Článek
Fake news tu byly vždycky. Dřív se jim akorát říkalo kecy, případně pomluvy, a šířily se po sociálních sítích, do kterých jsme museli docházet osobně a pěšky. Před obchodem, nad ploty, při draní peří a hlavně v hospodě.
Člověk přišel do hospody, něco plácl, ideálně ho nějaký známý nebo neznámý podpořil, a Fake byl na světě. Čím více neznámých známých přisvědčovalo, nebo přímo přisazovalo, tím měl Fake, tenkrát tedy kec, větší váhu. Když šlo o věc společenského rozsahu, mohl se dotyčný mnohdy opřít o nějaký novinový pamflet, ze kterého ne zřídka jeho kec původně vzešel. Kruh se tak uzavřel a zpečetil památným: Co je psáno, to je dáno.
Motivace ke kecům byly různé. Tuhle pomsta, támhle snaha být zajímavý, někdy jen plácání pro plácání. Velmi často pak potřeba sdělit svůj příběh; svou pravdu posvěcenou těmi, kteří žijí ve stejném příběhu. Potud se s nástupem virtuální hospody nic moc nezměnilo. Klíčová změna přišla až s tím, že do Lokálu Internet nechodíme pěšky a osobně – virtuální putyku navštěvují naše žblebty samotné.
Když Franta plácl v hospodě nějakou hovadinu, všichni věděli, že to byl Franta, a brali taky v úvahu hospodu samotnou – tam se toho navykládá, hlavně pod parou. Pokud nebyl Franta úplně našrot, tak přemýšlel nad tím, co vypouští, páč to vycházelo přímo z jeho ksichtu. Když dnes nějaký Frankie plácá v hospodě Internet, je to celkem jiná písnička. Do ksichtu mu nikdo nevidí, tak to ze sebe může hrnout bez rozmyslu – vlastně podobně jako by byl na káry. Hospodské prostředí se v úvahu příliš nebere, páč co je psáno, to je dáno; tím spíš, když si to najde své fanoušky. Skutečnost, že Frankie dost možná není Franta ani nikdo jiný, koho bychom mohli reálně potkat v hospodě, nebo kdekoliv jinde, je už jen takovou třešničkou na dortu.
Zatímco stará dobrá hospoda byla největší marast, když se lidi ožrali, Internet nabízí marast twenty4seven. Alkoholu netřeba. K odstranění jakýchkoliv zábran a racionality stačí sladká anonymita. Tomu, že pod rouškou virtuálního davu vypouštíme často to nejhorší z nás, podávají pomocnou ruku technologie. Dobrý sluha, ale zlý pán. Vyrobit si armádu Frankensteinů, kteří na povel vyprávějí libovolný příběh, už dávno není snem šílených tvůrců - a co teprve až naši Frankensteini začnou autonomně myslet. Výsledný vícehlas a lomoz se line celým virtuálním lokálem. Bývá to takový randál, že člověk těžko odolává dojmu, že je svědkem autentického příběhu – jinak by se přece tolik a tak hlasitě nevyprávěl.
Není cesty zpět
Dříve propůjčovalo společenským příběhům punc autenticity otištění v novinách. Dnes, kdy píšeme jakési virtuální a globální noviny všichni, nastoupila místo otištění hlučnost. Ona výhoda, že můžeme psát své příběhy všichni a ne pouze ti s přístupem do vydavatelství, degradovala do změti výkřiků, ve kterých se snese všechno.
Řešením přitom není reakcionářství, které by opět omezilo příspěvky do veřejné debaty na privilegovanou skupinu. Jednak proto, že takový výlet proti toku času lze těžko realizovat při dnešních možnostech jinak než diktátem, jednak proto, že dějiny opakovaně ukázaly, jak novináři dokáží šířit taky pěkné kecy. Markantní to bylo například za první republiky, kdy byla média zpravidla stranická, a tak nedělala nic jednoduššího, než že stranila. Kam to mnohdy vedlo, je zajímavě ztvárněno v dokumentárním cyklu ČT s příznačným názvem Průšvihy první republiky.
Mohli bychom jistě začít řešit, že dnes stranické noviny tolik nefrčí a že profesní novináři usilují o nezaujatou žurnalistiku, která plní určité standardy, ovšem tudy se daleko nedostaneme. Shoda na tom, kdo se na mediálním trhu chová ještě standardně a kdo už ne, veškerá žádná. Noviny, které má jeden za stranické nebo jinak podjaté, nazývá jiný standardizovanými. A i kdyby se nám snad nějak zázračně podařilo shodnout, kudy hranice standardní žurnalistiky prochází, pořád tu na nás číhá ten pocit omezování. Od chvíle, kdy se vyjadřujeme k okolnímu dění všichni, bude jakýkoliv pokus o profesionalizaci příspěvků chápán jako snaha někomu zavřít hubu.
Cesta tak není omezit příspěvky na standardizované či profesní, ale spíš se naučit ověřovat. Ptát se, kdo text psal, kde vzal fotku, kterou k němu připojil. Podívat se odkud čerpá, když někam odkazuje. Vyhledat, jestli se už někdo nedíval textu na zoubek a neodhalil nějaké kazy. Rozlišovat, jestli někdo reportuje o tom, co našel na internetu, nebo o tom, co viděl na vlastní oči. Nestavět na rovinu jedna paní povídala a zpověď paní, která popisované události prožívá na vlastní kůži. Ověřovat především názory a závěry, které nám konvenují, protože pod svícnem je největší tma.
Opojné kecy
Hospoda digitálního věku přetéká různými příběhy – od autentických popisů událostí přes peprnosti s reálným jádrem až k čistokrevným pohádkám, jejichž poselstvím není střípek reality, ale okno, kterým kouká na svět vypravěč. Není vůbec lehké se v tom vyznat, zvláště když o to často nestojíme. Konečně ke každému příběhu se najde na Internetu podpůrná pohádka a zaposlouchat se je tak lákavé. Mnohem víc než čelit nepříjemným pochybnostem nad vlastními příběhy.
Střízlivá konzumace reality často bolí, konečně proto udělal alkohol v historii lidstva takovou kariéru. Příběhy, které nasáváme na Internetu, mohou mít podobně opojné účinky a taky podobné následky. Rozmazávají realitu, vytvářejí falešný pocit jistoty a přivádějí nás do stavu, kdy mnohdy nejdeme daleko pro nadávku či přímo pro ránu. Radši konzumujme ve virtuální hospodě s rozmyslem, ať z toho není jeden velký společný bolehlav.
Upravená a rozšířená verze textu dříve publikovaného na nemecek.blog.respekt.cz
