Článek
Nejsem ekonom, ale při loňském studiu LL.M, jsem jednu seminární práci věnoval dani z nemovitosti. Po dopsání práce jsem ji uložil hluboko do šuplíku, byla provokativní, za kterou bych dostal extrémní čočku, především na X. Nicméně stále jsem si říkal, že tomuto tématu se budu ještě jednou věnovat. Proč? Měl jsem zkrátka jednu hypotézu, existuje něco jako korelace chytřejší daňový mix a bohatší stát? Myslel jsem si, že ano. A myslím si to pořád.
Daňová politika výrazně ovlivňuje ekonomickou aktivitu, investice i státní příjmy. Zejména poměr mezi zdaněním práce (příjmů) a zdaněním majetku (např. nemovitostí) je předmětem diskusí o optimálním nastavení daňového systému. V České republice je daň z nemovitosti tradičně velmi nízká, tvoří méně než 1 % celkového daňového inkasa, zatímco průměr EU je zhruba trojnásobný (Eurostat, 2024). Podle dat Eurostatu za rok 2023 představují majetkové daně v ČR pouze 0,3 % HDP (spolu s Estonskem nejméně v EU), oproti 3,7 % HDP ve Francii; průměr EU činí 1,9 % HDP (Eurostat, 2024). Podobně podíl majetkových daní na celkových daňových příjmech se v EU pohybuje od 0,8 % v Česku a Estonsku do 8,4 % ve Francii, při průměru kolem 4,7 % (Eurostat, 2024). Česká republika a další středo- a východoevropské země tedy výrazně více spoléhají na zdanění příjmů (včetně sociálních odvodů) a spotřeby, zatímco majetek zdaňují méně (OECD, 2022). Tato studie si klade za cíl analyzovat, která struktura daní je výhodnější z pohledu ekonomiky a státu, zda vyšší zdanění příjmů a nižší nemovitostí, nebo naopak nižší daně z příjmů a vyšší zdanění majetku, zejména neproduktivního (spekulativního) majetku. Provede mezinárodní srovnání modelů, zhodnotí jejich dopady na ekonomiku a veřejné finance a navrhne optimální nastavení daňového mixu v kontextu ČR.
Teoretická východiska daňové struktury
Z ekonomického hlediska mají různé daně odlišné dopady na chování subjektů a tím i na celkový hospodářský výkon. Daně z příjmů (zejména zdanění práce) mohou snižovat motivaci pracovat, investovat do vzdělání či podnikat, neboť ukrajují z každé dodatečné vydělané koruny. Vysoké zdanění mezd prodražuje zaměstnávání pracovníků pro firmy a může brzdit tvorbu pracovních míst (OECD, 2010; Arnold, 2008). Naproti tomu daně z majetku, zejména z nemovitostí, jsou považovány za méně křivící ekonomické pobídky. Opakované (recurrent) daně z nemovitostí patří k nejvíce prorůstovým daním, zatímco daně z příjmů (zejména zisky firem) jsou pro růst nejškodlivější (Arnold, 2008; OECD, 2010). Konkrétně platí, že posun daňové zátěže směrem od zdanění příjmů ke zdanění majetku a spotřeby má statisticky významně pozitivní vliv na HDP na obyvatele (OECD, 2010; Cournède, Garda a Hoeller, 2018).
Hlavním důvodem této „přívětivosti“ majetkových daní k růstu je skutečnost, že nezmenšují disponibilní pracovní nabídku ani neodrazují od investic do lidského kapitálu tak, jako to může činit zdanění práce (OECD, 2010; Arnold, 2008). Daň z nemovitosti je navíc místně vázaná a nemovitý majetek nelze přesunout, odpadá tak riziko daňové konkurence mezi zeměmi závodících o nejnižší sazby (na rozdíl od firemních daní či zdanění bohatých fyzických osob, kde hrozí odchod kapitálu či osob do daňových rájů) (OECD, 2022). Nízké majetkové daně se promítají do vyšších cen nemovitostí a naopak vyšší daň z nemovitostí snižuje tržní hodnotu majetku, rozdíly v sazbách se do značné míry „sterilizují“ v cenách a nelákají k přesunu do regionů s nižší daní (OECD, 2022). Z pohledu státu jsou proto daně z nemovitostí stabilním a relativně snadno vymahatelným příjmem: daňový únik je obtížný, neboť nemovitosti jsou evidované v katastru a jejich vlastnictví je veřejně dohledatelné; administrativní náročnost výběru je ovšem podmíněna kvalitní evidencí a oceňováním majetku (OECD, 2022).
Z pohledu distribuční spravedlnosti lze na obě kategorie daní nahlížet různě. Daň z příjmu fyzických osob bývá většinou konstruována progresivně, bohatší odvádějí vyšší procento, což přispívá ke snižování příjmové nerovnosti. Oproti tomu daň z nemovitosti je často paušální či s jednotnou sazbou, což může mít regresivní efekt, pokud není daňový základ správně nastaven. V Česku dnes daň z nemovitosti dopadá relativně více na majitele levnějších nemovitostí v chudších regionech, tito poplatníci platí na dani v průměru 0,4 % svého příjmu, zatímco nejbohatší jen 0,2 % příjmu, což znamená regresivitu; příčinou je zastaralý způsob výpočtu daně (výpočet podle výměry a koeficientu obce) a absence cílených úlev (PAQ Research, 2024). Naproti tomu přínosem zdanění nemovitostí z hlediska rovnosti je, že bohatství v nemovitostech je koncentrováno u vyšších příjmových skupin a starší generace, dobře nastavená daň z nemovitostí (s progresivními prvky či osvobozením základního bydlení do určité hodnoty) tak může fungovat jako forma majetkové daně, která postihuje spíše bohaté a mírní majetkovou nerovnost. V řadě zemí (např. Švýcarsko, Nizozemsko, Dánsko) existují i doplňkové nástroje jako daň z imputovaného nájmu či explicitní daň z bohatství, které doplňují nízké běžné daně z nemovitostí (OECD, 2022). V této práci se zaměříme především na reformu rekurentní daně z nemovitostí (tj. každoroční zdanění vlastnictví pozemků a staveb) jako nástroje k přesunu daňového zatížení z příjmů na majetek.
Mezinárodní srovnání modelů zdanění
Země světa se liší v tom, jaký mix daní využívají k financování veřejných rozpočtů. Model s vyššími daněmi z příjmů a nízkými daněmi z nemovitostí je typický pro řadu kontinentálních evropských ekonomik a také pro většinu postkomunistických zemí. Například Německo získává jen asi 2,5 % daňových příjmů z majetkových daní a těžiště leží na daních z příjmu a vysokých povinných odvodech na sociální zabezpečení (Eurostat, 2024). Podobně středoevropské země jako Slovensko, Maďarsko či právě Česká republika vybírají na dani z nemovitostí velmi málo, kolem 0,3–0,5 % HDP, a jejich rozpočty závisejí hlavně na dani z přidané hodnoty, daních z příjmů a povinných pojistných odvodech (Eurostat, 2024). Polsko je v regionu výjimkou, dosahuje inkasa majetkových daní mírně nad 1 % HDP, což je nad průměrem OECD; Polsko zavedlo tržněji orientovaný systém a výnos daně z nemovitostí tam těží i z růstu cen realit (OECD, 2024a; OECD, 2022). Pro ilustraci, v ČR daň z nemovitostí v roce 2023 vynesla necelých 0,8 % všech daňových příjmů, zatímco průměr EU je 4,7 % a sousední Polsko cca 2,2 % (Eurostat, 2024).
Na opačné straně spektra jsou ekonomiky, kde majetkové daně hrají významnější roli a daně z příjmů jsou relativně nižší. Tradičně se uvádějí anglosaské země, například Spojené státy americké vybírají kolem 11 % všech daní z majetku (zejména formou místních daní z nemovitostí), oproti průměrně 7 % v ostatních zemích OECD (OECD, 2024a). Také Spojené království má vysoký podíl, téměř 12 % příjmů státní kasy plyne z daní z nemovitostí (OECD, 2024a; UK Government, 2024). Ve Velké Británii existuje tradiční „council tax“ (místní daň z obytných nemovitostí) a také značné daně z převodu nemovitostí (stamp duty), což dohromady vytváří významný příspěvek do rozpočtů. Zároveň má UK i progresivní zdanění příjmů, nicméně celková daňová kvóta (podíl všech daní na HDP ~33,5 %) je blízko evropského průměru, takže vyšší výnos z majetku umožňuje nepatrně nižší zatížení práce či spotřeby než v zemích, které majetek zdaňují minimálně (OECD, 2024a). Vysoký výnos z majetkových daní má také Francie, a to 3,7 % HDP a přes 8 % z celkových daní (Eurostat, 2024), což odráží kombinaci místních daní z nemovitostí, daně z bohatství (dříve v širší formě, dnes zúžené na nemovitý majetek) a vysokých transakčních daní. Severské země (Dánsko, Švédsko, Norsko) jsou známé vysokým zdaněním příjmů i spotřeby, ale majetkové daně u nich hrají středně významnou úlohu: například Dánsko vybírá přes 5 % celkových daní z nemovitostí (Eurostat, 2024), zatímco Švédsko má relativně nízkou daň z nemovitostí (zavedlo strop na daň z rodinných domů) a místo zrušené daně z nemovitostí zavedlo vyšší zdanění kapitálu a bohatství. Estonsko představuje zajímavý případ: zavedlo daň z hodnoty pozemků již v 90. letech a má nízkou rovnou daň z příjmu; přesto výnos estonské pozemkové daně zůstává velmi nízký (kolem 0,3 % HDP – nejnižší spolu s ČR). Důvodem je, že ocenění půdy jsou zastaralá a sazby nízké, takže ani teoreticky ideální konstrukce nepřináší bez aktualizace podkladů dostatečný výnos (OECD, 2022).
Z makroekonomického hlediska lze jen obtížně připsat hospodářský úspěch či neúspěch země jedinému daňovému prvku, nicméně určitá široká souvislost mezi daňovou strukturou a ekonomickým výkonem pozorovat lze. Země silně spoléhající na zdanění práce (typicky Německo, Rakousko, ČR) vynikají průmyslovou produkcí a exportem, avšak vysoké odvody z mezd mohou přispívat k relativně nižší zaměstnanosti slabších skupin a pomalému růstu služeb, které jsou mzdově náročné. Tyto ekonomiky jsou funkční a bohaté, ale potenciálně by mohly dosahovat ještě vyššího růstu při nižším zdanění práce, na což dlouhodobě poukazují mezinárodní instituce (OECD, 2022; OECD, 2023). Analýzy OECD odhadují, že v ČR či Estonsku by zvýšení daní z nemovitostí na úroveň průměru OECD spojené s poklesem zdanění práce mohlo zvýšit potenciální růst HDP per capita až o 0,7 procentního bodu ročně (Cournède, Garda a Hoeller, 2018; OECD, 2022). Naopak anglosaské ekonomiky (USA, Spojené království, Kanada) s vyšším zdaněním majetku a obecně nižšími mezními sazbami daně z příjmu mívají flexibilnější trhy práce, vyšší míru podnikavosti a investic, což se promítá do solidního růstu HDP (OECD, 2024a). Samozřejmě do hry vstupuje řada dalších faktorů (velikost státu, regulace, kultura), ale strukturální přesun daňové zátěže směrem k nemovitostem je obecně spojován s efektivnějším a udržitelnějším růstem (OECD, 2010; Cournède, Garda a Hoeller, 2018).
Je také užitečné zmínit, jak různé modely ovlivňují trh nemovitostí. V zemích s minimální daní z nemovitosti (např. ČR, Slovensko) bylo relativně levné držet nevyužívané pozemky či prázdné byty, což mohlo podpořit spekulativní chování, investoři nakupovali nemovitosti jen pro uchování hodnoty či zisk z růstu cen, s minimálními ročními náklady. Naproti tomu vysoké opakované zdanění nemovitostí motivuje vlastníky k efektivnějšímu využití, např. vlastník prázdného bytu je více tlačen jej pronajmout nebo prodat, aby generoval příjem na pokrytí daně. Empiricky se ukazuje, že vhodně nastavená daň z nemovitostí může zmírňovat výkyvy realitního trhu: v období boomu tlumí přehřívání (část růstu cen se „odčerpá“ daní) a v poklesu automaticky klesá daňová zátěž s cenami, což stabilizuje trh (OECD, 2022). Zkušenosti např. z Dánska či Nizozemska potvrzují, že pravidelné přeceňování nemovitostí pro daňové účely a pevná procentní sazba může fungovat jako jakýsi stabilizátor, přispívá ke zmírnění realitních bublin (OECD, 2022). V Španělsku či Řecku, kde nemovitostní daně také výrazně vzrostly, se diskutují i ostrá opatření proti spekulacím; v této práci však zůstáváme u standardního nástroje, pravidelné daně z nemovitostí, a jejího optimálního nastavení (OECD, 2024b).
Dopady na ekonomiku a výběr daní
Přenesení části daňového zatížení z příjmů na nemovitosti má několik významných dopadů:
- Ekonomický růst a zaměstnanost: Snížení daní z příjmů (zejména ze mzdy) zvyšuje čistý výdělek z práce a může povzbudit pracovní aktivitu i ochotu zaměstnávat. Zvláště u nízkopříjmových pracovníků vede nižší zdanění ke zvýšení jejich čisté mzdy, což může zvýšit nabídku práce (více se vyplatí přijmout či neodmítnout práci). Firmy zase při nižších odvodech mohou více investovat do nových pracovních míst. To může snížit nezaměstnanost a zvýšit produktivitu. Zvýšení daní z nemovitostí má na celkový výkon podle studií zanedbatelný přímý negativní efekt, lidé kvůli němu nepřestanou pracovat, jen se změní relativní ceny majetku. OECD odhaduje, že posun daňového mixu směrem k majetku a spotřebě zvedá dlouhodobý HDP (OECD, 2010; Cournède, Garda a Hoeller, 2018). Tento prorůstový efekt byl kvantifikován pro ČR a podobné ekonomiky na zmíněných +0,5 až 0,7 p.b. ročního růstu HDP na obyvatele při relativně malé změně struktury (Cournède, Garda a Hoeller, 2018; OECD, 2022).
- Veřejné finance a stabilita příjmů: Daň z nemovitostí patří k nejstabilnějším daňovým příjmům. Ceny nemovitostí sice kolísají, ale většinou méně než například zisky firem či objem mezd v recesi; navíc většina zemí uplatňuje s určitým zpožděním ocenění, takže výkyvy jsou vyhlazené. Během hospodářských krizí neklesají příjmy z nemovitostní daně tolik jako výběr daní z příjmů, kde propad mezd či zisků hned sníží inkaso. To pro stát znamená jistější zdroj financování veřejných služeb i v horších časech. Zároveň vyšší podíl majetkových daní může zmírnit tlak na zvyšování státního dluhu, pokud například stárnutí populace snižuje příjmy z daní ze mzdy. V kontextu ČR, která čelí do budoucna rostoucím výdajům (důchody) a kde populace vlastní nemovitosti ve velké míře, se posílení daně z nemovitostí jeví jako jeden z nástrojů fiskální udržitelnosti (OECD, 2022). Je ovšem nutné zmínit, že přechod na vyšší zdanění nemovitostí by měl být neutrální z hlediska rozpočtu, pokud je cílem pouze změnit strukturu, tzn. zvýšený výnos z majetku by měl umožnit snížení jiných daní (např. snížení sazby daně z příjmu nebo odvodů), aby nedošlo jen k navýšení celkové daňové zátěže.
- Trh nemovitostí a investice do bydlení: Vyšší daň z nemovitosti zavádí pro vlastníky periodický náklad na držbu majetku, což odrazuje spekulativní nákupy, kdy investor drží nevyužitou nemovitost čistě pro očekávané zhodnocení. Pokud je daň z nemovitosti zanedbatelná, spekulace je téměř „zdarma“. Například v ČR donedávna rychle rostly ceny bytů a mnoho jednotek zůstávalo prázdných či využívaných jen pro krátkodobé pronájmy (Airbnb), protože roční daň byla velmi nízká. Zvýšení daně z neobsazených či investičních nemovitostí by motivovalo vlastníky k prodeji nebo pronájmu, čímž by se zvýšila nabídka bydlení na trhu a mohla by klesnout extrémní cenová hladina či nájmy. Daň z nemovitosti tedy může fungovat i jako nástroj bytové politiky, i když není všelékem, musí být doprovázena odpovídající bytovou výstavbou (nabídkou), jinak jen zvyšuje náklad pro vlastníky bez efektu na dostupnost. Analýzy OECD potvrzují, že zdanění nemovitostí pomáhá bránit cyklům boom bust (bublinám a propadům) na trhu bydlení (OECD, 2022). Důležité je přitom zacílit daň tak, aby nejvíce postihla neproduktivní majetek, tedy např. pozemky bez využití, prázdné domy, investiční byty, nikoli běžné obydlí střední třídy. To lze provést například více pásmy daně či vyšší sazbou pro druhou a další nemovitost daného vlastníka (OECD, 2022).
- Sociální dopady a přijatelnost: Jedním z argumentů proti zvyšování daně z nemovitosti je obava z dopadu na domácnosti s nižšími příjmy, které však bydlí ve vlastním. Zejména senioři mohou mít cenný dům, ale nízký důchod, náhlé zvýšení daně by pro ně bylo likvidační. To je validní obava a zkušenost ukazuje, že politická přijatelnost majetkové daně je nízká, pokud nejsou zavedena opatření pro ochranu zranitelných skupin (OECD, 2022). Existují nástroje, jak toto řešit: například odklad placení daně až do prodeje nebo dědění nemovitosti (tzv. deferral). Tento mechanismus funguje např. v Dánsku, Kanadě, Irsku či USA, kde si penzisté mohou nechat daň narůstat a zaplatí ji jednorázově až při převodu nemovitosti (OECD, 2022). Další možností je zavedení nezdanitelného minima nebo progresivní sazby, např. nechat nízkou sazbu pro nemovitosti do určité hodnoty (typicky průměrné byty) a vyšší zdanění aplikovat jen na luxusní vily či rozsáhlé pozemky. Tím by se ochránili drobní vlastníci a daň by více zaplatili movitější subjekty (OECD, 2022; PAQ Research, 2024). V neposlední řadě lze kombinovat reformu daně z nemovitosti se snížením jiných poplatků, případně zlepšením veřejných služeb, aby občané viděli přímou protihodnotu. Například pokud obec zvýší daň z nemovitosti, může zároveň snížit jednorázové transakční daně či poplatky a investovat do místní infrastruktury, což zvyšuje akceptaci změny (OECD, 2022). Irsko v roce 2013 zavedlo novou daň z nemovitosti po letech bez této daně díky postupnému náběhu a cíleným úlevám; Dánsko v roce 2017 aktualizovalo odhady tržních cen, snížilo sazby a zavedlo možnost odložit platbu (OECD, 2022).
Doporučení pro optimální daňový mix
Z výše uvedené analýzy vyplývá jasné doporučení: přesunout část daňové zátěže z práce na nemovitý majetek. Konkrétní kroky pro ČR a podobné ekonomiky by měly zahrnovat:
- Postupné zvýšení daně z nemovitostí, cílit alespoň na úroveň průměru EU/OECD. V podmínkách ČR by to znamenalo zvýšit výnos daně z nynějších ~0,3 % HDP směrem k 1–2 % HDP v horizontu několika let. Takový dodatečný výnos by měl být plně využit ke snížení zdanění práce, např. formou snížení sazby daně z příjmů fyzických osob, zvýšení slev na poplatníka, nebo snížení odvodů na sociální pojištění placených zaměstnavatelem. Cílem je, aby reforma byla rozpočtově neutrální, ale prorůstová: práce se zlevní (vyšší čisté mzdy, nižší mzdové náklady) a nemovitosti ponesou větší díl veřejných nákladů. Odhady OECD naznačují možné zvýšení potenciálního růstu HDP na obyvatele až o 0,7 p. b. při takto koncipovaném přesunu (Cournède, Garda a Hoeller, 2018; OECD, 2022).
- Zdanění neproduktivního a spekulativního majetku, v rámci zvýšení daně klást důraz na pozemky a nemovitosti nevyužívané k bydlení či podnikání. Ekonomicky nejefektivnější je zdanění hodnoty pozemků („land value tax“), protože motivuje vlastníky pozemků k produktivnímu využití a nepenalizuje investice do zlepšení (budov). Doporučujeme proto změnit poměr zdanění ve prospěch pozemků, např. zdanit plnou tržní hodnotu pozemku vyšší sazbou a hodnotu stavby nižší. Případně zavést příplatek ke sazbě daně za dlouhodobě neobsazené byty, druhé a další nemovitosti či stavební pozemky nepřipravené k výstavbě. Takový příplatek by cílil na spekulativní držbu a omezil neproduktivní hromadění nemovitostí (OECD, 2022; PAQ Research, 2024).
- Aktualizace daňového základu: reálné ocenění nemovitostí. Klíčovým krokem je reforma oceňování: daň by se měla počítat z aktuální tržní hodnoty (případně z hodnoty pozemku) namísto dnešních tabulkových cen či čistě výměry. Digitalizace katastru, pravidelné přeceňování (např. jednou za 2–3 roky) a využití statistických modelů ocenění jsou nutné pro to, aby daň odrážela skutečnou hodnotu majetku (OECD, 2022).
- Zapojení místních samospráv a využití výnosů. Daň z nemovitostí je typicky příjmem obcí. Mnohé obce nevyužívají možností zvýšit koeficient daně, doporučuje se posílit motivace obcí. Například stát by mohl snížit jiné dotace obcím a umožnit jim výpadek nahradit vyšší daní z nemovitosti, tím by se odpovědnost přenesla na místní úroveň. V Maďarsku údajně až čtvrtina obcí daň z nemovitosti nevybírá; podobně v ČR některé menší obce drží nízké sazby (OECD, 2022). Přitom právě obce mohou výnos daně investovat zpět do místní infrastruktury, čímž zvyšují hodnotu nemovitostí v dané lokalitě, vzniká tak pozitivní cyklus. Doporučuje se, aby zvýšení daně z nemovitosti bylo provázáno s viditelnými benefity pro místní obyvatele (opravy silnic, školy, parky apod.) a aby stát pomohl obcím s technickým zajištěním výběru (centrální systém, data z katastru) (OECD, 2022).
- Sociální ohledy: zavedení ochranných mechanismů. Při zvyšování daně z nemovitosti v ČR je nutné chránit zranitelné skupiny. Navrhuje se možnost odkladu platby pro seniory a nízkopříjmové vlastníky, daň by se u nich stala splatnou až při prodeji nebo převodu nemovitosti (stát by měl zástavní právo). Dále zvážit progresivní sazbu: nízká sazba pro běžné bydlení do určité hodnoty a vyšší sazba pro hodnotu nad tuto hranici (luxusní nemovitosti). Tak by většina populace platila jen mírně více než dnes, zatímco bohatí vlastníci by nesli hlavní tíhu zvýšení (OECD, 2022; PAQ Research, 2024). Dále je vhodné nespoléhat na transakční daně (např. dřívější daň z nabytí), které brzdí mobilitu, a preferovat pravidelnou daň z držby (OECD, 2022).
- Optimální hladina zdanění, z konceptu Lafferovy křivky i z praxe vyplývá, že existuje „optimální“ míra zdanění, při níž jsou veřejné příjmy maximalizovány bez nepřijatelných negativních dopadů. U daně z nemovitostí není pozorován silný efekt tlumení hospodářské aktivity v rozsahu běžných sazeb (řádově do 1 % hodnoty ročně). Například ve Velké Británii se zátěž u rezidenčních nemovitostí střední třídy pohybuje řádově kolem 0,5–1 % hodnoty ročně a trh funguje, tato úroveň zřejmě nepřekračuje optimální mez (UK Government, 2024). Naproti tomu v ČR jsou efektivní sazby často v promile hodnoty (PAQ Research, 2024). Optimální hladinu lze tedy odhadnout minimálně na úroveň obvyklou v západních zemích, tj. kolem 1 % tržní hodnoty ročně u průměrných nemovitostí, s regionální diferenciací (OECD, 2022; UK Government, 2024).
Zavedení výše uvedených opatření by mělo vícestranné pozitivní efekty: posílilo by hospodářský růst (díky nižšímu zdanění práce), zajistilo stabilnější a spravedlivější financování veřejných potřeb (díky vyšším příjmům z majetku) a pomohlo by také efektivněji využívat nemovitostní zdroje (omezilo spekulaci, podpořilo výstavbu a pronájem). Důležité je, že taková reforma je v souladu s doporučeními odborníků i mezinárodních organizací: OECD opakovaně radí ČR zvýšit majetkové daně a snížit zdanění práce (OECD, 2023; OECD, 2024b) a podobný směr zastávají i čeští analytici (PAQ Research, 2024).
NEZÁVĚR
Z provedené analýzy vyplývá, že přesun daňové zátěže z příjmů na nemovitosti je pro ekonomiku a veřejné finance přínosný. Model založený na nižších daních z příjmu a vyšších daních z neproduktivního majetku nabízí řadu výhod: vyšší ekonomický růst, vyšší zaměstnanost, menší daňové úniky a stabilnější příjmy pro stát, to vše při zachování daňové spravedlnosti, pokud je reforma dobře navržena. Mezinárodní srovnání ukazuje, že země, které efektivně zdaňují nemovitý majetek (Velká Británie, Francie, USA aj.), dokáží financovat veřejné služby bez nadměrného zatížení práce a zároveň těžit z robustního realitního trhu. Naopak v zemích, jež ponechávají nemovitosti téměř nezdaněné (Česko, Estonsko aj.), leží tíha daní na zaměstnancích a firmách, což může brzdit investice a inovace (OECD, 2022). Optimální politikou proto je využít daň z nemovitosti jako nástroj ke zlepšení daňového mixu, zvýšit ji postupně na úroveň obvyklou v EU a získaný výnos využít ke snížení přímých daní. Tím se posílí motivace k práci i podnikání a zároveň se zmírní negativní jevy na trhu bydlení (spekulace, nevyužité byty). Reforma musí být provedena citlivě: gradualismus, úlevy pro zranitelné skupiny, transparentnost a komunikace účelu jsou klíčové pro její úspěch (OECD, 2022).
Seznam literatury:
ARNOLD, Jens Matthias. Do tax structures affect aggregate economic growth? Empirical evidence from a panel of OECD countries. OECD Economics Department Working Papers, No. 643. Paris: OECD Publishing, 2008. [online]. [cit. 2025-08-27]. Dostupné z: https://www.oecd.org/eco/workingpapers/
COURNÈDE, Boris; GARDA, Paolo; HOELLER, Peter. Public finance structure and inclusive growth. OECD Economic Policy Papers, No. 25. Paris: OECD Publishing, 2018. [online]. [cit. 2025-08-27]. Dostupné z: https://www.oecd.org/economy/
EUROSTAT. Taxation trends in the European Union: 2024 edition. Luxembourg: Publications Office of the European Union, 2024. [online]. [cit. 2025-08-27]. Dostupné z: https://ec.europa.eu/eurostat
OECD. Tax Policy Reform and Economic Growth. OECD Tax Policy Studies, No. 20. Paris: OECD Publishing, 2010. [online]. [cit. 2025-08-27]. Dostupné z: https://www.oecd.org/tax/
OECD. Housing Taxation in OECD Countries. Paris: OECD Publishing, 2022. [online]. [cit. 2025-08-27]. Dostupné z: https://www.oecd.org/tax/housing-taxation-in-oecd-countries.htm
OECD. Revenue Statistics 2024. Paris: OECD Publishing, 2024a. [online]. [cit. 2025-08-27]. Dostupné z: https://www.oecd.org/tax/revenue-statistics.htm
OECD. Tax Policy Reforms 2024: OECD and Selected Partner Economies. Paris: OECD Publishing, 2024b. [online]. [cit. 2025-08-27]. Dostupné z: https://www.oecd.org/tax/tax-policy-reforms.htm
OECD. OECD Economic Surveys: Czech Republic 2023. Paris: OECD Publishing, 2023. [online]. [cit. 2025-08-27]. Dostupné z: https://www.oecd.org/economy/surveys/
PAQ RESEARCH. Daň z nemovitosti: spravedlnost, efektivita a možnosti reformy v ČR. Praha: PAQ Research, 2024. [online]. [cit. 2025-08-27]. Dostupné z: https://www.paqresearch.cz
UK GOVERNMENT. Council Tax: guidance and data. London: HM Government, 2024. [online]. [cit. 2025-08-27]. Dostupné z: https://www.gov.uk/council-tax
