Článek
Ještě tři týdny před blížícími se prezidentskými volbami zdobí českou krajinu spousta pohrobků. Stále narážíme na mementa nenaplněné slávy, na billboardy některých kandidátů, kteří se nakonec do volby nezapojí. Na jednom z nich Karel Janeček hlásá „ne pro politiku, ano pro lidi“. První část hesla je navíc přeškrtnutá, aby kandidát podtrhl, že nechce a nebude mít nic společného s tou špindírou nejšpinavější - s politikou. Heslu už chybí snad jen to, aby „ano“ bylo vyvedeno v kapitálkách, protože Janeček pracuje se stejným populistickým principem jako Andrej Babiš. V postkomunistické zemi, nota bene po divoké transformaci plné korupce, prostě prodává, když se kandidát tváří jako obyčejný chlap, který nemá s politikou nic společného.
Celá vykutálená hra na „nepolitiku“ dává v kontextu naší historie smysl, ale hlavní obžalovaný sedí na lavici už nějaký pátek neprávem. Když mluvili o „nepolitické politice“ Havlíček, Masaryk a Havel, vycházeli z kontextu Rakouska-Uherska a později socialistického Československa, kde nezbývalo mnoho jiného, než dělat politiku mimo oficiální politické struktury. Od chvíle, kdy můžeme do věcí mluvit a o úřady se svobodně ucházet, netřeba o prosazení žádané agendy usilovat z nějakých nepolitických struktur. Nabízí se spíš přetavit občanskou angažovanost do větší politické aktivity.
Pět promile pivní demokracie
Nemám tím na mysli, že by bylo prima, kdybychom měli příště místo úvodních dvaceti dva miliony prezidentských kandidátů, ale dokud děláme politiku u piva, neskončí to jinde než u bolehlavu. Pravda občas vyrazíme na demošku nebo se strhne mela na sociálních sítích, což vypadá nadějněji, ale pořád to má značné rezervy. Dnes už totiž nemusíme končit u drobné práce a občanských iniciativ, zatímco politické špičky vládnou. Můžeme se postarat, aby heslo „vláda věcí tvých zpět se k tobě navrátí“ nebylo jen polovičatě naplněné klišé, ale společenská realita. Místo toho hledáme pořád nějaké zkratky, které splňují onu legendární filmovou hlášku: „Je to sice dál, za to horší cesta.“
Politické angažmá je více než třicet let po revoluci v české kotlině stále tabu. Když sečteme členy všech aktuálních parlamentních stran, dotáhneme to až na pět promile populace. Přihodíme-li ty neparlamentní, přiblížíme se snad i procentu! Tento výsledek nám dává minimální možnosti reakce, když stranické sekretariáty tropí hlouposti nebo přímo alotria. Jako vnější pozorovatelé, kteří se sami zřekli nástroje reálného dopadu, pak často volíme mezi zatrpknutím a vyslyšením kandidáta, který jde kopat za lidi a ne dělat politiku. Hlavním současným reprezentantem této prolidovosti naoko je Babiš se svou sadou frází „Nejsme jako politici! Makáme.“ Postačí letmý pohled do jeho nepolitiky, abychom si připomněli, že tudy cesta nevede.
Takže NE? Spíš ANO
Každý samozvaný nepolitik, který nás jde do úřadu spasit, stojí před úkolem obhájit úvodní lež o tom, že vlastně vůbec nejde dělat politiku. Taková obhajoba vyžaduje spoustu slovní omáčky, se kterou začal Babiš hned na startu, když hledal název pro svůj projekt. Sice tam vstupuji ve znamení „NE těm přede mnou“, ale bylo by fajn zvolit sdělení „ANO, budu lepší“ - to líp prodává. Taky to nesmí být politická strana, to jsou ty jejich papalášské slety, dáme „hnutí“, aby to vypadalo, že jsme vzešli od lidí. Celá tahle slovní habaďůra nejlíp vynikne, když se podíváme, jak slavné Babišovo „hnutí“ funguje.
Nějaká vnitrostranická kritika? Neexistuje, a když snad, tak alou ven. Názorová různorodost? Nevedeme. Počínání dle vlastního uvážení? „Nebuďte slušnej! Řekněte pravdu, kdo vám to řek.“ Volíme předsedu, nějaký protikandidát? Zbláznili jste se?! Kandiduji za naše hnutí na starostu, můžete mě přijet podpořit, pane předsedo? Jasně, ale mluvit budu jenom já… a jak se vlastně jmenujete?
Sečteno a podtrženo hnutí ANO je politickou stranou toho nejhrubšího zrna. Stranou jednoho muže, který projekt rozjel, osobně zafinancoval a nadále neotřesitelně řídí. Personifikované mocenské centrum, které se Babišovi podařilo vybudovat, by mu mohl závidět leckterý generální tajemník ÚV KSČ a na současné politické mapě mu dokáže konkurovat jedině Tomio Okamura, ovšem tomu se nedaří tak dobře držet stranickou disciplínu. K poukazu na Babišovy kořeny v předchozím režimu není vůbec potřeba stopovat jeho počínání pro StB nebo zahraniční obchodní cesty před revolucí. Bohatě postačí mrknout na fungování jeho strany, tedy vlastně „hnutí“.
O nás s námi
Pokud nechceme brát neustále do tance podobné samozvance, kteří pod rouškou nepolitiky oživují tu nejhorší politiku, přestaňme si tolik hýčkat ten nepolitický alibismus. Doba, kdy byly stranická knížka či otevřená sympatizace se stranou ďáblovým znamením, už pominula. To, co představovalo dříve povinný cejch, je dnes velkou možností učinit politiku tím, čím má být - společnou správou věcí veřejných. Čekat v pohodlí domova nebo na naplněném náměstí, že to za nás sfoukne někdo, komu občas zatleskáme nebo na něj naopak zapískáme, bývá tou nejkratší cestou k dalším samozvaným spasitelům, kteří termínem „lidi“ míní jedině sami sebe. Udržitelná cesta mladé demokracie nespočívá v nalezení toho správného (ne)politika, ale v našem zapojení do politiky.
