Článek
Minulou neděli jsme s rodinkou vyjeli na výlet za ořešákem a chutnými zákusky. Když jsme dorazili do vytyčeného cukrářského ráje, překvapily nás davy lidí. Zrovna jsme kápli na Želešické dýňobraní, a tak stoly na zahrádce i v přidruženém sále přetékaly oranžovými hlavami, do kterých desítky dětí vyrývaly důvtipné obličeje. Inspirovány tímto zážitkem šly starší děti hned druhý den do akce, po které nám zestárl na terase usměvavý pár. Ne všichni dýňáci z jižní Moravy měli v minulém týdnu tolik štěstí.
Asi třicet kilometrů jižněji vyzdobili místní dýňovými hlavami park, ale jejich úsměvy neměly v Kurdějově dlouhého trvání. Tamní farář je rozšlapal či rozmlátil s odůvodněním, že jde o „symboly satanistického svátku“ a že zasáhl „podle své víry a povinnosti být otcem a ochráncem svěřených dětí.“ Kdyby šlo o jednoho faráře a pár dýňových hlav, nebylo by dvakrát o čem psát, zvláště když jeho chování označil za nevhodné a omluvil se za něj brněnský generální vikář. Páter Jaromír Smejkal ovšem není jediným duchovním, který ve jménu ochrany nás a našich dětí cítil povinnost něco pošlapat - často přitom nejde jenom o dýně.
Tradičním terčem klerikálního dusotu některých ortodoxních kněží bývá jóga. Uznávaný katolický teolog Vojtěch Kodet razí už mnoho let přesvědčení, že „jóga je pro křesťany skrytou pastí hinduistického náboženství. Kdo intenzivně provádí jógu, přichází vždy nakonec, i když nepozorovaně, pod vliv temných sil, které ho poutají.“ Upřímně mi nejvíce ohrožený přijde sám autor těchto úvah.
Věru nechtěl bych žít ve světě, kde na mě příslušníci jiných náboženství straží pasti; ve světě, jehož skrytou devízou je Pokušitel, který na mě číhá za každým projevem různorodosti; emocionální Hladovec, který se vrtne kamkoliv, kde je trošku místa. Představa takového světa mi ani nedává smysl, protože svět plný nástrah a pastí by stvořil snad nějaký škodolibý Šílenec, rozhodně ne dobrotivý Bůh.
Další oblíbený terč nese název Istanbulská úmluva a střídavě se nám tu vynořuje a potápí jako lochneska, protože více než sedm let od podpisu nejsme schopni dokončit její ratifikaci. V této disciplíně klerikálního šlapání je dosud neporaženým šampionem páter Piťha se svým pět let nepřekonaným výstupem ze Svatovítské katedrály. Úmluva, jejímž cílem je prevence násilí páchaného na ženách a domácího násilí obecně, představuje v očích Petra Piťhy počin neomarxistů a neonacistů, kterým ve skutečnosti chtějí roztrhat a rozehnat naše rodiny a nás - v případě nesouhlasu - deportovat do nápravně výchovných pracovních táborů vyhlazovacího charakteru.
Vaše rodiny budou roztrženy a rozehnány, bude k tomu stačit, že dětem řeknete, že muž a žena nejsou totéž. Vezmou Vám děti a zatají Vám, kam je zašantročili, kam je prodali, kde je vězní – postačí k tomu křivé obvinění. Určení pohlaví Vašich novorozenců podle pohledu do jejich klína bude zrušeno. O svém pohlaví rozhodne dítě samo, a proto budete povinni je vychovávat bezpohlavně, a potažmo mu nebudete moci dát ani jméno. Za každý nesouhlas budete deportováni do nápravně výchovných pracovních táborů vyhlazovacího charakteru. Homosexuálové budou prohlášeni za nadřazenou vládnoucí třídu.
Oba citovaní duchovní pracují s vidinou světa plného skrytých ďábelskostí, která sama o sobě představuje větší nebezpečí než cokoliv, před čím nás přišli varovat. Podle Michaela Barkuna, profesora politických věd a teoretika konspirace, každá konspirační teorie stojí na třech principech: Nic není náhoda; Nic není, jak vypadá; Vše je propojeno. V představě všudypřítomného a všeobjímajícího Boha tvořícího svět, ve kterém není náhody, a obestřeného tajemstvími víry bychom se tedy měli mít zvláště na pozoru, abychom nesklouzli ke konspiračním vizím. Jako se to stalo páteru Piťhovi.
Nevidím ani nejmenší náznak toho, že by šklebící se dýně, jógové meditace nebo kodifikovaná ochrana žen a dětí ohrožovaly naše rodiny. Naopak si dokážu docela dobře představit ohrožení vycházející ze strachu, že na nás za každým rohem číhá ďábel nebo zlý duch. V minulých stoletích bylo ve jménu potíraní různě vtěleného zla pošlapáno mnoho lidských životů. Mějme se tedy na pozoru spíš před oním démonickým strachem z ostatních, z jinak smýšlejících, v jiného Boha věřících.
Dialog mezi lidmi různých světonázorů a vyznání nepřináší nebezpečí popření, ale příležitost rozvoje. Strašidelný nám může přijít tehdy, když ho pozorujeme ze stínu svého přesvědčení, že naše víra je ta jediná a pravá. V těchto stínech vlastní výlučnosti snadno začneme chápat jakýkoliv vnější vliv či nabídku alternativy jako akt zla. Pravověrnost implikuje dělení my dobří a oni špatní, jen se těm špatným někdy cudně říká neprozřelí či neobrácení. Když přestaneme v dlani obracet tu jednostrannou minci s vlastním Božím obrázkem, uvidíme najednou celý barevný svět. Svět, který se nedělí na naši bílou a jejich černou, ale který nabízí tolik Božích obrazů, kolik je na světě lidí.
