Článek
Štědrý den u nás začal v půl šesté ráno, tak jako většina štědrých dní. Sestoupil jsem s naším nejmladším plavčíkem do podpalubí, a že už lodní kotel hořel, usedl jsem vedle něj na křeslo, kde by mohl sedávat topič - ale taky kapitán. Plavčík miluje světlo, takže třínohý pavouk třímající pevně tři žárovky už dávno běžel po stropě a osvětloval knihovní polici. Na dlouhé ranní plavby je dobré mít pár zajímavých knižních hřbetů po ruce.
Toho svátečního rána mi padlo oko na jeden bíločerný, který zval oslovením Vážení občané. Vážený si přijdu leda, když sonduju, kolik toho salátu a vánočního cukroví zůstalo ve vaně, ale Havel patří k mým oblíbeným dělníkům za psacím strojem. Co asi tak Vašek tenkrát říkal, napadá mě, když otevírám soubor proslovů z prvních porevolučních let.
Novoroční projev z jednadevadesátého je plný překvapení, nebo spíš povídání o nich. Havel tu bilancuje první posametový rok, začíná u překvapení špatných, aby následně přešel k těm dobrým. Tohle mám u posledního československého a prvního českého kapitána rád. Paluba se může kymácet ze strany na stranu, moře může bouřit celé dny, ale kurz je pořád jasný - plujeme k mysu Dobré naděje.
Úvahy o špatných překvapeních nesou známky toho, co dnes dobře známe. Známky deziluze, strachu z budoucnosti a tlaku na vynakládání značného úsilí, které se pojí snad s každým okamžikem, kdy něco starého padá a něco nového má být postaveno. Havel přirovnává náš - tehdy ještě československý - stát k rodinnému domu, který je na začátku devadesátek ještě větší ruinou, než jsme původně mysleli. Jestliže tenkrát, čerstvě po revoluci, byla sama skutečnost katastrofického stavu dědictví minulého režimu dostatečným důvodem pro situaci, kdy se toho mnoho nedaří, dnes jsme o čtyřiatřicet let jinde.
Stojíme před otázkou, jestli jsme ta více než tři desetiletí dobře využili, nebo spíš promrhali. Jestli jsme tu starou ruinu přestavěli na pěkný rodinný dům, kde si každý dokáže najít svůj teplý koutek, nebo spíš jen vršíme další a další omítky na vlhké a promáčené zdi. Jestli při všech těch nezdarech, které nás potkaly a ještě čekají, dokážeme nabídnout druhému ruku při společné cestě, nebo na něj už jen z protějšího břehu křičet, že to je všechno jeho vina.
Monolitního, viditelného a všemi snadno rozpoznatelného nepřítele jsme porazili a hledáme teď - hnáni svou nespokojeností a potřebou najít živoucího viníka - nepřítele jeden v druhém. Jeden druhým se cítíme být zklamáni nebo dokonce podvedeni.
Při těchto otázkách bychom věrni Kapitánovi Naděje neměli zapomínat na dobrá překvapení. Už tehdy jich vypočetl několik a - buďme k sobě upřímní i v tomto bodě - za následující více než tři dekády se přidala další. Svobodné volby na všech úrovních, pověst postkomunistického premianta a respekt v zahraničí, svoboda slova a projevu, svoboda shromažďování a sdružování, konečně svoboda pohybu a náboženského vyznání. Taky rodící se svoboda podnikání. Hladké a rychlé dosažení těchto porevolučních výdobytků vnímal Havel právě jako překvapení v dobrém smyslu slova.
Představovala a dále přestavují nosný základ pro naši společenskou rekonstrukci, ale pojí se s nimi dvojí: neměli bychom u nich skončit a neměli bychom je brát jako samozřejmost.
Rezignovaná pasivita prokládaná falešnou útěchou patří mezi společenské vlivy, pod kterými se základna svobodného zřízení spolehlivě sype. Základna svobody je tím pevnější, čím jistěji na ní stavíme společenství, v němž si žádná sociální skupina nepřijde zapomenutá nebo odvržená. Samozřejmé zase mívá onu nemilou vlastnost nepozorovaně se vytrácet.
Za nejdůležitější považuji, abychom v nadcházejících zkouškách, byť by byly jakkoliv tvrdé, neztratili naději. Kdybychom ji ztratili, ztratily by tyto zkoušky v našich očích jakýkoliv smysl. Nebyly by to pak zkoušky, bylo by to pouhé strádání.
Tolik připomínka novoročního projevu z roku 1991. Jaký asi bude ten s číslem 2025? Hradní kapitáni pravda nemají mnoho pravomocí, ale těší se značnému zájmu lidí, takže dokážou mít citelný vliv na náladu a atmosféru ve společnosti. I proto bude dobré sledovat, s čím prezident prvního vystoupí. Naváže na svého porevolučního předchůdce, který dokázal skloubit kritiku společnosti a probíhající politiky s pozitivním výhledem a posilováním naděje?
Představa, že by Petr Pavel mohl oživit přístup Václava Havla, se může snadno zdát podobně absurdní jako divadelní hry druhého jmenovaného. Mám na mysli často skloňovaný fakt, že si současný prezident zadal se Stranou, s níž Havel za minulého režimu tolik zkusil. Mně to absurdní nepřijde.
Jednak se snažím zdržet příkrých soudů, protože jako ročník 1984 nikdy nebudu vědět, jestli bych obstál jako Havel, nebo uklouzl jako Pavel. Jednak současný prezident nejen projevil účinnou lítost, ale snažil se komunistický škraloup aktivně odčinit, když dlouhé roky pracoval nejen v transatlantických strukturách na posilování renomé a bezpečnosti naší resuscitované demokracie. Všichni děláme v životě chyby, včetně těch velkých, počítá se spíš, jestli se k nim následně dokážeme postavit čelem. Petru Pavlovi se to za mě povedlo.
Loňský výkon nově zvoleného prezidenta živí víru, že bychom nemuseli prvního poslouchat ublížené litanie prokládané urážkami a pokusy o ponižování kritiků Hradu, ale mohli otočit kormidlem zpět k havlovské naději. K naději, která není falešným optimismem, umí být kritická a někdy snad i přísná, ale ani na chvíli nás nenechá na pochybách, že to celé má smysl a taky srdce. Přejme si navzájem, ať to vyjde.
