Článek
Zolův zabiják ani po sto padesáti letech nikam neodešel. Je stále v kurzu. Ničí životy, rozvrací rodiny, týrá děti, ženy i muže, páchá sebevraždy. Jen se k němu přidali další chábři, kteří mu dnes pomáhají rozsévat zoufalství. Někteří to dělají podobně tvrdě a přímočaře, takže na ně dobře vidíme a jsme k nim ostražití. Někteří jsou smart, jak se dnes říká, a proto je příliš snadno přehlížíme. Mezi těmi druhými dominuje jeden, který se celospolečensky rozšířil - podobně jako jeho opojný předobraz.
Technologický zabiják je o poznání sofistikovanější než alkohol. Nepožírá orgány, nezpůsobuje hlučné výbuchy agrese. Obecně platí, že emoce, které vyvolává, nebývají tak snadno vidět. Do karet mu hraje taky mnohem mírnější kocovina. Svou zdánlivou přívětivostí se nás ovšem snaží jen ukolébat. Skrýt za světla reflektorů zabijácký instinkt, který v něm dřímá.
Když nemáme po ruce svého kapesního zabijáka, často poplašeně ohledáváme sebe, příruční zavazadla nebo jiná běžně užívaná úložiště. Kam se jenom poděl?! Ani v těchto chvílích nás nenechává v klidu. Naštěstí takovou paniku nezažíváme příliš často, protože stále více dbáme na to, abychom ho měli pěkně při sobě.
A tak si dopřáváme opojnou záři displeje a mlsáme na sociálních sítích, ve hrách nebo v jiném digitálním lahůdkářství. Užíváme si spanilou jízdu krajinou bez stromů i domů. Tedy do chvíle, kdy nás něco nebo spíš někdo vyruší a chce - Bože chraň!, abychom se zapojili do nevirtuální reality. To pak býváme nervózní, podráždění a otrávení. Zabijácký instinkt, který tiše čekal na příležitost bodnout, vystrkuje první osten.
Bodnutí, která na sebe většinou nenechají dlouho čekat, pak dokáží otrávit a ranit každého, kdo je zrovna na mušce. Zpravidla je jím člověk, který přerušil naši chvilku s drogou. Je smutnou ironií světa plného opojných úniků z každodenní reality, že tímto člověkem nejčastěji bývá někdo z našich nejbližších. Když k tomuhle bodání přičteme celou škálu jedů, jež do sebe pumpujeme na nejen sociálních sítích, skončíme u lidských tragédií a zahozených životů - podobně jako u staré verze zabijáka.
V jedné oblasti se navíc ani novodobý zabiják nezdržuje vymýšlením způsobů, jak se nám dostat na kobylku, a jde do akce podobně přímočaře a natvrdo jako alkohol. Zabíjení času. Všechen ten utracený čas, kdy palec jezdí po displeji a mozoly pořád nikde. Všechen ten ztracený čas, kdy jsme mohli číst, psát, mluvit, s někým se smát. Tvořit, jen tak jít, někam běžet. Věnovat se sobě a svým blízkým. Ztráta času poslední dobou dostává nový rozměr. Člověk, který ztrácel čas, se stále více mění na člověka ztraceného v čase.
Když už se dostaneme k reflexi toho, jak nás technologický zabiják ničí, míváme na zřeteli hlavně děti. Má to ale dvojí háček. Jednak v diskusích o digitální závislosti docela zaostáváme za zbytkem demokratického světa, jednak jakékoliv diskuse budou zbytečné, dokud se budeme tvářit, že nás samotných se problém netýká.
Často mi znívá v hlavě motto Jana Burdy, předsedy Rady dětí a mládeže na Vysočině, se kterým se setkal loni v Lužánkách na konferenci Stopy a otisky. Říkej mi, co chceš, stejně to budu dělat jako ty. Pro naše děti jsme tím prvním a často největším vzorem. Dokud je budeme zrazovat od telefonu s telefonem v ruce, těžko pochodíme. Spíš vyvoláme pocit, že se jedná o nějakou lahůdku, kterou si sami dopřáváme a jim ji chceme upřít. Ty podobnosti s alkoholem jaksi neberou konce…
