Článek
Často slýcháme, že jsme ateistická země. Poslední sčítání lidu, kde se téměř 1,4 milionu lidí přihlásilo k některé z církví a další milion lidí uvedl, že věří v Boha bez církevní příslušnosti, vyjevuje tato tvrzení jako přehnaná. Faktem ovšem zůstává, že nás na vyznávání Ježíše Krista moc neužije - ostatně tři nejpočetnější zdejší křesťanské církve tvoří z onoho ranku bez mála dvou a půl milionu věřících asi třetinu. O Ježíšovi je hodně slyšet dvakrát do roka. V obou případech se vlastně jedná o narozeniny, jen ty druhé, kterým říkáme vzkříšení, působí po právu nadpozemsky. I při těchto oslavách ale spíš zasypáváme obývák dárky, nebo odbíháme od zeleného piva k pletení pomlázek, než abychom vzpomněli Ježíšův život a jeho poselství.
Jako by veškerý prostor vyhrazený pro velké osobnosti opředené nebývalými schopnostmi a tajemstvím zabíral Jára Cimrman - toho času Největší Čech. Zatímco Jára je přiznanou smyšlenkou, vybájeným ztělesněním našich snů po velikosti a ironických úsměvů nad těmito sny, Ježíš kdysi skutečně žil. Mít Ježíše za podobně bájnou bytost by si nezadalo s představou, že Sókratés byl jen nějakým poblouzněním Platóna a jeho současníků. Jakkoliv sami nikdy nic nenapsali, máme pro existenci obou příliš mnoho nepřímých důkazů. Otázka u těchto dvou velikánů tak nezní, jestli opravdu žili, ale kým byli a co tenkrát lidem říkali.
Naše představy o Sókratových myšlenkách a reálie z jeho života vycházejí především z Platónova obsáhlého díla. Platón psal v dialozích, kde jedním řečníkem byl vždy Sókratés a druhým jiná figurka či figura z dějin filozofie nebo tehdejšího antického světa. Tuto živou a dramatickou formu lze s jistou nadsázkou nazvat prvním podcastem v historii lidstva. Směrem k Sókratovi a otázce kým byl tu máme základní potíž. Platón promlouvá ústy Sókrata po celou dobu, tedy i ve chvílích, kdy už se dialogů neúčastní interpretovaný učitel, ale samotný žák. Dodnes nemáme jasno, kde Platónův Sókratés reprezentuje ještě myšlenky Sókrata a kde už se spíš jedná o závěry Platónovy.
Podobně zprostředkovaně známe i Ježíšova slova, a to díky evangelistům - autorům evangelií. U Ježíše se otázky po autenticitě citovaných slov stáčí k úvahám o jeho původu. Ptáme se sami sebe, jestli byl tím, kým je v Knize knih opakovaně nazýván - Synem Božím. Prakticky celý středověk i raný novověk měla Evropa za to, že Synem Božím skutečně byl. Pak začali někteří myslitelé házet do této představy vidle. Mnozí z nich, v čele se zvučným trojlístkem Feuerbach-Marx-Nietzsche, zarazili vidle hodně hluboko, ovšem jiní se pokusili o povrchovější úpravu křesťanského terénu. Jedním z těch byl i francouzský filozof a religionista Ernest Renan.
Ve svém díle Život Ježíšův vykresluje Ježíše jako člověka, který svými slovy a činy vytvořil morální vzor; který podal jakýsi návod jak být dobrým člověkem. Ježíš je mu nejvyšším z lidí, sloup tyčící se k nebi, který ukazuje lidem, odkud jdou a kam míří. Tedy je oním Člověkem s kapitálkou, ale stále jen člověkem. Tuto později hojně zastávanou a dnes stále populární pozici ovšem smetl ze stolu C. S. Lewis na své slovní pouti K jádru křesťanství.
Bůh nebo Sázené vejce
„Někdo, kdo by byl pouhým člověkem a říkal to, co Ježíš, by nemohl být velkým mravním učitelem. Byl by to buď šílenec – srovnatelný s někým, kdo tvrdí, že je sázené vejce, nebo ďábel z pekel. Musíte si vybrat. Buď ten muž byl a je Synem Božím; anebo šílencem či něčím ještě horším. Můžete ho umlčet jako blázna, můžete ho poplivat a zabít jako démona; anebo mu můžete padnout k nohám a nazývat ho Pánem a Bohem. Ale neohánějme se žádnými blahosklonnými nesmysly o tom, že to byl velký mravní učitel. Tuto možnost nám nenechal otevřenou,“ střílí na komoru Lewis, a když si odfiltrujeme ty silně citově zabarvené ilustrace a plamenné eufemismy, zbyde nám bytelný argument.
Lewisův argument stojí na konstrukci, že pokud se Ježíš prohlašoval za Syna Božího, nemůže být pouhým velkým mravním učitelem, protože v tu chvíli by o sobě lhal, a to přece mravní učitel neudělá; případně by soustavně blouznil, což na morální vzor a nejvyššího z lidí taky nevypadá. Napadá mě jediná možnost, jak s tímto argumentem zaviklat - zpochybnit hlavní předpoklad, že se Ježíš prohlašoval za Syna Božího.
Vycházíme-li z evangelií, a jiného Ježíše než Ježíše evangelií ani neznáme, nezůstává nám mnoho prostoru pro takové zpochybnění. V Janově evangeliu najdeme dva případy, kdy se Ježíš sám prohlašuje za Syna Božího (J 10:36, 11:4). Na první dobrou lze namítnout, že Janovo evangelium je odtržené od ostatních formou, obsahem i časovým odstupem vzniku a že ve zbylých evangeliích si Ježíš neříká Syn Boží, ale Syn člověka. Takový výklad ale neobstojí. I v ostatních evangeliích, kterým říkáme synoptická, protože jsou propojená a jejich výklady se vzájemně podporují, někdy přímo opakují, najdeme dostatek pasáží, ze kterých dýchá, že Ježíš má sám sebe za Syna Božího.
Když velekněz při závěrečném pozemském soudu nazve Ježíše Synem Božím (Mt 26:63-64; Lk 22:70), reaguje zatčený sice kapku alibisticky, ale podpůrně: „Sám jsi to řekl,“ resp. „Sami říkáte, že jsem.“ Jinde o sobě vlastně prohlašuje, že je Syn Boží, jen to činí opisem: „Všechno je mi dáno od mého Otce a nikdo nezná Syna, jedině Otec, a ani Otce nikdo nezná, jedině Syn a ten, komu by ho Syn chtěl zjevit.“ (Mt 11:27; Lk 10:22). Opakovaně pak mluví o tom, že ho Otec poslal na tento svět (např. Mt 10:40; Mk 9:37; Lk 9:48, 10:16). Konečně ve chvíli, kdy ho Petr nazve Mesiášem, potažmo Synem živého Boha (Mt 16:16; Mk 8:29; Lk 9:20), Ježíš toto označení přijímá nebo rovnou kvituje - jen žádá učedníky, aby o tom ještě pomlčeli.
Mohli bychom dále a dlouze pokračovat v tomto laickém exkurzu do Nového zákona, ale kromě nestravitelnosti textu bychom mnoho nového nezískali. Už ve stínu uvedeného se pochybnost nad hlavním předpokladem Lewisova argumentu vytrácí a s ní i Renanova varianta, která vykresluje Ježíše jako největšího z lidí. Tuto možnost nám Ježíš skutečně nenechal.
Učednické lekce
Po Lewisově zářezu nám zůstávají tři možnosti - Syn Boží, šarlatán a blázen. V první variantě Ježíš jednoduše byl Synem Božím, za kterého ho mnozí současníci, včetně něj samotného, považovali. Ve druhé variantě Ježíš dobře věděl, že Synem Božím není, ale rozhodl se ostatní oblouznit a přesvědčit o tom, že je. Konečně tu máme třetí možnost, kdy Ježíš věřil, že je Synem Božím, ale šlo jen o trvalý přelud.
Začněme nejpalčivější variantou, ze které by vyplývalo, že evropská civilizace a její morálka je z velké části založena na podvodu. Pokud byl Ježíš skutečně šarlatán, trochu se mu to vymklo z rukou. Šarlatáni totiž v ohrožení vlastního života zdrhnou nebo si jinak zajistí vlastní bezpečí a pokračování. Ježíš naopak opakovaně vystupuje jako někdo, kdo je smířený s vlastní obětí, a v Getsemanské zahradě vysloveně odmítá, aby ho učedníci z průšvihu vysekali. Taky jeho počínání před veleknězem a Pilátem mají hodně daleko do někoho, kdo si chce zachránit vlastní kůži. Ježíš, podobně jako již zmíněný Sókratés, neváhá odmítnout úlitbu a obětovat zastávaným idejím život a dát tím najevo, že ho přesahují. To nevypadá na šarlatány.
To, že člověk v důsledku svého svědectví přijde o život, ještě samozřejmě nedokazuje, že to, o čem svědčí, je pravda a zaslouží si důvěru. Takový člověk však minimálně dokazuje, že mu na tom, o čem svědčí, záleží víc než na vlastním životě. A to je jistě něco, co se musí brát vážně.
K tomu přičtěme početné zástupy lidí v čele s těmi dvanácti, kteří s ním spojili svůj osud doslova definitivně. Opravu věříme, že lidi byli tenkrát tak hloupí, že je někdo luxusně utáhl na vařené nudli? Opravdu věříme, že tolik lidí, kteří podvodníka osobně znali, bylo ochotno se nechat kvůli němu pronásledovat, poplivávat a mnohdy umírat v zavržení a bolestech? Konečně kruciální pro ochotu učedníků jít svědčit až za hrob bylo setkání s Ježíšem po vzkříšení. Jak by tohle náš Šarlatán zmákl? Nebo nějaká skupinová halucinace? Po dvou tisících let snadno mávneme rukou a řekneme, že to bylo třeba trochu jinak a že je to pěkná pohádka. Ale ti lidi tenkrát žili a umírali a podle všeho jim to pohádkové moc nepřišlo.
Pak tu máme blázna, ovšem ne nutně v podobě Lewisova sázeného vejce. Lze si totiž představit, že Ježíš upřímně věřil ve svůj božský původ na základě přeludů. Že to pro něj nebyla žádná pohádka ani podvodná hra, ale že celým svým srdcem věřil, že je Synem Božím, příchozím Mesiášem, a podle toho jednal. Když ale vezmeme v úvahu, jaký dopad mělo jeho počínání na tehdejší společnost a co z něj vzešlo, máme tu před sebou obraz duševně chorého, který zvládl naprosto nevídané věci, aniž by si kdokoliv ze zástupů všiml, že je nemocný. To by museli být ostatní taky nemocní, nebo jaksi hromadně osleplí. Tahle varianta mi přijde ještě méně pravděpodobná než všechny Ježíšovi přičítané zázraky dohromady.
Boží dům plný dětí
Možná jsem pořád naivní romantik, ale zdráhám se uvěřit, že by jeden z hlavních pilířů evropské civilizace byl vystavěn na geniálním podvodu nebo v jakémsi kolektivním blázinci. Taky mi přijde úsměvná představa, že by všichni naši slavní učitelé formátu Locka, Kanta či Masaryka navzdory svým břitkým myslím tak nějak přehlídli, že věří blábolu. Nevím, jestli byl Ježíš Syn Boží, ale věřím tomu a přijde mi to smysluplnější než zbylé dvě varianty. Pojímat Ježíše za blázna nebo šarlatána znamená mít za blázny a hlupáky jeho současníky i budoucí vyznavače. V čele s nejbližšími učedníky a jedním bývalým římským vojákem, kteří byli pomatení až za hrob a rozhodli se bludu obětovat svůj život.
Současně pořád tápu, jak přesně ten jeho boží původ chápat. Tradiční představa absolutní výlučnosti, představa jediného zplozeného mezi stvořenými mi nejde pod fousy. Nechce se mi věřit, že by Bůh napřel všechny své síly na Blízký východ a zbytku světa by nezbylo než uprostřed falešných model čekat na misie. Proti Ježíšově absolutní výlučnosti svědčí také filozofické a náboženské texty, které ho o několik staletí předcházejí a přitom mluví velmi podobnou řečí.
Některé Ježíšovy myšlenky se objevují v Tao Te ťing - svaté knize taoismu, jejíž nejstarší dochované svitky se datují více než tři století před Krista. Jeho nejvyšší přikázání Miluj bližního svého jako sám sebe lze chápat jako emočně posílenou a pozitivní formulaci hlavní Buddhovy etické myšlenky, že člověk nemá způsobovat ostatním utrpení, aby se nepřetavilo v jeho utrpení vlastní. Konečně Platónova představa nejvyšší ideje Dobra na věčnosti, od které pocházíme, podle které bychom měli žít a ke které se po smrti navracíme, to je doslova předobraz křesťanství.
Nakonec ale není ani tak důležité, jak doslovně označení Syn Boží chápeme, ale co to v našem světě vyvolává. Příběh Boha, který přišel mezi lidi, aby sdílel jejich často trpký úděl a přitom je ubezpečil, že smrt není konečná, má velkou sílu. V tom tkví jeho přednost a současně největší bolístka. Síla našeho příběhu nás často vede k aroganci ve vztahu k ostatním kulturám a náboženstvím. Síla křesťanského příběhu je hlavním motorem po staletí tradované představy, že Evropa má vládnout světu a uzpůsobovat si ho k obrazu svému. Představy, že křesťan je něco víc; že jsme vyvolení. Naštěstí nás ani tady nenechává Ježíš na holičkách. Buďme pokorní. Při návalech kulturního egocentrismu i jinde v životě.
Svatá trojice mi přijde jako povedený symbol, který ztvárňuje pro křesťana klíčový vztah mezi člověkem a Bohem. Sám si ale tu Boží rodinu, tam někde na nebesích, kam jsme se ji naučili pohádkově umísťovat, představuji jako barák plný dětí - synů a dcer. Boží děti alespoň občas probleskují z nás všech a uprostřed toho dětského smíchu a pláče života je celkem jedno jakým jménem na Boha voláme. Buďme jako děti, které hledají společnou hru a neřeší tolik, jak u toho vypadají a odkud ostatní děti přišly. Buďme jako děti, neboť jim patří království Boží.
