Výsledky z průzkumu: Češi věří blbostem stejně často jako jiné národy

Výsledky rozšiřují analýzu výsledků tohoto výzkumu porovnáním s poznatky recenzovaných vědeckých studií publikovaných v letech 2019–2024, jež se zaměřily na víru veřejnosti v klimatické a ekologické dezinformace. Uvádím, jak výsledky českého průzkumu zapadají do širšího kontextu mezinárodních zjištění o tom, čemu jsou lidé ochotni uvěřit v oblasti klimatu, a srovnáváme je s odbornou literaturou.

Výsledky průzkumu MŽP naznačují, že část české veřejnosti uvěřila i výrokům, které byly fyzikálně absurdní nebo zjevně nepravdivé: například tvrzení typu „větrné elektrárny mění počasí“. Zahrnutí takových výroků do dotazování je neobvyklé a cenné, protože odhaluje potenciál dezinformací uchytit se i navzdory jejich očividné nesmyslnosti. Podobný jev zaznamenaly i zahraniční studie: Například rozsáhlý mezinárodní výzkum o postojích k větrným elektrárnám zjistil, že více než čtvrtina respondentů souhlasila s polovinou či více předložených zavádějících tvrzení o větrných farmách, přestože mnohá z nich odporovala vědeckým poznatkům (WINTER et al., 2024). To ukazuje, že i nejabsurdnější klimatické mýty si najdou své publikum. Psychologické výzkumy navíc potvrzují, že náchylnost uvěřit takovým absurdním dezinformacím souvisí s konspiračním myšlením a obecnou nedůvěrou vůči odborným autoritám (BIDDLESTONE et al., 2022). Například konspirační teorie o klimatu mohou sahat od prostého popírání („globální oteplování je podvod“) až po bizarní představy o tajném řízení počasí vládami, avšak veřejnost i tyto krajně absurdní příběhy do určité míry přijímá (BIDDLESTONE et al., 2022). Český průzkum MŽP tak zapadá do trendu, kdy značná část lidí dokáže uvěřit i tvrzením, která jsou vědecky naprosto neopodstatněná.

Jedním z dobře zdokumentovaných fenoménů, který pomáhá vysvětlit rozšířenou víru v nepravdivá tvrzení, je efekt opakované expozice, známý též jako efekt iluzorní pravdy. Jde o kognitivní sklon, kdy opakované vystavení stejné dezinformaci zvyšuje pocit její pravdivosti, a to i u výroků, které jsou zjevně nepravdivé. Mnoho studií potvrdilo, že pouhá familiarita informace (známost z opakování) může vyvolat dojem, že je pravdivá, protože lidé mají tendenci zaměňovat pocit povědomosti za znak věrohodnosti. V kontextu klimatických dezinformací tento efekt potvrdil nedávný experiment: Opakované prezentování skeptických tvrzení o klimatu vedlo účastníky k vyššímu ohodnocení jejich pravdivosti, a to dokonce i u jedinců, kteří jinak souhlasí s vědeckým konsenzem o klimatických změnách (JIANG a SCHWARZ, 2024). Jinak řečeno, i informovaní lidé mohou začít považovat nesprávný výrok za poněkud pravdivější, pokud jej slyší opakovaně. Iluzorní pravda tak pomáhá vysvětlit, proč se některé mýty a lži – opakovaně šířené na sociálních sítích či v řetězových e-mailech – ujmou a přetrvávají v povědomí veřejnosti. Tento poznatek zároveň varuje, že opakování dezinformací (byť i za účelem jejich vyvracení) může nechtěně posilovat jejich důvěryhodnost, pokud není postupováno opatrně (LEWANDOWSKY, 2021). Proto odborníci doporučují tzv. „prebunking“ a jiné strategie, které se snaží předem otužit veřejnost vůči dezinformacím spíše než pouze opakovaně vyvracet tytéž nepravdy (LEWANDOWSKY, 2021).

Klasický klimatický denialismus tedy naprosté popírání existence či lidského původu globálního oteplování, začal po roce 2020 ztrácet účinnost, jakmile se vědecké důkazy i každodenní zkušenost lidí staly nepřehlédnutelné. V reakci na to se objevuje fenomén označovaný jako post-denialismus: jeho podstatou je, že odpůrci klimatických opatření již nepopírají samotnou realitu změny klimatu, ale místo toho záměrně matou veřejnost ohledně její závažnosti, příčin nebo řešení. Strategií post-denialismu je například přiznat „ano, klima se mění, ale…“ a dodat zkreslené či zavádějící tvrzení: např. bagatelizovat rizika („oteplování není tak vážné“), odvádět pozornost jinam („jsou důležitější problémy“), nebo vzbuzovat falešnou naději v budoucí technologie a tím odkládat akci. Vědecké studie popisují tuto posunutou rétoriku jako součást širšího odraďování od mitigace: místo aby popírači tvrdili, že problém neexistuje, připouštějí ho, ale prosazují nečinnost či průtahy (LAMB et al., 2020). Lamb a kolegové (2020) identifikovali řadu diskurzů zpožďování, například argumenty typu „řešení klimatu zničí ekonomiku“, „nové technologie to vyřeší samy“ či „jednotlivci místo vlády musí jednat“, které jsou projevem post-denialistické taktiky zatemňování skutečného problému a vytváření dojmů, že není třeba přijímat razantní opatření. Tato záměrná manipulace veřejné debaty je často méně nápadná než otevřené popírání, ale může být stejně účinná v podkopávání společenské podpory pro klimatickou akci (LAMB et al., 2020). V českém prostředí lze podobné rámce vysledovat v narativech, které zpochybňují smysl ekologických politik nebo vyvolávají dojem, že ekologická řešení jsou horší než problémy samotné, což koresponduje s trendem post-denialismu pozorovaným v zahraničí.

Výzkumy opakovaně ukazují, že náchylnost uvěřit klimatickým dezinformacím úzce souvisí s politickou ideologií a sociální identitou příjemců. Jinými slovy, to zda člověk přijme či odmítne určitý výrok o klimatu, často závisí více na jeho hodnotách, světonázoru a skupinové příslušnosti než na samotném obsahu výroku. Politická polarizace kolem klimatické změny je dobře zdokumentovaná zejména v anglosaských zemích, například konzervativně a pravicově orientovaní jedinci mají výrazně vyšší tendenci zpochybňovat klimatickou vědu a přiklánět se k dezinformacím rezonujícím s jejich názory (HORNSEY a LEWANDOWSKY, 2022). Ideologická identita tedy funguje jako filtr: informace, které nezapadají do předem daného přesvědčení, jsou ignorovány či odmítány, zatímco dezinformace podporující skupinový narativ jsou ochotně přijaty jako pravdivé.

Vedle čistě politické ideologie hrají roli i kulturní a identitární rámce. Například krajně pravicová uskupení v Evropě i USA přistoupila k odlišnému stylu komunikace o klimatu: často nepopírají samotnou změnu klimatu, ale rámují ji způsobem souznějícím s jejich nacionalistickými a anti-globalistickými postoji (FORCHTNER a KØLVRAA, 2022). V praxi to může znamenat, že klimatická témata spojují s ochranou národní suverenity, odmítáním „diktátu“ mezinárodních institucí nebo vyvoláváním strachu z dopadů ekologických politik na „obyčejné lidi“. Takové rámování posouvá debatu od věcné roviny k identitární válce, kde fakta ustupují pocitům sounáležitosti či ohrožení. Forchtner a Kølvraa (2022) upozorňují, že extrémně pravicové diskurzy dokážou využít environmentální rétoriku k prosazení xenofobní či autoritářské agendy, například šířením konspiračních teorií, že klimatická opatření jsou spiknutím elit proti národu, nebo že imigrace ohrožuje přírodu dané země. Tyto příklady ukazují, že dezinformace o klimatu nelze oddělit od politického kontextu: lidé přijímají ta tvrzení, která ladí s jejich hodnotami a identitou, bez ohledu na jejich věcnou správnost. Pokud vám to někoho nebo něco připomíná, například účastníky debat CNN, je to náhoda.

Srovnání napříč studiemi z různých zemí potvrzuje, že víra v klimatické dezinformace je globální fenomén. Česká zjištění o překvapivě vysoké důvěře v nesmyslné výroky rozhodně nejsou ojedinělá, podobné průzkumy v zahraničí vykazují obdobné trendy. Například rozsáhlý cross-národní výzkum osmi zemí zjistil, že v průměru asi 19 % respondentů souhlasí s tvrzením, že klimatická změna je hoax a vědci o ní lžou (BORDELEAU et al., 2023). V některých státech, jako jsou USA nebo Brazílie, s tímto konspiračním výrokem souhlasila téměř čtvrtina dotázaných, zatímco jinde (např. Německo) to bylo kolem 10 % i v nejoptimističtějším případě však každý desátý člověk uvěřil, že globální oteplování je vymyšlené (BORDELEAU et al., 2023). Takto vysoká míra důvěry v očividně nepravdivé tvrzení se objevuje i u dalších klimatických nesmyslů. Mezinárodní experimenty a průzkumy opakovaně ukazují, že podobně znějící dezinformace nacházejí odezvu napříč populacemi: od mýtů popírajících základní fyziku klimatu až po divoké konspirační teorie typu „tajné globální spiknutí za účelem kontroly klimatu“. Míra uvěření se liší dle lokálního kontextu (např. důvěra k vědcům, mediální scéna, politická kultura), ale žádná země není vůči těmto vlivům imunní. Napříč studiemi platí, že určité segmenty veřejnosti všude na světě podléhají dezinformacím o klimatu v nezanedbatelné míře, což koresponduje s českou zkušeností. Mezinárodní srovnání tak podtrhuje, že problém klimatických dezinformací je univerzální výzvou, nikoli jen izolovanou záležitostí několika regionů.

Srovnání výsledků českého výzkumu MŽP s dostupnými vědeckými studiemi z posledních let potvrzuje závažnost a systematičnost zjištěných trendů. Ve všech analyzovaných dimenzích, od ochoty uvěřit absurdním tvrzením, přes účinky opakování nepravd, po vliv identity a ideologie – se české prostředí podobá situaci jinde ve světě. Podobné výzkumy z USA, Evropy i dalších regionů jednoznačně dokládají, že dezinformace o klimatu představují globální problém podkopávající pochopení reality změny klimatu a ochotu jednat (LEWANDOWSKY, 2021). Tato shoda napříč studiemi zdůrazňuje, že zjištění z českého výzkumu nelze bagatelizovat jako lokální výstřelek, naopak zapadají do širší mozaiky poznatků, které varují před vážnými důsledky rozšířené víry v klimatické dezinformace pro společnost i tvorbu politik (BIDDLESTONE et al., 2022). Je tedy patrné, že boj s environmentálními dezinformacemi je naléhavý a vyžaduje koordinovanou pozornost jak na národní, tak celosvětové úrovni.