Článek
Obecně si o inteligenci Andreje Babiše nedělám iluze. Co také čekat od někoho, kdo prohlásil, že Měsíc je planeta nebo neznal nejznámější dílo Jaroslava Haška. Přesto se stal předsedou vlády, dokonce několikrát, a tak by člověk očekával, že se vyzná alespoň v oborech jemu blízkých. Tím mám na mysli, že kromě ceny litru řepkového oleje bude znát také význam slova, jímž se tak často ohání, tedy konzervatismus.
Ačkoliv žijeme ve státě, kde máme vládu složenou z takzvaně konzervativních stran, jejich údajná ideologie se ve vládnutí nijak neodráží. Konzervatismus ve světě Andreje Babiše a Tomia Okamury znamená mj. falešné národovectví, nenávist vůči cizincům, což je mimochodem vzhledem k původu obou výše zmíněných dosti komické, útoky na instituce a média nebo snaha o návrat do světa Gustava Husáka.
Všechny tyto populisticko-extrémistické postoje následně pánové z vládní koalice cynicky přikryjí konzervativní ideologií, o které zjevně ani jeden z nich neví vůbec nic.
Co je to konzervatismus
Za zakladatele konzervatismu je obecně považován britský politik Edmund Burke, který je autorem díla Úvahy o revoluci ve Francii. V něm autor kritizuje teror, který nastal po Velké francouzské revoluci. Burke tvrdil, že radikální změny vedou k chaosu a násilí. Věřil v důležitost institucí a kontinuity.
Konzervatismus se v následujících staletích vyvinul do mnoha podob. Mezi nejvýznamnější představitele konzervatismu patří Winston Churchill, Ronald Reagan nebo Margaret Thatcher. Samozřejmě i v minulosti se s konzervatismem spojovaly skupiny, které s ním měly pramálo společného, jako peronisté nebo dokonce i neostalinisté.
Mezi hlavní rysy konzervatismu patří respekt vůči institucím, ochrana soukromého vlastnictví a právního státu, důraz na morální zásady často vycházející z náboženské tradice nebo odpor vůči revolucím.
Falešný a prázdný Babiš
Když už jsme si vyjasnili hlavní rysy konzervatismu, pojďme se podívat, jak s nimi souzní postoje našeho premiéra. Respekt, který Andrej Babiš chová vůči našim institucím, je skvěle reprezentován jeho neustávajícími útoky na Ústavní soud a Senát. K tomu přidejme premiérovu svatou válku proti médiím a zjistíme, že u prvního bodu našeho konzervativního testu premiér neuspěl.
Co se týče ochrany soukromého majetku, nestojí si Andrej Babiš o moc lépe. Jeho nová pozemková reforma, kterou připravuje, je jedním z největších zásahů do práv vlastníků půdy od dob kolektivizace. Takže ani zde premiér neuspěl.
Myslím si, že o morálních zásadách předsedy vlády snad ani nemusím psát, ale Babišův komerční vztah k náboženství rozhodně za pár řádků stojí. Náboženství a víra jsou hluboce intimní záležitosti, o kterých bych se rozhodně nezmiňoval, kdyby Babiš marketingově křesťanství nezneužíval. Stačí si vzpomenout na druhé kolo prezidentské volby, kdy Andrej Babiš svým šaškováním s Pražským Jezulátkem rozlítil mnoho vlivných kněží, kteří se proti jeho tiktokizaci náboženství důrazně ohradili.
Nutno dodat, že předseda sněmovny Okamura má s konzervatismem společného snad ještě méně. Všechny hlavní teze konzervatismu totiž převrátil naruby. Lásku k vlasti nahradil nenávistí vůči cizincům, ochranu tradiční rodiny pojal tak, že útočí na sexuální minority a místo kontinuity systému, který zde vznikl po roce 1989, tvrdí předseda Poslanecké sněmovny, že sametová revoluce byla podvod a že nežijeme ve skutečné demokracii.
Tradice proti extremismu
Extremismus reprezentovaný mj. Tomiem Okamurou je v přímém rozporu s čímkoli konzervativním. Jedním z ústředních rysů konzervatismu je nedůvěra k politickému extremismu. Tento rys vychází právě z obavy, že extrémní názory a překotné změny mohou ve svém důsledku uvrhnout společnost do chaosu.
Přestože mě napadá plejáda vlastností, které charakterizují předsedu SPD, umírněnost mezi ně rozhodně nepatří, právě naopak.
Konzervatismus je ideologie, která se vyvinula do mnoha směrů. Je zcela legitimní s některými jeho principy a postoji nesouhlasit, když ale někdo tvrdí, že mezi konzervativní politiky se řadí Andrej Babiš, Tomio Okamura nebo snad Petr Macinka, tak musím, slovy klasika, pozdvihnout obočí.
Přestože se mnoha lidem může tato bitva o pojmy zdát podružná, opak je pravdou. Společnost nesmí dopustit, aby byla terminologie účelově ohýbána. Stejně jako si progresivní levice přivlastnila slovo liberalismus, snaží se dnes populističtí národovci přivlastnit konzervatismus. Důkazem nebezpečnosti tohoto vyprazdňování pojmů může být slovo vlastenec, které dnes významná část společnosti používá pejorativně a de facto dává rovnítko mezi vlastence a dezoláta nebo národoveckého radikála. Musíme si totiž uvědomit, že kdo ovládá pojmy, ovládá celou společenskou debatu.
