být o lidech, kteří se tam někde na pozadí zabývají i věcmi, ne o materiálních dostizích, kterým tam někde přihlížejí zapomenutí kdysi blízcí. Nakonec není ani tak důležité, jaký jsme si vybrali životní příběh, ale jestli bude mít šťastný konec pro ty, kteří nás přivedli na svět a zahrnuli láskou, a pro ty, kterým tuto službu a radost prokazujeme zase my. Jestli bude mít šťastný konec pro nás všechny.
