Článek
Mezi bojovými sporty najdeme takové, které zná prakticky každý, i takové, o nichž ví jen hrstka zasvěcených a nadšených fanoušků. Politická MMA, tedy politická smíšená bojová umění, představují v tomto směru naprostý unikát. Netěší se zrovna velké oblibě a současně patří mezi nejsledovanější.
Politická MMA můžeme rozdělit na dvě základní disciplíny. V té první, která má spíš promenádní charakter, se snaží političtí bojovníci maximálně zaflexit, zalíbit se co největšímu počtu diváků - tradičně jim říkáme voliči. V té druhé, kde se odehrává samotná politická řež, jde o to zůstat na nohách a ideálně přitom knockoutovat vybrané soupeře z konkurenčních organizací - říkáme jim politické strany. To aby diváci věděli, koho zvolit jako příštího šampiona nebo šampionku. Vlastně druhý unikát politické verze MMA. Není smíšená jen různými způsoby boje, ale také tím, že probíhá v jedné společné kategorii.
Někdy - a stává se to stále častěji - dělají političtí bojovníci příliš velká ramena a slibují show, na kterou nebudou mít dostatek sil ani prostředků. Tomuto planému machrování říkáme populismus. Samotný boj v politickém oktagonu má různé techniky i nedovolené způsoby. Tím nejpalčivějším je podobně jako v jiných sportech doping. Nejznámějšímu zobání pro politiky říkáme korupce. To když bojovníci nedovoleným způsobem užívají veřejné prostředky, aby získali nadměrnou sílu pro další střety v politické kleci i mimo ni.
Politická MMA dokáží nabídnout velkolepou podívanou, ale umí taky upadnout do bezkrevného hemžení a poplácávání po zádech, při němž sílí nesouhlasné bučení z tribun. Právě tyto chvíle jsou jako stvořené pro zrození nováčka.
Když přichází na scénu nový bojovník nebo bojovnice, strhává na sebe světla reflektorů okázalými gesty a líbivou hrou svalů. S každým dalším krokem ke kleci hlasitěji křičí na zápasící, že jejich představení je fraška a že jim jde dobře leda tak dopování. V tu chvíli boj v oktagonu ustrne a ostřílení političtí bojovníci řvou zpravidla unisono zpátky, že nováček dělá jenom ramena a že v kleci stejně nic kloudného nepředvede. Celý tento humbuk trvá do okamžiku, než nováček na žádost diváků vstoupí do klece. Pak politický boj dostává nové rozměry.
Čerstvě příchozí čelí svodům začít dopovat. Jak by taky ne, když je příležitost k zobání na každém kroku a vypadá to celé tak jednoduše. Ostřílení bojovníci zase odolávají pokušení dělat víc ramena a slibovat úchvatné chvaty, které nakonec nepřijdou, když se to nováčkovi tolik osvědčilo.
A tak si tu sedíme v té natřískané hale, které říkáme naše společnost. Je tu horko a ze zadních sedaček není do hlavní klece ani pořádně vidět. To politickým bojovníkům leckdy vyhovuje, jindy zase o to víc řvou a flexí, abychom je náhodou nepřehlédli.
Když si někdo až moc fandí a křečovitě zatíná svaly, bučíme a smějeme se. Tedy pokud dotyčný tlučhuba není náš favorit. To naopak jásáme a pochvalujeme si, jak se ty svaly v záři reflektorů krásně lesknou. A doping? Ten pomalu přestává být téma. Zkorumpovaní bojovníci dávno pochopili, že ušetří spoustu energie a teď už vlastních prostředků, když přejdou z obrany do útoku. Když místo přesvědčování diváků, že sami nedopují, vyvolají pocit, že dopují všichni a že dopování k politickému boji prostě patří.
A tak si tu sedíme v té natřískané hale a sledujeme velkolepou show korupce a populismu. Místy bučíme, místy jásáme. Tu se smějeme, támhle nadáváme. Někdy prd vidíme, jindy zase mžouráme oslepení září reflektorů. A uprostřed celého spektáklu snadno zapomínáme, že každá show trvá jen tak dlouho, jak dlouho jsou diváci ochotní jí přihlížet.
