Konzervativní politika v praxi: ochrana průmyslu a aut, nebo ochrana přírody a krajiny?

Tato snaha není ani progresivistická, ani rovnostářská, naopak lze přesvědčivě argumentovat, že úsilí chránit přírodu je postoj veskrze konzervativní, jak ostatně zdůrazňují i konzervativní myslitelé.

Už samotný pojem konzervace (ochrana, zachování) sdílí etymologický základ se slovem konzervatismus. Není proto náhodou, že anglický termín nature conservation vyjadřuje totéž, co ochrana přírody, tedy konzervování přírodního dědictví pro budoucnost. V široce přijímané definici udržitelného rozvoje (Brundtland, 1987) jako „rozvoje, který uspokojuje potřeby současnosti, aniž by ohrožoval možnosti budoucích generací“, můžeme rozpoznat konzervativní přístup par excellence: důraz na mezigenerační odpovědnost a opatrnost vůči změnám. Pokud konzervativní pravice v minulosti toto téma přehlížela či přenechávala progresivistům, byla to chyba, ideologická (protože ochrana přírody je bytostně konzervativní hodnota), strategická i taktická.

Konzervatismus jako politická ideologie je zakotven v úctě k tradicím, řádu a přirozeným institucím a zdůrazňuje hodnoty kontinuity, odpovědnosti a omezené lidské rozvažování. Sociologické ukotvení konzervatismu vychází z představy společnosti jako organického celku, který se vyvíjí postupně na základě zděděných zkušeností a mravních zásad. Edmund Burke, považovaný za jednoho ze zakladatelů konzervatismu, formuloval myšlenku, že společenský řád není pouhou smlouvou mezi jednotlivci žijícími v přítomnosti, nýbrž „partnerstvím mezi těmi, kdo žijí, těmi, kdo jsou mrtví, a těmi, kteří se teprve narodí“ Toto pojetí mezigenerační kontinuity implikuje morální závazek předávat dalším generacím nejen kulturní a společenské dědictví, ale i neporušené přírodní bohatství. Konzervativní politika je proto chápána spíše v pojmech správcovství (trusteeship) než podnikatelského projektu, současná generace hospodaří s dědictvím předků s vědomím, že je dočasným správcem, nikoli absolutním vlastníkem svěřených statků.

Z konzervativního pohledu vyplývá, že bezohledné drancování přírody a zdrojů pro okamžitý prospěch narušuje přirozený řád a ohrožuje stabilitu společnosti. To, co konzervativci zdědili, mají povinnost uchovat či vylepšit pro generace příští. Britská premiérka Margaret Thatcherová tuto zásadu shrnula slovy, že žádná generace nemá Zemi „v osobním vlastnictví“, nýbrž pouze v „dočasném nájmu s povinností udržovat ji v dobrém stavu“ a dobrý hospodář plní podmínky této smlouvy tím, že předá zemi potomkům ve zdravém stavu.

Podobně americký prezident Theodore Roosevelt prohlásil: „Uznávám právo a povinnost naší generace využívat přírodní zdroje naší země, ale neuznávám právo jimi plýtvat, drancovat je nebo okrádat generace, které přijdou po nás. Dobrý farmář je ten, který zanechá půdu svým dětem v lepším stavu, než ji převzal.“ Tato etika odpovědného hospodaření – ať už na úrovni rodinné farmy nebo celého národa, přesně vystihuje konzervativní pojetí environmentální odpovědnosti: každá generace má užívat zemi s vědomím závazku vůči svým následovníkům.

Konzervativní hodnoty tradičně zahrnují důraz na řád, stabilitu a omezené zásahy do složitých společenských systémů. Tento respekt k řádu se promítá i do postoje k přirozenému světu. Příroda není nepopsaný list, na němž by bylo možno libovolně experimentovat, ale komplexní uspořádání vzniklé působením Boha či dlouhého vývoje, k němuž je třeba přistupovat s pokorou. Konzervativci proto tíhnou k myšlence, že lidské zásahy do životního prostředí mají brát ohled na přirozené zákonitosti a limity. Papež František v Laudato si’ připomíná, že autentický rozvoj musí respektovat člověka „a také brát v úvahu povahu každého tvora a jeho vzájemné propojení v uspořádaném systému“.

Ekologická problematika bývá často artikulována levicovými hnutími a zelenými stranami s progresivistickou orientací. Tyto levicové narativy o ekologii mívají specifické rysy: zdůrazňují globální systémové změny, volají po silné roli nadnárodních institucí, někdy pojímají ekologii jako součást širšího emancipačního projektu (např. antikapitalistického boje) a často užívají alarmistickou rétoriku o blížící se katastrofě, která vyžaduje radikální přeměnu celé společnosti. Konzervativní přístup se od těchto narativů odlišuje jak v analýze příčin a řešení ekologických problémů, tak ve filozofii, která za ním stojí.

Levicově ekologický diskurz má sklon vidět hlavního viníka v kapitalismu, volném trhu a „chamtivosti korporací“. Řešení proto často spatřuje ve větší regulaci, plánování shora a přerozdělování, typicky požaduje silné státní zásahy, zavádění přísných limitů, popř. i omezení ekonomického růstu („décroissance“) ve jménu záchrany planety. Mnohé levicové zelené směry také prosazují mezinárodní režimy a dohody, které by členským státům diktovaly ekologické politiky (např. klimatické kvóty, globální uhlíkové daně apod.). Tento přístup vychází z přesvědčení, že trh ani jednotlivé státy nejsou schopny krizi odvrátit, a že je nutná koordinovaná akce na úrovni celého lidstva. V kulturní rovině pak progresivistická ekologie často spojuje ochranu přírody s dalšími ideovými postoji, odmítáním nacionalismu (protože příroda nezná hranice), kritikou tradičních hodnot (které údajně brání „pokrokovým“ řešením), ba někdy i s antikoncepční či antinatalistickou politikou (idea, že snížení populace je ekologicky žádoucí). Výsledkem může být obraz ekologie jako radikální agendy, která má přetvořit společnost podle nových hodnot, menší důraz na osobní svobodu a národní suverenitu, větší na globální spravedlnost, rovnostářskou distribuci zdrojů a práva přírody.

Oproti tomu konzervativní ekologický narativ je více pragmatický, decentralizovaný a lidsky ukotvený. Nechce „zrušit kapitalismus“ ani nastolit světovládu expertů, spíše hledá způsoby, jak v rámci osvědčených institucí (trh, stát, rodina, obec) zavést taková opatření, která ochrání životní prostředí, aniž by zničila lidskou svobodu a prosperitu. Konzervativci se obávají, že inženýrské a dirigistické řádění levice, jakkoli může být míněno v dobré víře – často dusí ekonomickou a osobní svobodu, aniž by skutečně prospělo přírodě. Velké státní „zelené“ projekty mohou selhávat kvůli nepružnosti byrokracie a neochotě připustit chybu. Příkladem bývá uváděna neefektivní výstavba ohromných větrných farem či solárních parků dotovaných vládami, které sice symbolicky bojují proti uhlí, ale mohou způsobit jiné škody (ohyzdná krajina, zabíjení ptactva větrníky apod.), a hlavně vytvářejí falešný pocit řešení bez reálného dopadu na klimatickou změnu. Konzervativec proto nabádá k skepsi vůči velkým utopickým plánům a dává přednost postupným a ověřeným krokům. Například namísto centrálně nařízeného uzavírání průmyslů preferuje technologické inovace, jež učiní provozy čistšími; namísto paušálních zákazů preferuje ekonomické motivace (daně, obchodovatelné povolenky), které nechají na lidech a firmách, jak cílů dosáhnou. Tento tržně orientovaný environmentalismus je dobře patrný v zásadách tzv. zeleného konzervatismu formulovaných americkým politikem Newtem Gingrichem: patří k nim víra ve vědu a inovace, přesvědčení, že ekonomický rozvoj a zdravé prostředí lze skloubit, a důraz na tržní nástroje před žalobami a regulacemi. V evropském kontextu totéž zdůrazňuje studie Kateřiny Hlouškové a Petra Dvořáka (2020), nabízí „umírněnou, pragmatickou a technologicky optimistickou perspektivu“ konzervativní environmentální politiky, která usiluje o řešení zvyšující kvalitu života a energetickou bezpečnost bez ohledu na nejisté scénáře budoucího vývoje klimatu. Konzervativní přístup tak klade důraz na dvojí udržitelnost: ekologickou i socioekonomickou. Opatření musí být dlouhodobě proveditelná, finančně únosná a společensky akceptovatelná, jen tak vydrží dost dlouho, aby přírodě skutečně pomohla.

Další odlišností je, že konzervativci chápou ochranu přírody často antropocentricky, leč v pozitivním smyslu: přírodu chráníme, protože je to v zájmu člověka, současného i budoucího. Neznamená to sobecky podřídit přírodu lidským rozmarům; znamená to vnímat člověka jako součást stvoření, který trpí, pokud je jeho prostředí zničeno. Levicovější environmentalisté někdy akcentují práva přírody nezávisle na člověku (např. hnutí za právní subjektivitu řek, hor apod.) a mohou sklouznout až k misantropickému tónu, kdy je člověk líčen jako škůdce, jehož expanzi je třeba zastavit. Konzervativní ekologové oproti tomu spíše mluví o odpovědnosti člověka, vycházejí z úcty k lidskému životu jako nejvyšší hodnotě na Zemi, a proto chtějí zabránit ekologickým hrozbám, jež by životu (zejména životu budoucích generací) uškodily. Jak to formuloval spisovatel G. K. Chesterton: „Budoucím generacím dlužíme všechno, protože ony nám nedaly nic“. Je to tedy odpovědnost a vděčnost, co motivuje konzervativní přístup, nikoli boj jedné třídy proti druhé nebo abstraktní „práva Matky Země“.

Když se řekne konzervativní politika, měl by si člověk představit úctu k tradici, odpovědnost vůči budoucím generacím a péči o krajinu, kterou jsme zdědili. V české praxi to ale často vypadá jinak: konzervativní hodnoty se tu rovnají obraně spalovacího motoru. Jako by se místo svatováclavské koruny chránil karburátor a jako by čerpací stanice byla novodobou katedrálou.

Místo aby se hájil řád přírody, čistá voda a lesy, vede se vášnivý boj za právo jezdit starou feldou po dálnici a bránit se jakékoli změně. Mezigenerační odpovědnost se v téhle logice chápe hlavně jako povinnost zachovat budoucím generacím stejné množství hluku a emisí, na jaké jsme si zvykli. Edmund Burke mluvil o partnerství mezi mrtvými, živými a nenarozenými. U nás to zní spíš jako partnerství mezi výrobcem aut, řidičem a pumpařem. Což pojem konzervatismus zcela devalvuje a v českém kontextu zesměšňuje.

Roger Scruton psal o lásce k domovu, oikofilii. Jenže česká varianta si tuhle lásku překládá jako lásku k domovu na čtyřech kolech s turbem a šestilitrovou spotřebou. Krajina je přece krásná právě proto, že ji lze rychle minout, když se pořádně sešlápne plyn.

Výsledek? Konzervativní politika v českém stylu se tváří, že brání tradice, ale místo péče o lesy, vodu a půdu hájí to, co má nejkratší životnost a nejdelší výfuk. Chráníme auta, protože příroda se přece vždycky nějak opraví sama.