Článek
Z báťušky cara k nenáviděnému alkoholikovi
Boris Jelcin byl v jistém smyslu self-made man. Pocházel z chudé rodiny, která byla politicky perzekuována. Jeho děd byl označen za kulaka a jeho otec byl odsouzen za „protistátní výroky.“
Ačkoliv mladý Boris vyrůstal v prostředí negativně ovlivněném komunismem, sám do strany vstoupil a stoupal po kariérním žebříčku. Během svého angažmá v Sverdlovské oblasti nechal zbourat Ipaťjevův dům, místo, kde byla v červenci 1918 zastřelena carská rodina. Do povědomí Rusů se dostal však až v polovině 80. let, kdy se roku 1985 stal prvním tajemníkem moskevského městského výboru komunistické strany a o rok později členem politbyra.
Jelcin zastával jasně proreformní stanoviska. Jeho konflikty s konzervativním křídlem strany a frustrace z neřešení základních problémů ze strany Michaila Gorbačova nakonec vyústily v roce 1987 v jeho rezignaci z politbyra. Stal se tak prvním člověkem, který tak učinil, což mu mezi lidmi získalo pověst bojovníka proti stávajícím pořádkům. Tuto Jelcinovu auru posílil i fakt, že se v době procesu odvolávání z funkce předsedy moskevského městského výboru pokusil o sebevraždu a byl z funkce zbaven z nemocničního lůžka.
V březnu 1990 se však Jelcin vrátil do nejvyšších míst, když byl zvolen za poslance ve Sverdlovské oblasti. V této době se stal jedním z největších kritiků strany, dokonce z ní na sjezdu KSSS s velmi kritickým projevem vystupuje. Jelcinovy projevy se začínají samizdatově šířit a Jelcin se stává populární figurou.
Jelcin se stává tak populárním, že 12. června 1991 vyhrává prezidentské volby v Ruské sovětské federativní socialistické republice s náskokem necelých 41 % nad svým komunistickým soupeřem Nikolajem Ryžkovem. Jeho hvězdná hodina však přijde o dva měsíce později.
V srpnu 1991 se pokusilo konzervativní křídlo komunistické strany o převrat proti Michailu Gorbačovovi. Ten byl uvězněn na své dači na Krymu a pučisté ovládli sovětská média. Hlavní tváří odporu proti puči se stal právě Jelcin, který před Bílým domem (ruským parlamentem) pronesl svůj legendární projev odsuzující převrat. Atmosféru tomuto činu dodával tank, na kterém Jelcin projev odříkával a který propůjčil generál Pavel Gračev, pozdější ministr obrany.
Puč skončil selháním, Gorbačov se vrátil a Jelcin se stal hrdinou. Gorbačov však přestal být hlavní politickou silou a tuto roli převzal Jelcin. Na území Ruské sovětské federativní socialistické republiky zakázal KSSS, začal provádět odvážné reformy a rozhodl o konci Sovětského svazu. Tento poslední bod uskutečnil v Bělověžském pralese, kde společně se zástupci Ukrajiny a Běloruska Sovětský svaz rozpustili.
Jelcinova zlatá léta však rychle skončila. Tržní reformy vedly k hyperinflaci, stát neměl na mzdy pro státní zaměstnance, natož pro armádu, která trpěla nedostatkem zásobování. Kromě toho se Ruská federace zapojila do občanské války v Čečensku, a nakonec i do samotné invaze do této separatistické republiky. V situaci, kdy lidé neměli na základní potraviny a vojáci se vraceli domů v rakvích, se popularita prezidenta, který byl čím dál častěji viděn na veřejnosti opilý, propadla na naprosté dno. Ještě horší byl však fakt, že se blížily prezidentské volby.
Rozdělení demokratických hlasů
Zpočátku se zdálo, že Jelcin nemá žádnou šanci. Od roku 1995 vedl v průzkumech ekonom a vůdce liberálně středové strany Jabloko, Grigorij Javlinskij. Ten byl kritikem Jelcinova přístupu k tržní transformaci a války v Čečensku, kterou sliboval ukončit.
Javlinskij byl mimo jiné jedním z autorů takzvaného plánu „500 dní“, který si nechal vypracovat Michail Gorbačov za účelem přechodu Sovětského svazu z centrálně plánovaného na tržní hospodářství. Plán však nebyl nikdy aplikován kvůli odporu konzervativního křídla komunistické strany a později i odporu Borise Jelcina.
Grigorij Javlinskij
Dalším kandidátem, který usiloval o demokratické voliče, byl Michail Gorbačov. Jeho nepopularita se však projevila v průzkumech, kde se jeho hodnocení pohybovalo okolo 2 %.
Na konci roku 1995 o pozici prezidenta Ruské federace projevil zájem i další silný kandidát. Šlo o generála Alexandra Lebedě. Ten kromě přízně proreformních voličů, dokázal získat na svou stranu získat i mnohé nacionalisty. Populárním se stal i díky jeho ostrému slovníku používaném proti vládě a jeho častým aforismům, které byly později vydány i knižně.
Kandidátem, který se náhle dostal do vedení byl však předseda komunistické strany Genadij Zjuganov. Ten od začátku roku 1996 vedl ve všech průzkumech a mezinárodní společenství se začalo obávat návratu komunistů k moci. Tento pocit již dříve vyvolaly volby do Státní dumy, kde s velkým náskokem komunistická strana vyhrála.
A co ty volby zrušit?
Vítězství Borise Jelcina se stávalo, čím dál nepravděpodobnějším. Proto skupina kolem Alexandra Koržakova, vedoucího ochranné služby prezidenta, přišla se záložním plánem. Volby zrušit, rozpustit parlament a zavést nový autoritářský režim.
Ačkoliv byl Koržakov pouhým vedoucím prezidentovy ochranky, byl Jelcinovým nejbližším politickým spolupracovníkem a svým obrovským vlivem připomínal spíše velitele Pretoriánské gardy.
Alexandr Koržakov
Jelcin se nacházel v nejisté situaci. Nebyl ani rozhodnut, zda se bude o svůj post znovu ucházet. Jeho zdravotní stav byl vážný, opozice sílila a popularita stále klesala. Nakonec však podlehl tlaku rodiny a svou kandidaturu oznámil v únoru 1996.
Jelcinova kampaň si najala odborníky v oblasti veřejného mínění z Ruska i zahraničí a zaměřila se na jeden jediný cíl, Zjuganova. Volby přestaly být o tom, kdo by byl lepší prezident, ale zda se do Ruska vrátí přízrak komunismu.
Takto vyhrocená kampaň se zhmotnila do hesla голосуй или проиграешь (česky Hlasuj, nebo prohraješ). S tímto heslem byly publikovány plakáty, na jedné straně byly výdobytky kapitalismu, jenž měl znázorňovat Jelcina a reformy, a na druhé straně ostnatý drát, či pouta, které měly znázornit komunistickou totalitu. Volby se tak marketingově změnily na volbu mezi dvěma možnostmi. Demokracie proti komunismu, Jelcin proti Zjuganovovi.
Jelcinově kampani pomohly však i jiné faktory. Ačkoliv vznikl tábor НЕТ ЕЛЬЦИН, НЕТ ЗЮГАНОВ (česky Ne Jelcin, Ne Zjuganov), který tvořili Javlinskij s Lebeděm, nakonec se rozpadl. Oba kandidáti se domluvili, že ten, kdo bude mít z nich menší preference, z voleb odstoupí a podpoří favorita. Tím preferenčně slabším se dle průzkumům stal Lebeď, avšak odmítl kampaň ukončit. Jelcina, jehož preference raketově rostly díky kampani podporované finančně všemi významnými podnikateli, tedy nemohl nikdo z proreformních kandidátů přímo ohrozit, jelikož o stejné hlasy bojovali Javlinskij s Lebeděm.
Volby květy přináší
První kolo voleb přineslo vyrovnané výsledky. Boris Jelcin obsadil první příčku s 35,8 % a na druhé pozici se umístil Zjuganov s 32,5 %. Bylo jasné, že Javlinského necelých 7,5 % přejde k Jelcinovi, nebo nepůjde k volbám. Otázkou však bylo, co se stane z 14,7 %, které získal Alexandr Lebeď.
Lebeď sice Jelcina podpořil, výměnou za personální změny ve vládě a jeho jmenování do Rady bezpečnosti Ruské federace, ale bylo otázkou, zda tato podpora opravdu přesune všechny Lebeďovi voliče k Jelcinovi.
V této nejisté situaci stále existovala možnost převzít Koržakovův plán. Jelcin se ale rozhodl, že volby vyhraje, i když při použití neetické kampaně a za peníze oligarchů. Navíc se nad Koržakovem začalo smrákat. Před druhým kolem voleb se rozhodl zatknout blízké spolupracovníky Anatolije Čubajse, jednoho z šéfů Jelcinovi kampaně a otce ruské privatizace. Koržakovovým plánem mělo být i zatčení samotného Čubajse, nicméně k tomu nedošlo. Koržakov, jakožto šéf prezidentovy ochranky, který nechává zatýkat své politické konkurenty se stal značným nebezpečím nejen pro Jelcina, ale i pro samotné Rusko. Proto byl po tomto pokusu, který byl médii označován jako pokus o převrat, z prezidentského paláce vyhozen.
Jelcin se tak zbavil svých siloviků a k moci se začala ve velkém dostávat vrstva oligarchů, i díky pomoci, kterou při kampani poskytovali. Jelcin měl díky nim nepřetržitý čas ve všech ruských televizních médiích, noviny srovnávali Zjuganova s Hitlerem i Stalinem. Volby se blížili ke konci a Jelcin je vyhrával.
To potvrdily i výsledky druhého kola. Jelcin se stal vítězem s 54,40 %. Komunisté sice výsledek zpochybnili a Zjuganov prohlásil, že byly zmanipulované, nicméně nakonec stížnost k soudům nepodal.
Skončily tím tak volby, které se vůbec nemusely konat, které mohli vyhrát komunisté, a které mohli zásadně změnit Rusko. Ale nezměnily.
Zdroje:
