Článek
Zlatá éra skinheadství
Když v roce 1991 padl komunistický režim, Rusko zažilo období relativní svobody. Nicméně situace nebyla ideální. Bezpečnost se zhoršovala, nebylo na mzdy vojákům a policistům, došlo k hyperinflaci a mnozí Rusové se tak propadli do bídy.
Navíc se Sovětský svaz zhroutil obrazně řečeno bez jediného výstřelu, což v mnohých vyvolalo pocity ponížení. Sovětský svaz, který o sobě tvrdil, že je poslední vývojovou úrovní před dosažení onoho blaha komunismu, který měl největší jaderný arsenál světa, který byl jednou z hlavních světových velmocí, ze dne na den skončil, a jeho nástupci se topili v problémech třetího světa.
Tato situace vytvořila dokonalé podhoubí pro různé ultranacionalistické a neonacistické skupiny. Nejvýznamnějšími organizacemi té doby byli hlavně Národní bolševici a Ruská národní jednota.
Národní bolševici
Národní bolševici vznikají do jisté míry jako výraz punku. Organizaci zakládají spisovatel Eduard Limonov, hudebník Jegor Letov, filosof Alexandr Dugin a herec Sergej Kurjochin. K roku 2007 měla přibližně 56 tisíc členů. Strana kombinovala prvky krajního nacionalismu a bolševického komunismu, což se odráželo v jejím názvu a ideologii. Její členové se sami označovali za „národní bolševiky“ a usilovali o vytvoření autoritářského státu založeného na silné centrální moci, kterýby prosazoval ruský nacionalismus a socialistické principy. Národní bolševici často kritizovali západní vliv a liberalismus, odmítali kapitalismus a prosazovali myšlenku sjednocení všech rusky mluvících národů do jednoho státu, což zahrnovalo i obnovu územního rozsahu bývalého Sovětského svazu.
NBP byla známá svými provokativními a kontroverzními akcemi, které často přitahovaly mediální pozornost. Její členové se účastnili politických protestů, okupací vládních budov a dalších veřejných akcí, při nichž někdy docházelo ke střetům s policií a bezpečnostními složkami. V roce 2005 byla NBP ruskými úřady zakázána a oficiálně označena za extremistickou organizaci.
Vlajka Národní bolševické strany Ruska
Ruská národní jednota
Ruská národní jednota (RNE) byla krajně pravicová nacionalistická politická strana a paramilitární organizace, která vznikla v Rusku počátkem 90. let po rozpadu Sovětského svazu. Organizaci vedl Alexandr Barkašov. Hlavní ideologií RNE byl ruský nacionalismus, antisemitismus, xenofobie a touha po obnovení silného autoritářského státu. Členové RNE často nosili uniformy podobné těm, které používaly nacistické organizace, a používali různé fašistické symboly, což jim vyneslo označení jako neonacistická skupina. RNE také prosazovala myšlenku „ruského pravoslaví“ jako jednoho z pilířů své identity a kritizovala vliv Západu a liberalismus.
V 90. letech byla RNE relativně aktivní, zejména v Moskvě a dalších ruských městech, kde pořádala pochody a demonstrace, často spojené s násilnými střety s oponenty a menšinovými skupinami. RNE se také zapojovala do poskytování bezpečnostních služeb a výcviku svých členů v bojových technikách. Vzhledem ke své extremistické povaze však organizace čelila opakovaným zákazům a potlačování ze strany ruských úřadů. Ačkoliv byla oficiálně zakázána, její neoficiální buňky fungují dodnes.
Vlajka Ruské národní jednoty
Putinova křížová výprava
Ultranacionalistická a neonacistická opozice je jedinou, které se Putin opravdu obával. Ač můžou komunisté nebo demokratické síly proti němu řečnit, tyto skupiny mohou vzít do rukou zbraň a řešit neshody s vládou jiným způsobem. Proto se Putinova pozornost zaměřila zezačátku hlavně na ně.
Nešlo pouze však o nějaké mocenské obavy. Tyto skupiny představovaly výrazný problém pro bezpečnostní složky i imigranty ze Střední Asie a Kavkazu, kteří se stávali jejich cílem.
Putinův režim však proti nim nemohl jen tak zasáhnout. Tyto skupiny dohromady čítaly přes stotisíc členů a mnozí byli ozbrojeni. Musela tedy vzniknout záminka na jejich potlačení. Navíc tak početné skupiny by šlo nějak využít. Putin tedy využil stejnou taktiku jako u oligarchů - buď půjdeš se mnou, nebo končíš.
Záminka přišla zanedlouho. Limonov nenechal na sebe dlouho čekat. Vzhledem k etnickému složení Kazachstánu na severu této země žije početná ruská menšina. Limonov se na sever Kazachstánu v roce 2001 pokusil převést zbraně a zahájit ruské povstání za účelem přičlenění severního Kazachstánu do Ruské federace.
Eduard Limonov
Kazašská policie však tento pokus zaznamenala a ve spolupráci s ruskou FSB Limonova a jeho spolupracovníky zatkla. Limonov byl obviněn z terorismu, nelegálního nákupu a prodeje zbraní, pokusu o sestavení vlastních ozbrojených složek a dalších zločinů. Soud pak však všechny tyto obvinění u Limonova zúžil na nelegální prodej zbraní, za což byl odsouzen na 4 roky. Tento trest si však ani celý neodseděl a po roce a půl byl propuštěn, nikoliv však jeho spolupracovníci (Proto někteří bývalí členové skupiny tvrdí, že šlo o akci FSB jak se jich zbavit, nicméně jedná se o jejich pouhé nepodložené teorie).
V této době se u národních bolševiků dochází k odštěpení skupiny okolo Alexandra Dugina. Dugin se začal od Limonova oddalovat v oblasti euroasianismu a vztahu k Vladimiru Putinovi. Dugin se začal s Putinem sbližovat, až se stal jedním z jeho hlasitých podporovatelů. Dnes je vnímán jako člověk s obrovským filosofickým vlivem na ruský režim i samotného Vladimira Putina, avšak takový obraz je přehnaný.
Alexandr Dugin
Další organizace, která měla ke Kremlu blízko byl Ruský obraz. Tato organizace vznikla v roce 2007 pod vedením Ilji Gorjačeva. Ten tvrdil, že úzce spolupracuje Nikitou Ivanovem, tehdejším vedoucím oddělení pro styk se zahraničím Kanceláře prezidenta Ruské federace.
Ruský obraz se zaměřoval hlavně na spolupráci se srbskými skupinami a podporou Vladimira Putina, stejně tak i udržoval styky s poslancem za stranu Vlast Sergejem Baburinem a Alexandrem Duginem.
Jejich aktivita však musela skončit poté, co jejich členové byli zapojení do vražd lidskoprávního aktivisty Stanislava Markelova a novinářky Anastazie Baburové.
Vesmírná hra
Ultranacionalistické a neonacistické síly však nebyly pouhou záležitostí ulice, ale začaly pronikat i do vrcholné politiky.
V 90. letech vzniká Kongres ruských komunit. Tato organizace, sice hlásící se k podpoře práv etnických Rusů na území bývalých států Sovětského svazu, prosazuje spíše ruský imperialismus. Mezi zakladatele této organizace patřili hlavně vojenští důstojníci, a to generál Alexandr Lebeď, Jurij Sokolov a Dmitrij Rogozin.
Lebeď, ač je za své angažmá v Podněstří mezi touto skupinou oslavován jako hrdina, nikdy na myšlenky imperialismu nepřistoupí a drží se spíše prodemokratických myšlenek.
Avšak Dmitrij Rogozin a Jurij Sokolov pak společně zakládají v roce 2000 stranu Vlast. Vlast sama sebe nazve jako socialisticko-nacionální. To v mnohých, včetně poradce Vladimira Putina Anatolije Čubajse, začalo evokovat spojení s národním socialismem Adolfa Hitlera.
Možné spojené s nacismem však neskončí pouze u obrácení národního socialismu na „socialistický nacionalismus.“ Aby toho nebylo málo, strana Vlast v roce 2005 se podílela na petici vyžadující zákaz všech židovských organizací v Rusku.
Roku 2005 pak Rogozin vedl kampaň strany Vlast do Moskevské dumy. Ta se stala kontroverzní tím, že její spot ukázal imigranty se středoasijských republik s nápisem „Vyčistíme Moskvu od odpadu.“
Tato kampaň vedla k zákazu kandidatury strany do Moskevské dumy, a to i přes to, že některé průzkumy dávaly straně až 11 %.
Ve Státní Dumě mezitím došlo k rozpadu strany Vlast na dvě skupiny. Vlast, která byla vedena Rogozinem a Glazajevem a Vlast vedená Sergejem Baburinem.
Rogozin se stal pro Kreml problém a byl nucen v roce 2006 rezignovat z vedení strany pod hrozbou jejího zrušení. Nicméně založil novou, Stranu velkého Ruska, avšak již bez reálné politické moci. Jen v roce 2008 se angažovala v kampani za kandidaturu Alexandra Lukašenka na ruského prezidenta.
Dmitrij Rogozin
Ač se zdál Rogozin politicky vyřízený, Surkov pro něj měl jiné plány. V roce 2008 byl Rogozin vybrán jako stálý zástupce Ruské federace pro NATO. V roce 2011 se pak stává místopředsedou vlády.
Po místopředsedovi vlády získává Rogozin funkci generálního ředitele Roskosmosu (ruské vesmírné agentury), kterou vede až do roku 2022. Na konci roku 2023 byl zvolen jako senátor za takzvanou Záporožskou lidovou republiku.
Zajímavá je i Rogozinova aktivistická éra. Jeho nová strana byla jedním z pořadatelů takzvaného Ruského pochodu. Ten je znám svou krajně pravicovou rétorikou a mnohdy používání nacistických pozdravů. Díky tomu se dostává často do konfliktů s ruskou policií.
Sám Rogozin se účastnil v 90. letech pochodů Ruské národní jednoty. Existují videa jeho pochodu v hajlujícím davu, či jeho řečnění před nápisem „Židovský fašismus, není dnes nic horšího.“
Přesto Rogozin již v nultých letech jako zástupce Ruska v Radě Evropy řečnil o návratu fašismu do Evropy a po roce 2022 se stal jedním z největších bojovníků za „denacifikaci Ukrajiny.“
Strana Vlast žila však i bez Rogizna. Stranu v roce 2012 převzal bývalý poslanec za Jednotné Rusko Alexej Žuravljov. Ten nijak rétoriku nezměnil, ale i přes to strana vstoupila do Ruské lidové fronty, což je politická platforma zahrnující všechny blízké strany Jednotného Ruska. To znamená, že členy jsou všechny strany ze Státní dumy krom komunistů.
Alexej Žuraljov
I přes to v roce 2016 konala strana Vlast konferenci v Petrohradu, kam pozvala své ultranacionalistické a neonacistické partnery z Evropy. Petrohrad tak hostil Britskou národní stranu, řecký Zlatý úsvit, německou Národně demokratickou strany, italskou Novou sílu a další jim podobné. Mimo těchto stran byl pozván i maďarská Fidesz, ten však účast odmítl.
Reakce Kremlu na tuto konferenci vzešla prostřednictvím mluvčího prezidenta Dmitrije Peskova. Ten oznámil, že o konferenci vědí, a že ji nebudou komentovat.
Ukrajina
Surkovův vliv na Ukrajinu a na Donbas bude předmětem dalšího článku, ale vzhledem k tématu je nutné alespoň okrajově zmínit.
Stejně jako v Rusku se v 90. letech objevily na scéně různé ultranacionalistické tak neonacistické síly. Na rozdíl od Ruska však tyto síly nepramenily z národního ponížení, ale z konečně získané samostatnosti.
V 90. letech bylo nejvýznamnější organizací Ukrajinské národní shromáždění – Ukrajinská národní sebeobrana (UNA-UNSO). Ta byla aktivní v mnohých konfliktech jako v Podněstří, kde bojovala na straně ruské armády nebo třeba v Čečensku, kde bojovala proti Rusům.
Zajímavé je, že dlouholetý předseda této organizace Dmytro Korčinskyj byl osobně pozván v roce 2005 Vladislavem Surkovem na letní kemp mládežnické proputinovské organizace Naši. Zde byl představen jako velký patriot a měl zde sérii přednášek pro mládež.
Paradoxním je, že UNA-UNSO, která se pak podílela na vytvoření strany Pravý sektor a pozdější Korčinského batalion Svaté Marie byly označeny Ruskou federací jako neonacisté a teroristé, kvůli nimž na Donbase jsou a proti nimž bojují, ačkoliv měli mezi sebou silné vazby.
Válka na Ukrajině také usmířila Kreml s ruskými ultranacionalisty. Po anexi Krymu, Národně bolševická strana, včetně Eduarda Limonova, podpořila Vladimira Putina. Tento vzorec se pak opakoval u většiny těchto skupin.
A nakonec přichází otázka, proč byl Rogozin pro Kreml, se svou minulostí, tak důležitý? Krom toho, že jeho angažmá ve vládě pomohlo získat Putinovu podporu v těchto kruzích, více zdrojů uvádí, že Rogozin byl aktivní v roce 2014 při získávání ultranacionalistů a neonacistů pro operace na východě Ukrajiny.
I z toho důvodu na Donbase bojují bývalí členové Ruské národní jednoty, na kterou měl Rogozin své vazby.
