Článek
„Obracíme se na vás jako občanky a občané, lidé dlouhodobě se angažující v podpoře lidských práv, kteří jsou silně znepokojení humanitární katastrofou v Gaze. Touto otevřenou výzvou chceme vyjádřit nesouhlas s reakcí naší politické reprezentace na situaci a vyzvat vládu k změně postoje ke krizi na Blízkém Východě.“ Těmito slovy začíná otevřená výzva osmi desítek veřejně činných osobností, které žádají po české vládě a prezidentovi přehodnocení naší bezvýhradné podpory Izraeli. Vláda na výzvu oficiálně nereagovala a na středeční tiskové konferenci ústy ministra dopravy uvedla, že na její podpoře Izraele se nic nemění a měnit nebude. Tento přístup k výzvě následně stvrdila ministryně obrany Jana Černochová, která na čtvrteční návštěvě Izraele zopakovala plnou podporu bez jakéhokoliv náznaku pochybností.
Pod výzvou (v plném znění zde) přibývají aktuálně stovky podpisů, včetně podpisu autora těchto řádek. Signatáři v textu nezpochybňují odsouzení útoku Hamásu na izraelské civilisty ani právo Izraele na legitimní obranu, současně ale odmítají bezvýhradnou podporu židovského státu ve chvíli, kdy v palestinských řadách umírají tisíce a tisíce civilistů a „více než milion vysídlených lidí je vystaven akutnímu hladomoru a přežívá bez úkrytu, bez přístřeší, bez zdravotní péče a bez humanitární pomoci.“ K tomuto datu čítá kniha mrtvých poslední eskalace izraelsko-palestinského konfliktu více než 1400 Izraelců a bez mála 27 000 Palestinců, které tvoří podle palestinského ministerstva zdravotnictví převážně ženy a děti.
Výzva také vypichuje probíhající proces s Izraelem u Mezinárodního soudního dvora v Haagu. Ten začal na popud Jihoafrické republiky vyšetřovat Izraelskou vládu pro podezření z páchání genocidy. V rámci předběžných opatření vyzval Izrael k umožnění humanitární pomoci a k zabránění genocidnímu jednání. Předběžná nařízení soudu jsou sice právně závazná, ale Izraelská vláda dává celkem jasně najevo, že se jimi nehodlá příliš řídit.
Jen dva dny po vyhlášení předběžných opatření v Haagu vyrazilo jedenáct izraelských ministrů na konferenci Znovu osídlit Gazu. Na této konferenci ministr národní bezpečnosti (v našich měřítkách ministr vnitra) Itamar Ben Gvir a další členové vlády hřímali, jak je pro zajištění budoucí bezpečnosti státu nezbytné obsadit Gazu izraelskými osadníky. Palestinci by měli dle jejich slov podstoupit dobrovolnou emigraci. Lékem na události z října tak má být nesmlouvavá osadnická politika, která se na eskalaci konfliktu velmi pravděpodobně podílela.
Americká komentátorka a spisovatelka židovského původu Anne Applebaum v jednom ze svých říjnových textů připomíná, že na jaře loňského roku „varoval šéf domácí výzvědné služby Šin bet, že izraelští osadníci, kteří útočí na Palestince na Západním břehu, představují pro zemi bezpečnostní hrozbu.“ Vysloužil si za to tenkrát od poslance vládního Likudu nálepku levicový ideolog a mluvilo se taky o infiltraci tajných služeb Deep state. Dále Applebaum popisuje, jak izraelská vláda „z ochrany osadníků na Západním břehu učinila vojenskou prioritu s cílem oslabit Palestinskou samosprávu – a ignorovat každého, kdo s tím nesouhlasí. Právě to je možná jeden z důvodů, proč se Hamás rozhodl zaútočit.“
Postava ministra vnitra a předsedy ultrapravicové strany Ocma Jehudit (Židovská síla), která je koaličním partnerem Netanjahuova Likudu, celkem dobře demonstruje, kde se izraelská vláda po posledních volbách ocitla. Ben Gvir je odsouzený rasista, protiarabsky laděný politik, kterého odmítli přijmout do armády kvůli přílišné radikalitě. Takového člověka přivedl současný izraelský premiér Benjamin Netanjahu více než před rokem do vlády spolu s dalšími pravicovými radikály, a to rovnou na silové ministerstvo.
Podle české analytičky specializující se na Blízký východ Ireny Kalhousové i dalších odborníků vzal Netanjahu radikály do vlády z pragmatických důvodů s cílem vyhnout se vězení, které mu hrozí kvůli trestnímu stíhání za korupci. Důsledkem tohoto oportunistického pragmatismu, který nechrání ani tak Izrael jako samotného premiéra, je angažmá ministra vnitra, který spíš představuje součást problému, než abychom si od něj slibovali nějaké řešení.
Premiér Netanjahu se sice konference neúčastnil, ale budí stále větší dojem, že protipalestinský radikalismus mu není jen trpěnou nevěstou. Sice označuje projednávání Izraele stran páchané genocidy za ostudné, ale nezdráhá se použít „ve vztahu ke Gaze starozákonní odkaz na nepřátelský kmen Amalek, který má být podle Bible vyhlazen včetně žen, dětí i nemluvňat.“ Podpůrné prostředí pro podobně ostrá slova mu pak nabízejí nejen radikální koaliční partneři, ale také jeho vlastní spolustraníci. „Všude, kam přijdu, mi říkají, že všichni obyvatelé Gazy musí být zničeni,“ nechal se například slyšet poslanec Likudu Moše Sáda.
Izraelsko-palestinský konflikt trvá už více než 75 let. Střídají se v něm období aktivních útoků a tichého bobtnání vzájemné nenávisti. Má za sebou už několik generací přeživších a pozůstalých - pozůstalých, kteří už často přišli o tolik blízkých, že nedokáží těm druhým přát cokoliv menšího než smrt. Právě tento kolotoč vzájemné nenávisti opakovaně využívají radikálové na obou stranách s cílem sabotovat dvoustátní řešení, které je patrně jedinou mírovou cestou neobsahující vyhnání, nebo vyhlazení těch druhých. Skutečnost, že vyhlazovací terminologii začal používat i izraelský premiér, nevěstí nic dobrého a právě ona hraje velkou roli v projednávaném podezření z genocidy.
Hodnoty a principy, na kterých stojí naše dlouhodobá zahraniční politika a naše bezpečnost, nemůžeme veřejně ignorovat, podkopávat, nebo dokonce popírat ve vztahu k bezprecedentní míře násilí proti civilistům a masovému maření životů na území Gazy.
Autoři výzvy v odkazu na lidskoprávní tradici české zahraniční politiky žádají naši vládu o podniknutí následujících kroků: 1) připojit se k výzvě Mezinárodního soudního dvora pro okamžité zajištění dostatečné humanitární pomoci obětem konfliktu; 2) postavit se jasně proti veškerému násilí na civilistech a proti jednání extremistů na obou stranách; 3) podpořit kroky mezinárodního společenství ke spravedlivému vyrovnání mezi Izraelci a Palestinci a zajištění bezpečného soužití obou národů; 4) zdůraznit lidský přístup ke všem obětem konfliktu a tím přispět k obnoveni mírového procesu a k naději na lepší budoucnost pro všechny.
Skutečnost, jak silně uvedené čtyři apely korespondují s pozicí a opakovanými výzvami Spojených států, které jsou pro Izrael prvním i posledním spojencem, nejlépe demonstruje, že jejich sledování lze těžko vykládat jako diplomatickou kudlu do zad. Podpora legitimní obrany Izraele, která nezapomíná, že v Gaze žijí taky lidi, může jít ruku v ruce s odmítnutím radikalismu izraelské vlády. Radikalismu, který je pro hledání mírového soužití silně kontraproduktivní - nemáme-li tedy mírem na mysli, že jednu ze stran potká osud biblického Amaleku.
Výtka, že dosavadní hledání mírového řešení troskotá a začíná působit nekonečně, nás dál neposouvá a jen vytváří tragickou volbu mezi rezignací a genocidou. K zamyšlení se naopak nabízí otázka, jestli ona nekonečnost není důsledkem politických angažmá radikálů, které si zoufalí pozůstalí na obou stranách volí s vidinou, že je dokáží ochránit. Loňský říjen odhalil až na kost, že tohle očekávání může být značně bláhové. Snad nejradikálnější izraelská vláda, kterou pamatujeme, lidi neochránila a dále spíše posiluje pocit, že je jedním z motorů eskalace konfliktu.
To, že nemáme hotová řešení takto komplexního problému, nás nezbavuje povinnosti otevírat otázky a pojmenovávat problémy. Odpovídat na násilí ještě větším násilím pokládáme za děsivé selhání politiky.
