Článek
Páteční rána bývají plná příslibů, ale občas se do nich vkrade i porce vzpomínek a nečekaného sentimentu. Když jsem po cestě do práce zaslechl v rádiu informaci o tom, že naši baseballisté zaznamenali historické vítězství v prvním zápase na turnaji World Baseball Classic cítil jsem příval potěšení a dětské radosti, i když jsem pořádně nevěděl, o čem je řeč. Najednou mi bylo zase jedenáct a pobíhal jsem po asfaltovém plácku za obchodňákem.
Zatímco na plátnech kin řádilo v sukni Statečné srdce a Rolling Stones lámali zdejší divácké rekordy, my pálili míčky směrem na barák, na kterém se ještě i tenkrát skvěl nápis Nákupní středisko Jednota. Jaká troufalost hrát tento imperialistický sport za někdejší chloubou komunistického obchodu, ale tou dobou už to naštěstí nikoho netrápilo. To se ovšem nedalo říct o našich výletech na střechu. Plácek byl celkem malý a v bezprostřední blízkosti budovy, takže střešní homerun byl za hubičku. Člověk je tvor učenlivý a jeho učenlivost prudce roste, když prohrává na body. Netrvalo tedy moc dlouho než tým v poli začal automaticky posílat jednoho chytače na střešní point, aby zamezil tomuto levnému bodování.
Už tak dost atraktivní hra plná emocí tím získala nový náboj, vlastně se trochu vrátila do ilegality. Její angloamerický původ už sice několik let nevadil, ale teenageři, kteří lezou po údržbářském žebříku na střechu obchodňáku, to byl problém i ve sladkých devadesátkách. A tak jsme rychlými přídřepy a přískoky za komín prožívali svůj opožděný underground, nikoliv v rytmu hudby, ale v rytmu dospěláků projíždějících kolem.
Nevím, jestli tenkrát někdo z nás snil o tom, že se stane profi baseballistou. S ohledem na to, že byl zdejší baseball toho času v amatérských plenkách, muselo by jít o sen vpravdě zaoceánský nebo přinejmenším zahraniční. To nám ale nebránilo, abychom při každé příležitosti uháněli na plácek za obchodňákem. Bez trenérů, bez dresů, bez helem, bez chráničů, koneckonců i bez hřiště. První sezónu s podomácku vyrobenými pálkami. Ale s o to větším elánem a nadšením. S o to syrovějším zážitkem, který sice občas bolel, ale vždycky stál za to. Někdy s pálkou na asfaltu, někdy v přídřepu na střeše, vždycky v očekávání úderu. Ve víru elektrizujícího dění, uprostřed neopakovatelného společenství, tak nějak víc naživu.
A jak je na tom náš svatostánek dnes? Údržbářský žebřík zabezpečený proti chytačům a jiné havěti, místo met auta, hráči se rozutekli po celé republice a někdy ještě dál, jenom obchodňák je pořád Jednota, i když teď už s cool dovětkem COOP. Asfaltový plácek možná i dnes navštěvují mladí, ale s pálkami, kterými by šel možná kriket, jen kdyby se hned při prvním úderu nerozbil displej.
První baseballová libinská generace se rozešla v lepším případě do okolních fabrik a firem nebo vzdálených obcí a měst, v horším to vzala zkratkou za sousední zeď, za kterou se nikdy cíleně nepálilo. Z hráčů plných elánu, radosti a snů se stali hráči plní starostí, obav a zklamání. Draftoval je Život a zvláště zpětně to může působit jako nechtěný přestup. Ti, kteří s nadšením utíkali klidně nemocní na plácek za obchodňák, dnes mají mnohdy problém vyjít zdraví ze dveří. Když už se rozhoupou k návratu do chlapeckých let, nedělají to nad metou v očekávání nadhozu, ale nad půllitrem v obležení vzpomínek na zašlou slávu.
Muži jsou nakonec snad opravdu ohrožený druh, ovšem nikoliv její emancipací a jeho změkčilostí, jak rádi opakují rozhněvaní běloši. Muže ohrožuje ztráta schopnosti stávat se příležitostně zase chlapcem. Ztráta schopnosti v nestřeženou chvíli na všechno zapomenout a vyběhnout s pálkou na plácek, vylézt na údržbářský žebřík, dopřát si radost z povedeného úderu, který nikomu neublíží. My muži potřebujeme být občas kluci, aby nám z toho nehráblo, abychom byli zase tak nějak víc naživu.
Takové posezení nad pivem je pěkná věc, ale na dně půllitru najdeme vydatný sentiment, v lepším případě okořeněný trochou vtipu. Stát se zase na chvíli chlapcem není otázkou umíchání toho správného hospodského lektvaru, ale odhodlání opustit na chvíli kancelář dospělosti a vyběhnout bezstarostně na hřiště. Lhostejno jestli to bude asfaltový plácek na baseball, ulička mezi baráky na hokej nebo kousek trávníku na fotbal. Na tvaru hřiště, povrchu ani sportu nezáleží, prostě se vrať na hřiště a hrej.
Pokud už nevíš jak na to, zeptej se nejpovolanějších. Syna, synovce, sousedovic kluka. Pořád bychom je poučovali a ukazovali jim, kde postavit ty správné mantinely pro život. Zpravidla máme za to, že oni jsou žáci a my učitelé. Ale učitelé, kteří nekončí jako nerudní zatvrzelí dědci, se taky umí učit od svých žáků. Třeba tomu jak přeskočit ten mantinel povinností a stát se zase na chvíli rozjíveným klukem.
