Článek
Naše poslední etapa pěstování svobody a demokracie už přečkala Kristova léta, takže vyvolává naději, že by ideály sametové revoluce nemusely umřít mučednickou smrtí. Slavíme doslova Den boje za svobodu a demokracii, což je více než příznačné. Vzpomínáme tím, že bylo potřeba si je vybojovat, a současně tiše zvedáme prst, abychom neusnuli na vavřínech.
Někteří z nás už ale slaví tak nějak trpce, nebo už neslaví vůbec. Jsou rozčarovaní, zklamaní, cítí se zrazení. Zpravidla tyhle pocity vnímáme jako jejich problém a opomíjíme druhou stranu mince. Boj není jen proces, kterým můžeme svobodu získat či znovu nabýt, sama svoboda je prodchnutá bojem, a proto je potřeba mít se na pozoru, aby nepřinášela spíš bolest než osvobození.
Těmto společenským náladám, ze kterých vyskakuje otázka: Stálo to vlastně vůbec za to?, říkáme nejčastěji deziluze. Těžko bychom vymysleli lepší slovo. Všechno to rozčarování a zklamání pramení z nenaplněného očekávání, že když se vydáme cestou svobody a demokracie, poženeme si to po krásné hladké asfaltce rovnou do pohody. Z očekávání, která nemohla a nemohou být nikdy naplněna. Utopii o pozemském ráji beztřídní společnosti jsme nahradili utopií, že svobodná společnost vede samospádem ke štěstí.
Utopická dovolená
V knize Tekuté časy. Život ve věku nejistoty Zygmunt Bauman, v odkazu na Oscara Wildea, připodobňuje moderní historii lidské společnosti k putování lodi od jednoho utopického ostrova k druhému. Zatímco Wilde vnímá toto putování jako pokrok ke stále lepší společnosti, Bauman se pozastavuje nad tím, že hnací silou pro další plavbu nebývá ani tak vidina lepšího ostrova, jako spíš snaha utéct od utopie, která se zase nepovedla. Utopie mívají totiž dvě nemilé vlastnosti - jsou nedostižné a pokusy o jejich realizaci se zpravidla zvrtnou v karikatury rajských snů.
Dnes stojíme na břehu ostrova Svobody a demokracie, kde jsme před více než třiceti lety zakotvili, a přemýšlíme, jak dál. Na obzoru vidíme maďarskou loď, která si to šine plnou parou k ostrovu Neliberální demokracie. Sledujeme polskou loď, která nabrala v posledních letech podobný směr, ale v posledních týdnech mění kurz. Konečně s napětím pozorujeme slovenskou loď, která už v přístavu nakládá zásoby na cestu, ale první důstojník Pellegrini zrovna nepůsobí jako fanoušek neliberální demokracie.
Utopický ostrov Neliberální demokracie je zajímavý už svým názvem. Kdybychom ho brali za slovo, tak nám slibuje nesvobodnou vládu lidu. Takový slib neměli, doufám, autoři tohoto kouzelného sousloví v úmyslu. Chtěli spíš dát najevo, že jejich demokracie nebude tou zkaženou demokracií západního střihu; tou společenskou dekadencí, kde je vše ostatní obětováno svobodě jednotlivce. Předpokládám, že chtějí taky ukázat, že svobodná a demokratická země, nemusí být liberální.
Představa svobodné neliberální demokracie není pouze důvtipný protimluv, nese v sobě nejen v Maďarsku populární iluzi, že demokracie si vystačí bez přívlastků. Prý měli jsme lidovou, teď máme liberální, kdy konečně přijde ta prostě demokracie? Doufám, že nikdy.
Demokracie sama o sobě není ničím jiným než kombinací většinového rozhodovacího principu a práva, které většina uvedla v platnost. Demokracie bez přívlastku nemá žádný obranný mechanismus, který by zastavil většinu, když se rozhodne tyranizovat menšinu. Demokracie bez přívlastku neposkytuje žádnou ochranu lidem, kteří zrovna nezpívají píseň vládnoucí většiny. Skutečnost, že jak němečtí nacisté, tak českoslovenští komunisté zahájili svou nadvládu drtivým volebním vítězstvím, budiž největším dokladem, že demokracie sama nestačí. A tenkrát na začátku to nebylo zmanipulované. Pravda doba byla kritická a pohnutá, ale právě v těchto dobách potřebuje člověk největší ochranu, a že takovým dobám není konce, snad netřeba dvakrát zdůrazňovat.
V demokracii o sobě můžeme při nejlepší vůli vkládat důvěru do hluboce zakořeněné humanity vystavěné na vzájemném respektu a pochopení, které vycházejí z dlouholetého funkčního soužití. Historie je však příliš nabitá případy odlidštění těch druhých nebo jiných, než abych na spolehlivost takové pojistky uvěřil. Přišlo by mi pak vysloveně bláhové testovat ji v československých zemích, které téměř polovinu své samostatné existence strávily v diktaturách vybudovaných na atmosféře strachu, fyzickém a psychickém mučení nebo sofistikovanějších formách pošlapávání lidí.
Ochranu naší demokracii dnes poskytuje v prvé řadě Listina základních práv a svobod. Můžeme se bavit, jak je založená; můžeme rokovat o možných změnách a posunech. Pokud ovšem přestaneme lidská práva a svobody (v duchu prvního článku Listiny) považovat za pilíř našeho zřízení, který nemůže jen tak zbourat vládnoucí většina, vydáváme se na další z mnoha cest za pošlapáním člověka. Ono proklínané slůvko liberální říká, že lidskoprávní pilíř v dané demokracii požívá speciální ochrany. Liberální demokracie je demokracie s pojistkou pro lidi, kteří zrovna nevládnou.
Odpor k liberální demokracii vychází z ekonomické, ideologické a mocenské optiky. Budeme-li chápat liberální demokracii jako bezbřehý kapitalismus, jako snahu liberála potlačit konzervativní a socialistické názory, jako prostředek opanování světa, nezbyde nám nic jiného, než přívlastek škrtnout. Liberální v popsaném lidskoprávním významu naopak nejlépe demonstruje, o co nám běží - o svobodnou společnost. Pokud má někdo pro demokracii usilující o svobodu svých občanů lepší přívlastek, který by se vyhnul těmto negativním konotacím, sem s ním. Žádný mě nenapadá, protože Liberté, Libertas, Liberty.
Svoboda není sobectví
Tady bychom mohli skončit, ale v tu chvíli bych si připadal jako liberální pokrytec. Pro společnost, které jde o člověka, jeho možnosti rozvoje a důstojný život, je svoboda podmínkou nutnou, nikoliv dostačující. Svoboda je boj a když nebudeme bojovat společně, ocitneme se na širém moři natotata. Do plavby za Neliberální demokracií nás ženou také bolesti vyvolané svobodou.
Svoboda v tom ale nemusí být sama. Po čtyřiceti letech totalitního a autoritativního režimu jsme se jí z pochopitelných důvodů uhranuli, ale už přišel čas protřít si oči. Spoléhat se čistě na svobodu nebylo už v době sametové revoluce trendy. Když liberálové v postsovětském prostoru volali jednoslovně Svoboda!, přitakávali jim snad jen libertariáni usilující o maximální svobodu bez státních zásahů mimo oblast bezpečnosti a zajištění základních práv.
Zatímco u nás probíhal hon na chartisty a schylovalo se k Husákově agónii, v zámoří byla v plném proudu debata, která vstoupila do dějin politologie jako spor o liberalismus. Slovutní profesoři se v lecčem rozcházeli, ale s výjimkou Roberta Nozicka, ústředního teoretika zmíněného libertarianismu, našli zajímavý průnik právě v myšlence, že svoboda sama daleko nedojde.
Předvojem debaty byly věhlasné Čtyři eseje o svobodě, které publikoval Isaiah Berlin příznačně po šedesátém osmém. Berlin i pod tíhou událostí za železnou oponou dospívá k závěru, že bychom neměli dávat svobodě pozitivní výměr, že bychom ji neměli chápat jako realizaci nějaké utopie usilující o naše blaho. Taková svoboda totiž přejímá onu neblahou vlastnost utopií - přetočit se naruby a sebe samu pohřbít.
Svobodu Berlin chápe čistě jako osvobození od státních a jiných vnějších vlivů. Současně upozorňuje, že pokud by svoboda zůstala hodnotovým solitérem, zvrhla by se ke svému opaku. Svobodná společnost pak funguje jako otevřené kolbiště, kde se potkávají, střetávají a vzájemně doplňují další klíčové hodnoty.
Hlavní impulz rozsáhlé debaty mezi liberály má na svědomí John Rawls, který nechápe požadavek rovnosti jako nepřítele, jak bylo mezi klasickými liberály běžné, ale jako klíčového spoluhráče. Ve svém díle Teorie spravedlnosti, které považuji rozsahem i obsahem za jednu z biblí politické filosofie, zakládá spravedlivou společnost na dvou pilířích - na sytému svobod, který je přístupný všem, a na solidaritě s lidmi, kteří měli nejméně štěstí v tom, kde a s jakou výbavou se narodili. Vychází z představy, že kdybychom si dokázali odmyslet všechny výhody, které jsme dostali do vínku, zvolili bychom jako souputníka svobody právě takovou solidaritu, protože bychom nevěděli, jestli my sami nebudeme potřebovat kýženou pomoc jako jedni z těch, kteří měli ten největší pech.
Rawlsova solidární svoboda se dočkala dvojí rozsáhlé kritiky. Vedle Roberta Nozicka, který ji odmítal z libertariánských pozic, se postavili komunitaristé. Těm nevadilo, že svoboda kráčí bok po boku se solidaritou, ale že mají být tyto pilíře spravedlnosti založeny jakýmsi člověkem bez vlastností a původu. Komunitaristé, totiž soudí, že požadavek svobody, solidarity i dalších našich hodnot nevychází z oněch nehmatatelných nezadatelných práv, ale z interakcí a vztahů ve společnosti. Jsou přesvědčení, že lidskoprávní požadavek je výsledkem nějaké základní představy společného dobra, nikoliv naopak. Rawls s komunitaristy se přeli o to, jestli je první svoboda a pak se k ní připojují další, nebo je svoboda jedna z mnoha námi uznávaných hodnot. V tom, že by neměla zůstat v boji o svobodného člověka sama, ale byli ve shodě.
Rawls otevřel svobodu požadavkům rovnosti a komunitaristé ji zase provázali s tradičními společenskými institucemi. Ronald Dworkin pak uzavřel celý trojúhelník. Dworkin přichází v textu Svoboda, rovnost a společenství s představou, že tyto tři klíčové hodnoty naší civilizace můžeme propojit. Domněnka, že jsou tyto tři hodnoty v protikladu, vychází z jejich radikálního výkladu. Pouze když vnímáme svobodu jako bezbřehý egoismus a rovnost jako bezohlednou unifikaci, stavíme je proti sobě a znemožňujeme jejich sbližování. Takto extrémní postoje ovšem prakticky nikdo nezastává a v umírněných verzích mohou zmíněné hodnoty kráčet bok po boku. Citovaný text je zajímavý také Dworkinovým postřehem, že v postkomunistických zemích sklouzávají liberální programy k prostému odmítání jakýchkoliv požadavků rovnosti. Tedy varováním, abychom se neuhranuli svobodou příliš a nezbyla nám po ní jednou jen bolestivá vzpomínka.
Rajská hudba skřípe
Se stejnou vervou, se kterou jsme zpochybnili existenci nebeského ráje, máme stále tendenci uvěřit na ten pozemský. Takový přístup je přinejmenším paradoxní. Zatímco existence nebeského ráje zůstává věčně opředena otazníky, u pozemského nám historie opakovaně ukazuje, že je v nedohlednu a umí spíš rozpoutat peklo na zemi. Ráj, který se realizuje přes mrtvoly, páchne sírou - ať už nebeský nebo pozemský. Místo hledání pozemských rájů kdesi na širém moři, bychom mohli setrvat na tomhle ostrově Svobody a demokracie a rozvíjet ho tak, aby na něm bylo co nejčastěji radost žít.
Naše poslední etapa pěstování svobody a demokracie už přečkala Kristova léta, takže vyvolává naději, že by ideály sametové revoluce nemusely umřít mučednickou smrtí. Naději, kterou můžeme posílit, když podepřeme svobodu solidaritou a pěstováním vztahů doma i ve společnosti. Naději, která naopak může snadno vzít za své, když bude svoboda příliš bolet. Jedna z věcí je totiž daná - když člověka něco bolí, snaží se to odstranit.
