Článek
Když se zima chystala ke koupeli v českých řekách, tak se to najednou stalo. Poprvé od narození Kryši, našeho nejmladšího, jsme s dětmi vyrazili na víkend bez mámy. Opatrovatelka našich duší a ochránkyně rodinného krbu potřebovala nějaký ten čas na práci okořeněný trochou zaslouženého odpočinku, a tak jsme naplánovali výlet k babičce a dědečkovi. „Pojedeme vlakem!“ řekl rezolutně otec, starý dobrodruh, který nikdy nevynechá příležitost dojmout se kouskem přírody. „Joooo!“ zajásal dětský dvojhlas a Krýša přihodil jeden ze svých jiskřivých úsměvů a možná něco gestikuloval rukou. Tož bylo rozhodnuto.
Ještě než se sbalíme, rychle koupit jízdenku, ostatně žijeme v digitálním věku, tak proč se stresovat nebezpečím front u pokladen – zvlášť když patříš k těm, kteří chodí na poslední chvíli. Brno-Libina, jedna dospělá a dvě dětské pro osmiletou Marky a šestiletého Jonďu. Roční Krýša ještě zdarma – naštěstí, jak se velmi záhy ukáže. I bez něj to totiž vyhazuje kulaťoučkých 552 Kč (viz Dodatek).
Chvíli hledím do monitoru a má matematická mysl se pomalu roztáčí. Hm, to je tak o dvě kila víc, než bych dal na stejné štrece za benzín. Jasně, další kapaliny a opotřebení, ale ty se požerou s tím, že auto jede od domu k domu, zatímco u vlaku vyplácneš něco za cesty na nádraží. Navíc bychom tam byli skoro o hodinu dřív, pokud se teda trefíme mezi kolony.
Matematika trošku zrazuje, ale sentiment mladistvých cest nakonec přece jen vítězí. Aspoň necháme mamce auto a bude na té naší lesní samotě flexibilnější. Spanilá jízda po kolejích se tedy uskuteční a závěrem dostává onu pomyslnou třešničku na dortu. Ne snad že bychom zažili velké zpoždění – spíš naopak. Když se loučíme s babičkou přes okno vlaku, Krýša se začíná potutelně usmívat a taky kapku vonět. Nemám přitom na mysli úplně tu vůni, pro niž se vžil název miminkovská. I když vlastně… Sotva se vlak rozjede a podezření potvrdí, vyrážím ho umýt na záchod – vodou z naší láhve na pití. Jedeme totiž jednou ze starších souprav, takže suchý záchod ala osmdesátky v ceně.
Když odhlédnu od voňavých pokladů zpět k cenám nejen Českých drah, tak jsme měli docela kliku, že s námi nejela máma a že Krýša má daleko do šesti let. Taková sympatická rodinka se třemi svišti nad šest se dnes v kupéčku dostane na víc než dvojnásobek nákladů cesty autem. Samozřejmě to není jen o rodinách. Pětici dospělých bez zákaznických karet posílá skupinová sleva do podobných čísel. V základním jízdném zůstává posledním případem, kdy vyjde vlak levněji než auto, osamocený řidič. Tomu říkám motivace k ekologičtějším formám dopravy.
Jasně, máme tady ty zpáteční jízdenky, zákaznické karty a různé permice, ale pro nepravidelné cestující, kteří se nechtějí někde jen otočit na patě, se stala vlaková jízdenka luxusním zbožím. Tenhle paradox je o to smutnější, o co vyžitěji vypadají některé starší soupravy.
Cena jízdného a zájem cestujících jsou spojené nádoby – když jedno klesá, druhé roste a naopak. Navyšování jízdného tak roztáčí spirálu neudržitelnosti, kdy zdražení posiluje odliv cestujících, který pak vyvolává další zdražení. Současně nežijeme v jakémsi zjednodušeném ekonomickém modelu. Lví podíl na vyvstalé situaci má taky naše pohodlnost a zdejší dopravní retropolitika, která s ní jde ruku v ruce.
Proč s takovou samozřejmostí sekundujeme politikům, kteří najdou na dopravní problémy zpravidla jediný lék – rozšiřování parkovišť a stavění dalších silnic? Asi proto, abychom mohli na každém rohu zaparkovat auto, či stále častěji jedno z našich aut. Taky proto, aby se to na ty silnice všechno vešlo. Nejenom naše osobáčky ale i veškerá tranzitní doprava, která nám pod nos chrlí další a další věci, co (ne)potřebujeme k životu. Celé to na mě působí jako jeden obrovský had, který požírá vlastní ocas a doufá, že se mu jednou podaří se úplně spolknout.
Teď o víkendu jsme jeli k našim znova. Autem, to dá rozum. Nakonec to ale bylo sotva o několik minut kratší a finanční úspora se taky ztenčila. Holt jsem se netrefil. Strávili jsme skoro hodinu v kolonách, což na stominutové cestě věru není málo. V kolonách, které rostou nejen s každým řidičem, ale i s každou silniční stavbou. Silničních staveb je přitom nejen v Brně doslova požehnaně. Tu opravují cesty těžce zkoušené hustou a přetíženou dopravou, támhle zase dělají nový obchvat, aby byl provoz plynulejší a dopravní hydra pojala víc a víc aut.
Kolonová hodina v autě je dlouhá. Spousta času na přemítání kolik nás tady asi je. Kolik těch nakvašených výrazů by se proměnilo za okýnkem vlaku v úsměvy, kdyby jízdenky nestály takovou raketu. Raketu, která míří dál k cenovým výšinám a postupně odhazuje cestující do bobtnajících kolon.
Sečteno a podtrženo: vlakem se to na občasné cesty nehodí, protože je víc jak dvojnásobně dražší než auto a s pokračujícím úbytkem cestujících můžeme čekat jen další zdražování. Autem se to dá, ovšem musíš se trefit mezi všechny ty nekonečně vyhlížející kolony. Kolony, které bobtnají i díky předraženým jízdenkám a snahám zaléčit a pojmout gradující rozpínavost silniční dopravy.
Dává to někomu smysl?
Dodatek: Dnes už mi stejná jízda vyhazuje 484 Kč, protože ceny po jednotlivých spojích kolísají. Klíč, podle kterého se to děje, neznám. Ostatní vyčíslení jsou aktuální. Na vybraném spoji Brno-Libina; pátek 3. 5.; 15:21-17:45 (143 km): rodina se třemi dětmi 6-9 let zaplatí 847 Kč; skupina pěti dospělých po slevě 1018 Kč.
