Článek
Začaly americké primárky a všem, kteří považovali Donalda Trumpa za příliš zdiskreditovaného, aby jej Republikáni znovu poslali do boje o Bílý dům, ztuhl úsměv na rtech. Po prvních dvou státech vede bývalý prezident celkem o parník a jeden ze dvou hlavních protikandidátů už opustil svou potápějící se bárku - patrně s cílem moci ještě naskočit na vlajkovou loď jménem Great Donald Again. S použitím vlastních slov Rona DeSantise trvalo hlavnímu vyzyvateli Trumpa právě jedny primárky, než se sklonil a políbil prsten. Republikánům, kterým se dělá z bývalého rezidenta Oválné pracovny šoufl, se nabízí ještě Nikki Haley, ale její šance porazit Trumpa zatím nevypadají moc valně.
Jak se to vlastně stalo, že tahle neřízená střela může znovu najít cíl? Jak dospěla jedna z demokratických bašt k tomu, že do nejmocnějšího politického křesla na světě, s robustním jaderným kufříkem po pravici, má největší šance usednout egomaniak, který už několik let podkopává americkou demokracii bludem o ukradených volbách? Jednu z nejzajímavějších a nejpropracovanějších odpovědí dal v posledních měsících komentátor Financial Times Martin Wolf ve své knize Krize demokratického kapitalismu.
Ekonomická zklamání jsou hlavní příčinou toho, proč v ekonomicky vyspělých demokraciích roste podpora pravicového a levicového populismu… Lidé očekávají, že hospodářství zajistí rozumnou míru prosperity jim a jejich dětem. Pokud tato očekávání nejsou naplněna, nastupuje frustrace a vztek.
Věhlasný komentátor spojuje nástup nezodpovědných, nebo dokonce zhoubných lídrů v demokratických baštách s přílišným rozevíráním nůžek mezi bohatými a chudými. Donald Trump ve Spojených státech a Boris Johnson ve Velké Británii jsou do značné míry odpovědí lidí, kteří mají pocit, že globální kapitalismus přinesl především nerovnost a ekonomickou nestabilitu. Lidí, kteří ztratili své dřívější jistoty a cítí se být poníženi ztrátou svého někdejšího statusu a pohrdáním elit. Jakkoliv je paradoxní, že se hlasem lidu stávají zrovna dva velmi dobře situovaní až elitářští jedinci, poptávka, na kterou odpovídají, má silné reálné základy.
Martin Wolf je demonstruje na statistice, která uvádí poměr mezi průměrným platem generálního ředitele a průměrným platem zaměstnance jeho společnosti. Ve Velké Británii tento poměr vzrostl mezi lety 1998 a 2016 z původních 48:1 na 129:1. Ve Spojených státech mezi lety 1980 a 2016 dokonce z 42:1 na nedozírných 347:1. Pro lepší představu uvažme domácí společnost, ve které řadový zaměstnanec vydělá 40 tisíc měsíčně. Ředitel takové společnosti by si přišel podle britských standardů na více než 5 milionů, podle amerického standardu dokonce na bez mála 14 milionů měsíčně.
Právě tyto doslova pohádkové odměny, které se vžily na vysokých manažerských postech, podle Wolfa do značné míry zapříčily současnou politickou krizi, ve které bují u spousty lidí pocit, že stávající systém je nespravedlivý a potřebuje nápravu. Když se ovšem tradiční politické elity k nápravě nemají, otevírá se prostor pro nacionalistické demagogy a autoritáře, kteří mívají snadno po ruce rychlá a lákavá řešení. V lepším případě taková řešení upadnou v zapomnění při nárazu do reality, v horším případě se snaží realitu přetvářet s cílem rozbít systém, který příjmovou nespravedlnost stvořil - tedy v konečném důsledku ohrožují samotnou demokracii.
I když je Donald Trump spíše akcelerátorem právě popsané patologie moderních demokracií, než jejím řešením, jeho úspěch není výsledkem nějakého čirého poblouznění. Narativ udělám Ameriku zase skvělou funguje tak dobře především proto, že pro desítky milionů Američanů už prostě tak skvělá není.
Když Trump poprvé stanul v Bílém domě, mluvilo se hodně o efektu Rust Belt. Rezavý pás tvoří skupina států táhnoucí se od Atlantiku pod Velká jezera; států, ve kterých bujel těžký průmysl. Když došlo v posledních desetiletích k jeho utlumení, spousta tamních občanů, kteří v průmyslové oblasti pracovali, najednou spadla ze střední třídy na pomezí nezaměstnanosti a požadavků rekvalifikace. Těmto lidem, kteří se cítili politiky ve Washingtonu opomenutí, Trump slíbil, že se postará, aby se měli zase dobře. A uspěl.
Z tíživé ekonomické situace, tentokrát nejen v Rezavém pásu, bude těžit i letos. Americká ekonomika je díky kombinaci několika nepříznivých událostí poslední doby ve špatné kondici. Ekonomiku těžce zkoušenou covidem záhy zatížily dopady války na Ukrajině. Balíky peněž, kterými se americká vláda snažila dopady na občany mírnit, pak pomohly roztočit kola inflace. Trump má tedy opět umetenou cestičku pro svá zvolání, že za něj bude zase skvěle, která tentokrát rezonují napříč celou Amerikou.
Co na tom, že se v minulosti ukázal jako ekonomicky nekompetentní. Co na tom, že už čtyři roky seděl v Oválné pracovně a zázraky nepřišly. Co na tom, že bude možná prvním pravomocně odsouzeným prezidentem v dějinách Spojených států. Konečně co na tom, že se nezdráhá útočit na zavedené instituce a procedury a ohrožovat tím budoucnost americké demokracie. Maslowova pyramida platí i v politice.
Když někdo vyčerpá všechen svůj čas, aby si zajistil základní obživu a bydlení, nezbývá mu prostor na starost o práva a demokracii. Ještě tak nanejvýš bezpečnost, ale do dalších pater už nedohlédne. Nemá kdy. Přijde-li pak kandidát, který slibuje tyto nejzákladnější potřeby zajistit, nesejde osloveným příliš na tom, jak si počíná ve vyšších patrech. Ta jsou aktuálně mimo jejich svět. Není náhoda, že Trump akcentuje dlouhodobě právě navrácení ztracené životní úrovně a bezpečnost Ameriky, která bude znovu na prvním místě. Jde v Maslowově pyramidě pěkně odspodu a do tohoto kontextu dobře zapadá jeho izolacionistická a protimigrační politika.
K tomu, že se demokracie ztrácí ze zorného pole lidí v nesnázích, se přidává ještě jedna rána, na kterou poukazuje i citovaný komentátor. Pokud u lidí převládne pocit, že demokracie stvořila nespravedlivý systém, kde jedni hladce a setrvale bohatnou a druzí se protloukají a nemají zastání, přestanou vnímat demokracii jako společný politický projekt, který má smysl udržovat. Snadno se pak uchytí narativ, že pokud demokracie umožnila vytvoření takových nedozírných příkopů, možná by bylo lepší ji nahradit systémem, který je dokáže lépe zasypávat.
Když ale ze systému profitují jen ti nejúspěšnější, nejcyničtější a nejchamtivější, demokracie zkolabuje.
Vraťme se závěrem zpoza Atlantiku do české kotliny. Do voleb máme rok k dobru a ty nůžky nerovnosti u nás taky nejsou tolik dokořán, ale najdeme tu jisté podobnosti, které nepůsobí čistě náhodně. Taky tu máme jednoho boháče, který se stylizuje do role zbojníka. Taky se chce vrátit do nejvyššího státního úřadu, kde už si čtyři roky poseděl. Taky mu to vůbec nebrání, aby se dál tvářil jako ten nejmenší, který přišel bojovat proti mocným. Taky útočí na justici a jiné demokratické pilíře, protože se ho snaží pohnat k zodpovědnosti. A taky to vůbec netrápí asi třetinu českých voličů.
Taky mu umetá cestičku současná ekonomická krize, taky hodně křičí a chová se nevyzpytatelně. Taky jde Maslowovou pyramidou odspodu, jen jsme tu s komunistickou čtyřicetiletkou a následnou divokou transformací neměli dost minulé skvělosti, pročež český Trump použil u svého věhlasného hesla čas budoucí. Tedy původně. Teď už s odkazem na první vládní období, se skromností sobě vlastní, hlásí: Za Babiše bylo líp. Vzhledem k tomu, že tenkrát byla ekonomická konjunktura, tak vlastně nekecá, jen je velmi spekulativní, do jaké míry se o to zasloužil. Nejsem ekonom, abych se pokoušel o detail, tak to tu odbudu strohou větou, že makroekonomika má určitou setrvačnost.
K tomu všemu taky přidává protimigrační postoje, a aby nám to už vyloženě usnadnil, narazil si před pár lety na hlavu červenou čepici s nápisem Silné Česko.
Když se ekonomice nedaří a mnozí lidé jsou nejen finančně v nesnázích, rozprostře se širé úrodné pole pro nacionalistickou demagogii a autoritářství. Oběma těmto patologickým jevům se v naší demokracii dnes čile daří především díky tichému tandemu Andrej Babiš - Tomio Okamura. Oba stojí v čele autoritativně vedených stran, které jsou vlastně jejich osobními a soukromími projekty umožňujícími nulovou kritiku vedení. Oba dělají ze současné sněmovny žvanírnu, přestože se minimálně jeden z nich tomuto jejímu rozměru v minulosti vysmíval - ten, co by chtěl řídit stát jako firmu, což byl mimochodem autoritářský coming out hned ze startu. Oběma je dlouhodobě trnem v oku Senát - pojistka naší parlamentní demokracie. Konečně zatímco Babiš jen občas brnká na nacionalistickou a bezpečnostní strunku, Okamura je vysloveně virtuóz nacionalistické demagogie.
Současně se netvařme, že jsme jim vydáni napospas. Posílení preferencí od posledních voleb, kterého jsme zvláště v Babišově případě svědky, není dáno nějakým jejich kouzelnickým uměním. Vychází z kombinace ekonomické krize a neschopnosti vlády na ni přijatelně a srozumitelně reagovat. Vláda je prakticky od svého vzniku paralyzována svými konzervativně-liberálními členy, kteří mají obavu, že by si cílenou pomoc potřebným u svých voličů neobhájili. Obávám se, že v tomto své voliče celkem podceňují, ale jde skutečně jen o domněnku, protože k jejich voličům nepatřím.
Výsledkem je každopádně spořivá politika, která, když rozdává, tak rozdává všem. Spořivost lze pochopit s ohledem na obří postcovidové schodky, plošnost dále posiluje sociální napětí. Bohatým přidá na hromadu přebytků a chudším nestačí, aby pokryli to nejnutnější.
Čím méně dnešní vláda nastavuje solidární tvář a čím více bagatelizuje neúnosné strádání některých, tím spíše bude příští rok vystřídána. Pak už se můžeme jenom modlit, aby následná chůze naší demokracie po okraji útesu neskončila smrtelným pádem do hlubin historie.
