Článek
Po válce klid
Spojené státy se rozhodly po ukončení první světové války omezit svou angažovanost ve světovém dění. Kongres neposvětil plán presidenta Wilsona o vstupu USA do Společnosti národů, ačkoliv byly Spojené státy architektem této organizace. Vojáci se vraceli domů, často s doživotními následky a neexistoval snad nikdo, kdo by si tyto muka chtěl zopakovat. Opět se objevily isolacionistické nálady a Amerika měla stát mimo evropské dění. Navíc po Wilsonovi nastoupili do Bílého domu tři republikánští prezidenti, kteří trend isolacionismu podporovali.
Pro Warrena G. Hardinga a Calvina Coolidge bylo prioritní dosáhnout poválečné obnovy a zajištění hospodářské prosperity. To se i povedlo, a hlavně za prezidenta Coolidge, zažívaly Spojené státy éru takzvaných „roaring twenties“ (česky řvoucích dvacítek).
Amerika, ač se však snažila, nezůstala mimo světové dění úplně. Díky první světové válce se stala významným hráčem v mezinárodní politice. Tak, i přes snahu vyhnout se velmocenské politice, řešily Spojené státy různé evropské krize, a to týkající se hlavně Německa a jeho schopnost vyplácet válečné reparace.
Nicméně přišla velká hospodářská krize a Spojené státy se uzavřely ještě více. V roce 1929 vystřídal prezidenta Coolidge ve funkci Herbert Hoover. Ten si nedokázal poradit s rostoucí nezaměstnaností i deflací, a krize se tak prohlubovala.
Na síle začaly získávat různí populisté a extremisté. Na jihu, v Louisianě, vyrostla postava guvernéra a senátora Hueyho P. Longa, který prosazoval autoritářskou a levicově populistickou politiku. Rozhlasem se šířil hlas reverenda Charlese Coughlina, který kromě modliteb volal po nutnosti odstranění „židovského vlivu“ a opěvoval politiku Benita Mussoliniho a později i Adolfa Hitlera.
Aby toho nebylo málo, zakládají naturalizovaní Američané německého původu organizaci Přátelé nového Německa, v roce 1936 přetransformovanou v Americko-německou společnost vedenou Fritzem J. Kuhnem, pracovníkem společnosti Ford a německým agentem. Tato společnost čítající asi 25 tisíc členů pořádá militarizované tábory pro omladinu a protiválečné demonstrace.
Roosevelt jako naděje a nepřítel
Zpočátku se stane pro tyto síly nadějí Franklin D. Roosevelt. Jeho sliby silného státu bojující proti krizi a nezaměstnanosti byly pro ně přesně to, co chtěly slyšet. Avšak jeho první volební období tyto sympatie zlomilo. Roosevelt začal být hodnocen jako příliš slabý a „jdoucí na ruku bankéřům“.
Na politické scéně se vytvořilo jedno nečekané duo. Senátor H. Long se spojil s Charlesem Coughlinem a společně ovládli rádiové přijímače. Jejich názory díky krizi opravdu rezonovaly. Boj proti Wall streetu, americký nacionalismus a izolacionalismus, silný stát, maximální strop bohatství, znárodňování…
Huey Long
Long byl považován za jednoho z možných kandidátů na prezidenta. Sám napsal knihu „My first steps in White House“ (česky Moje první kroky v Bílém domě), kde popisoval svou agendu a postupy, kdyby se stal v roce 1936 prezidentem.
Long byl velice populární. Jeho domovskou demokratickou stranu však ovládl Roosevelt, takže jeho nominace se zdála nepravděpodobná. Byla tu však jiná možnost. Vlastní strana a kandidatura jak proti republikánům, tak proti demokratům. Průzkumy ukazovaly, že by tak Long mohl získat 10 %, což mohlo Rooseveltovi volby prohrát, jelikož by roztříštil hlasy voličů demokratů. Nastal by tak podobný scénář jako v roce 1912, kdy kandidatura Theodora Roosevelta za Progresivní stranu oslabila Williama Tafta natolik, že volby drtivě vyhráli demokraté a prezidentem se tak stal Woodrow Wilson.
Ke kandidatuře však nakonec nedošlo. Huey Long byl 8. září 1935 postřelen lékařem Carlem Weissem a dva dny na to v nemocnici zemřel.
Coughlin se však plánu vytvoření třetí strany nevzdal a opravdu v roce 1935 vzniká strana Union, která do prezidentských voleb nominuje republikánského kongresmana Williama Lemkeho. Ten však ve volbách 1936 získá necelá 2 %.
Roosevelt tak opět drtivě vítězí a zdá se, že extremistické síly ztrácejí na síle. Jenže jejich zlatá éra ještě přijde, ale pod vedením již někoho jiného.
Návrat hrdiny
V roce 1939 se vrací do Spojených států americký hrdina. Muž, který jako první přeletěl Atlantik. Charles, přezdívaný „Lucky,“ Lindbergh ukončuje své angažmá v Evropě, kam odjel po únosu a vraždě svého syna, a přijíždí s jediným cílem. Držet Spojené státy co nejdál od nově vznikající války v Evropě.
Lindbergovy postoje jsou jasně proti zasahování do konfliktů v Evropě, a to jakýmkoliv způsobem. I prodej zbraní napadeným státům považuje za nepřijatelný. Jak sám uvedl: „Těm, kteří tvrdí, že bychom měli vydělávat a budovat vlastní průmysl na prodeji zbraní do zahraničí, odpovídám, že my v Americe jsme nedosáhly ještě bodu, kdybychom chtěly vydělávat na ničení a smrti.“
Charles Lindbergh
Je otázkou, co Lindbergha k jeho názorům vedlo. Zda se jednalo o snahu zabránění zopakování první světové války, nebo zda, či do jaké míry, hrály roli jeho sympatie k nacistické ideologii, které jsou stále mezi historiky předmětem diskuzí.
Osamocený ostrov
Hitler se zdá být nezastavitelný. Po pádu Polska, dobývá Benelux, Dánsko a Norsko, a nakonec v červnu 1940 padne i Francie. Británie zůstane v Evropě osamocena. Roste tlak na premiéra Churchilla. Musí začít vyjednávat o míru, Mussolini se nabízí jako prostředník. Zbývá Churchillovi něco jiného?
Churchill se obrátí na Spojené státy, na prezidenta Roosevelta. Ten má ale ruce svázané. Bez kongresu nezmůže nic, navíc odpor vůči válce mezi veřejností sílí. Zapojení do války proti Německu, jakýmkoliv způsobem, podporuje něco kolem 7 % občanů. A neroste odpor jen mezi veřejností, ale i v politických a administrativních kruzích.
Americký velvyslanec ve Velké Británii Joseph P. Kennedy St. píše domů o britské porážce a snaží se o setkání s Adolfem Hitlerem, aby zlepšil německo-americké vztahy, a to bez toho, aniž by Roosevelta informoval.
Joseph Kennedy
To že Británie je na prahu kolapsu se, nejen díky Kennedymu, dostalo do povědomí všech. Americký ministr obrany George Marshall, ačkoliv byl Rooseveltovým plánům otevřený, se zásadně postavil proti jakémukoliv poslání zbraní Británii. Počítal totiž s tím, že pád Spojeného království povede k získání amerických zbraní do rukou Němců.
Soukromý sektor je taky proti. Henry Ford odmítne Británii prodat jakýkoliv kus techniky, který by mohl být jen náznakem pomoci ve válce. Churchill tak stojí sám.
Roosevelt byl však odhodlán pomoc. Nicméně musel jednat pouze v rámci zákona, tudíž veškeré půjčky Británii musely odpovídat jakýmkoliv jiným, lodě mohly být vyměněny pouze za něco (v tomto případě výměnou za pronájem základen v Karibiku a Newfoundlandu). Ač se z dnešního pohledu může zdát, že Spojené státy tak na utrpení Velké Británie vydělávaly, byla to jediná cesta, jak mohl Roosevelt pomoc.
Amerika na prvním místě
To, že si Roosevelt počínal opatrně nijak odpůrce války neuspokojilo. V září 1940 vzniká organizace The America first committee (AFC). Předsedou organizace, která čítala kolem 800 tisíc členů, se stal brigádní generál Robert E. Wood a mluvčím Lindbergh. AFC si určila jediný cíl - zabránit vstup Spojených států do války v Evropě.
AFC se snažilo oslovit, co největší publikum, proto se vedení snažilo omezit jakékoliv spojení s antisemitismem. Od Coughlina si organizace držela odstup a vyloučila ze svých řad i významné osobnosti, jako byl Henry Ford, právě kvůli protižidovským postojům.
Koalice podporovatelů a členů AFC byla opravdu široká. Od republikánů po demokraty, od fašistů po komunisty. Členy byly například Robert Shriver Jr., budoucí McGovernův kandidát na viceprezidenta v roce 1972, Lillian Gith, americká herecká hvězda, Potter Steward, budoucí člen Nejvyššího soudu, Walt Disney, Norman Thomas, předseda Socialistické strany USA. Mezi další významné podporovatele patřili pak například z Británie se vrátivší Joseph Kennedy, Robert M. La Follette Jr., senátor za Wisconsin a předseda Progresivní strany, a členem se na univerzitě stal i pozdější prezident Gerald Ford. Ford nebyl jediným budoucím prezidentem, který měl k AFC sympatie. Finanční podporu a slova podpory poslal i Josephův syn, John Fitzgerald Kennedy.
Zpočátku byla argumentace jasná. Jakékoliv posílání zbraní je zatahování USA do cizí války, jakýkoliv prodej je obchodování se smrtí. Hlavní je soustředit se na sebe, ne lidi v zahraničí, nutné je vybudovávat obranu, ne eskalovat napětí. Lindberg však posunul, ač přes odpor vedení, rétoriku dále. Ten, kdo Ameriku zatahuje do války jsou židé.
Získával stále na popularitě a mluvilo se o něm jako o možném vyzyvateli Roosevelta ve volbách v roce 1940, ale to se nakonec nestalo. I tak jeho vliv rostl.
Postupem času Lindberg zacházel stále do větších extrémů. Ne že by se Lindberghovy názory tak výrazně radikalizovaly, z jeho zápisků víme o jeho názorech na „židovskou otázku,“ nebo to, že byl příznivcem eugeniky, ale nebál se s nimi vyjít na veřejnost. Pro mnohé se stal poslední kapkou jeho projev z 11. září 1941:
Není těžké pochopit, proč si Židé přejí svržení nacismu v Německu. Pronásledování, které vytrpěli v Německu, by stačilo k tomu, aby si z jakékoli rasy udělali zavilé nepřátele. Nikdo se smyslem pro důstojnost lidstva nemůže přehlížet pronásledování, kterým židovská rasa trpěla v Německu. Ale žádný čestný a rozvážný člověk se dnes nemůže dívat na jejich proválečnou politiku, aniž by viděl nebezpečí, která jsou s takovou politikou spojena, a to jak pro nás, tak pro ně. Místo toho, aby agitovaly pro válku, měly by se židovské skupiny v této zemi postavit proti ní všemi možnými způsoby, protože budou mezi prvními, kdo pocítí její důsledky. Tolerance je ctnost, která závisí na míru a síle. Historie ukazuje, že nemůže přežít válku a devastaci. Několik prozíravých Židů si to uvědomuje a staví se proti intervenci. Většina si to ale stále nemyslí. Jejich největší nebezpečí pro tuto zemi spočívá v jejich velkém vlastnictví a vlivu v našich filmech, v našem tisku, v našem rozhlase a v naší vládě.
Americké úřady začali AFC vnímat jako hrozbu. Krom toho, že se členové občas, a to včetně demokratických senátorů, zdravili pozdvižením pravé ruky, byla organizace plná německých agentů. Doby se ale mění skokově a vše ukončil prosinec 1941.
Epilog
Útok na Pearl Harbor ukončil aktivitu AFC. Organizaci vedení rozpustilo, nicméně ve své poslední zprávě označili japonský útok za vyprovokovaný, a za přesně to, před čím varovali.
Charles Lindbergh se pokusil narukovat, nicméně velení armády mu to kvůli jeho dřívějším aktivitám nedovolilo. Proto se rozhodl stát poradcem několika společností pro výrobu letadel a neoficiálně uskutečnil 50 leteckých misí nad Pacifikem.
Charles Coughlin byl donucen v roce 1942 ukončit svou činnost v rádiu, nicméně až do poloviny 60. let sloužil jako farář.
Joseph Kennedy po válce spolupracovat se senátorem McCarthym. Nakonec umírá v roce 1969, po smrti svých 3 synů.
