Článek
Uteklo to jako voda a už je tady zase. Silvestr. Ne ten s boxerkama nebo červenou páskou na čele. Ani ten, který pronásleduje malého žlutého ptáčka. Tenhle Silvestr je vrátný, co večer zavírá, ale jen proto, aby mohl po půlnoci zase otevřít. Vrátný, který nám chodí jednou do roka připomenout, že když něco starého končí, tak taky něco nového začíná. Někdy se přikrade líně kolem ospalého gauče a televize plné estrád, jindy rozrazí dveře bujarým veselím posledního večírku v roce. Téměř vždy jsou u toho stoly plné jídla a láhve plné alkoholu - teda aspoň v našich končinách. Rozbřesk Nového roku pak bývá ve znamení kocoviny a otázky: „Bude tenhle lepší?“
V prvních dvaceti letech nového tisíciletí byla zmíněná otázka nejčastěji povzdechem blahobytných lidí, kteří by rádi ještě o trochu víc - tedy aspoň v našich končinách. Před dvěma lety ale dostal novoroční dotaz silný náboj v podobě mikroskopického trýznitele, který dokázal přerušit náš společenský a kulturní život na měsíce. Mnohým navíc způsobil vyloženě existenční potíže. Lepší najednou neznamenalo dostat víc, ale vrátit se k tomu, co už jsme měli. Když se letos přidal trýznitel makroskopický, který vzal útokem naše peněženky a oživil v Evropě zapomenuté strašidlo války, posunula se otázka ještě dál. Lepší pomalu dostává význam méně útrpný. Když se letos prvního zeptáme: „Bude tenhle lepší?“, až příliš často už nepůjde o rozmar nasycených, ale o povzdech strádajících.
V čerstvé vzpomínce na přeplněné vánoční trhy a obchodní centra praskající ve švech se snadno ztratí, že pro některé z nás nebyly pětitisícovka na dítě a tři litry na energie přilepšením na dárky nebo zimní dovolenou, ale sadou kyblíků do potápějící se lodi. Podle průzkumu PAQ Research vzrostl počet domácností, kterým po zaplacení nezbytných výdajů nezbyde ani koruna, meziročně téměř na dvojnásobek - aktuálně to dělá nějakých 35 %. Když k tomu přičteme inflační růst cen v obchodech a s výjimkou dobře zafixovaných odběratelů i novoroční nárůst cen energií, máme tu více než třetinu domácností padajících do platební neschopnosti. Odborníci vládu varovali, že dosavadní opatření proti chudobě nemohou stačit, a přišli například s návrhem sociálního tarifu pro nejzranitelnější čtvrtinu domácností. Že jste o něm ještě neslyšeli? Není divu, vláda si zase pro jednou dává pořádně na čas.
Současnému osazenstvu Strakovky nelze upřít snahu, konec konců nebýt zastropování cen energií hrozila by chudoba ještě většímu populačnímu ranci. Jakmile ovšem dojde na otázku: „Co dál tam, kde strop nestačí?“, nastupuje ideologická paralýza. Když už vláda dává, chce dávat všem, jinak to moc smrdí redistribucí. Výsledkem je čarování plošných příspěvků, které přinesou do každé rodiny krajíc. Někde ho ovšem příjemci cpou do plného chlebníku, zatímco jinde sotva zažene největší hlad. Pokud chce vláda realizovat své heslo „Nenecháme nikoho padnout“, měla by začít urychleně chytat padající, ne dlouze přemítat, kde vezme materiál na všeobjímající sítě. Skutečnost, že zacílená podpora nejen zachrání nejzranitelnější, ale současně vezme vítr z plachet různým konspiračním klaunům a politickým podnikatelům, budiž příjemným bonusem celé solidární akce.
Pro nadcházející rok prostě nebude od věci nahradit tradiční předsevzetí „Letos zhubnu“ novým: „Letos nenecháme nikoho příliš zhubnout.“ Výjimečně bychom si ho taky mohli podržet delší dobu než několik úvodních týdnů. Přeji nám všem rok plný sounáležitosti a solidarity, která pomáhá tam, kde jí je nejvíc potřeba. Tam, kde bez pomoci bobtná beznaděj často přerůstající v nenávist a různé formy násilí.