Článek
Bůh se stal v našich končinách tak trochu sprostým slovem. Dílem díky vnějšímu zásahu komunistické mašinerie, dílem vnitřními hříchy Ježíšem založené církve, která se za dva tisíce let opakovaně zpronevěřila původnímu poselství lásky. Každý z nás v něco věří, ale z adresáta víry se mnohdy stalo právě ono Něco, které není zatížené historií. Něco, tam nahoře, nebo někde je. Něco nás přesahuje, ale Bůh tomu říkat nechceme, to už moc zavání náboženstvím. Když už náhodou podnikáme duchovní poutě v náboženských končinách, často se poohlížíme za kopečky, kde je tráva tak nějak zelenější.
Začal jsem brečet. Setkání s Bohem mě rozložilo na prvočinitele. Půlka hlavy křičela, že to přece není možné, že jsem se zbláznil. Druhá půlka mi naopak říkala, že to je skutečnost, že přece vím, co vidím a slyším. Celá ta noc pro mě byla děsivá a zároveň nádherná. Celý život si o sobě i o světě kolem sebe vytváříte nějakou představu a zničehonic přijde něco, co vám ji úplně rozmetá. Najednou se jen díváte na trosky hradu, který jste si tak dlouho stavěli, a nic nepoznáváte. Ze začátku jsem tedy prožíval ohromný šok. Připadal jsem si jako zkalený potok. Jakmile ale voda všechen ten kal odnesla, zůstal ve mně už jen hluboký klid, který jsem do té doby nepoznal.
Takhle popsal své setkání s Bohem jeden z nejvěhlasnějších současných českých spisovatelů a dobrodruhů Josef Formánek. Tak dlouho hledal za kopečky, až za ním přišel Bůh do obýváku. Ten zážitek mu ze srdce přeju, dlouho jsem na něj sám čekal v ostražité pozici, že dokud se mi nějak neprokáže, neuvěřím. V pozici, kterou jednoho krásného dne jednou větou rozmetal můj kolega Libor, salesiánský kněz. Pokud se ti Bůh zjeví, už není v co věřit. V takové chvíli můžeme jenom přijmout, nebo popřít vyjevenou realitu, ale pro víru už nezůstává prostor, protože co je ukázáno, už nepotřebuje víru. Víra je ze světa naděje, ne ze světa důkazů. I já jsem jednoho krásného dne uvěřil, vlastně už ani nevím, kdy přesně, tak nějak se to přihodilo.
Uvěřil jsem svým svérázným způsobem. Na křesťanských církvích, zvláště na katolické, nenechám nit suchou. Bůh, ve kterého věřím, chodí všude po světě, nikomu nic nevnucuje a v různých kulturách nosí různá jména a různé šaty. Nevěřím na správná a špatná náboženství, jsem přesvědčený, že spatně je náboženský radikalismus - ať už jakékoliv věroučné odrůdy.
Dokonce jsem měl jednou sen, kdy jsem právě Liborovi líčil své výhrady ke katolické církvi, možná i k Bibli samotné, a on se na mě najednou obořil: Proč se musíš ve všem tak vrtat, všechno zpochybňovat. Zkoprněl jsem, otočil se a odcházel tou kamennou hradní síní, ve které jsme bůhvíproč byli, pryč. Odcházel jsem smutný, nebo spíš zklamaný, ale hlavou mi znělo odhodlaně: Sem já nepatřím. Když jsem začal stoupat do schodů, najednou z místa, kde nebylo žádné okno, vyšlehl záblesk světla tak silný a nečekaný, že jsem se v mžiku prudce probudil a zvedl. Možná to byl jen sen, možná jsem nakonec taky nedokázal uvěřit, až už Mu došla trpělivost a řekl mi: Tak na, ty skeptiku až za hrob.
Buď jak buď, věřím a dělám to po svém, to už mi holt asi nikdo neodpáře. Čtu Tao te ting, svatou knihu taoismu, a nacházím tam domnělé Ježíšovi myšlenky sepsané několik století před Kristem. Obdivuju Bondyho vhledy a postřehy o buddhismu, v mnohém uznávám Nietzscheho kritiku křesťanství. Přesto, nebo právě proto, věřím nikoliv v Něco, ale v Boha. Přesto, nebo právě proto, se necítím být vším a nikým, ale křesťanem.
Jistě, přijedu kdykoliv a rád, ale ne hovořit o buddhismu. Jsme v České republice a s vaší kulturou je přece spjato křesťanství. Rozvíjejte tedy především svoje křesťanství!
Volba křesťanství v našich končinách nemusí být nutně ve vleku přesvědčení, že Ježíšovo poselství je to pravé a jediné správné, zatímco věřící jiných náboženství jsou na omylu. Tak jako mluvíme česky a čeština nám zůstává nejbližší, i když se naučíme mnohým světovým jazykům, máme přirozenou a historicky podmíněnou vazbu na místní náboženský jazyk - na křesťanství. Rádi se proti němu ovšem vymezujeme. Tu proto, že jsme slovy Wericha z tradice proti vrchnosti; tu proto, že máme na paměti utrpení, která zvláště katolická církev lidem po staletí působila. A zde jsme, slovy dalšího klasika, u jádra pudla.
Ježíšovo poselství měříme optikou církve, kterou založil. Na první pohled to dává smysl, ovšem dva tisíce let je dlouhá doba. Ta hierarchií a dávnými pravidly svázaná instituce až příliš často nebývá věrným odrazem odkazu zakladatele. Tento rozchod vedl historicky k vlně reformace a v současnosti plodí především odpor mladých ke katolické církvi, který tu a tam prolomí kněžské individuality formátu Tomáše Halíka nebo Václava Malého. Případně salesiánský řád, který při své práci s dětmi a mladými pochopil, že je potřeba naslouchat a ne vnucovat.
Ježíšovo poselství je dokonale prosté a vejde se do jedné věty, na kterou jsou všechny institucionální výhrady krátké: Miluj bližního svého jako sám sebe. Nic víc, nic míň. Právě toto přikázání vystavuje Ježíš hned vedle srdečné lásky k Bohu jako hlavní a všeříkající (srov. Mk 12:31, Mat 22:39, Luk 10:27). Distancujeme-li se od křesťanství, distancujeme se v prvé řadě od této Ježíšovy mantry.
Kdysi jsem na výletě rodnou kotlinou narazil na kapličku s návštěvnickým deníkem, do kterého někdo napsal: Kdo nehledá Boha v Ježíši, ten ho nenajde nikde, ať si hledá, kde chce. Neodpustil jsem si připsat: Kdo nehledá Boha v Ježíši, ten ho najde jinde, ať si každý hledá, kde chce. Z té věty se za uplynulých několik let nezměnila ani čárka. Hledej, hloubavý člověče. V buddhistických chrámech, u domorodých ostrovanů, jen tak v přírodě. Ve vesmírné kráse, mezi lidmi a v lidech. Při všech těch toulkách světem bych ale přece jen nevyžádaně poradil - nech otevřené dveře do svého obýváku.
