Článek
Vladislav Surkov zažil fascinující kariérní dráhu. Ze studenta divadelní režie přes bodygarda Michaila Chodorkovského, po hlavního technologa a ideologa Kremlu. Tento článek bude jedním z minisérie o tom, jak Vladislav Surkov pomohl Vladimiru Putinovi vybudovat autoritářský režim v Rusku, ovládl politickou scénu, zahájil válku na Ukrajině, zasahoval do politiky jiných zemí a zásadně proměnil Rusko i svět.
Tento první článek bude pojímat o Putinových začátcích v prezidentské funkci a vybudovávání současného Ruského režimu.
Vladislav Surkov a Vladimir Putin
Nástup Putina
V srpnu roku 1999 odvolává prezident Boris Jelcin Sergeje Stěpašina z postu premiéra Ruské federace. A ihned dosahuje nového, Vladimira Putina. Pro mnohé byla tato volba překvapující, jelikož Vladimir Putin, ač od roku 1997 vedl FSB, byl v ruské společnosti téměř neznámý. Stalo se tak hlavně díky oligarchovi Borisi Berezovskému, toho času nejmocnějšímu člověku v okolí Borise Jelcina, jehož byl Putin osobní přítel, se kterým trávil dovolené ve Švýcarsku.
Do té doby byl Stěpašin i jeden z možných Jelcinových nástupců. Nicméně nově vypuknuvší válka v Čečensku si dle Jelcina žádala ve vedení státu muže z bezpečnostních složek, který se stane symbolem bezpečnosti. Stěpašin, ač bývalý agent KGB, naprosto selhal ve snaze získání mediálního obrazu ochránce Ruska, takže musel jít z kola ven.
Je i jasné, že si Jelcin vybral Putina nejen jako premiéra, ale i jako svého nástupce. Nicméně jeho pozice byla ohrožena. Bývalý premiér Jevgenij Primakov a primátor Moskvy Jurij Lužkov vytvořili politický tandem. Oba, velice populární mezi Rusy, zakládají politickou stranu Vlast - Celé Rusko. Uvažuje se dokonce, že jeden z této dvojice bude kandidovat na prezidenta, a podle průzkumů veřejného mínění jasně vedou.
Oligarchická skupina se Putinovi rozhodne pomoct. Primakov a Lužkov představují přesně typ postsovětských siloviků a populistů, kteří pro ně představují nebezpečí. Neznámý člověk jako Putin potřebuje hlavně vynikající marketing. Na tento úkol je právě nasazen Vladislav Surkov.
Jako první se Surkov zaměřil na vytvoření nějaké politické platformy, o kterou by se Putin mohl opírat. Volby do Státní dumy se však blížily, a zdálo se, že zvítězí strana Vlast - Celé Rusko, která by mohla navázat spolupráci s komunisty. Tento scénář by vedl k tomu, že by v prezidentské kampani získal Lužkov, nebo Primakov, na síle a větší pozornost médií. Surkov tedy rozhodne o vytvoření nové strany, která se pokusí získat co nejvíce Lužkovových voličů.
Jelikož Putin nastoupil do premiérského křesla na konci srpna a volby se konají v polovině prosince, je opravdu málo času. Surkov se pokusí najít co nejvíce odborníků, kteří by rychle sepsali program, stanovy a zakládali regionální buňky. Též potřeboval známé a populární osobnosti do čela, aby Rusové nové straně důvěřovali.
Nakonec vzniká strana Jednota. Do jejího čela je dosazen oblíbený ministr pro mimořádné situace Sergej Šojgu. Šojgu byl významný také tím, že byl ministrem nepřetržitě od vzniku Ruské federace, a byl tak stálicí v Ruské politice.
Sjezd strany Jednota (vlevo Vladimir Putin, vpravo Sergej Šojgu)
Sázka na novou stranu dopadla dobře. Jednota získala 23,32 % a skončila druhá, necelé jedno procento za komunisty. Primakovovi s Lužkovem se podařilo získat pouze 13,33 %.
Putin Prezident
Při oslavách příchodu nového tisíciletí 31. prosince 1999 se objeví Jelcin na televizních obrazovkách a místo plánů na příští rok oznámí svou rezignaci a předání funkce prezidenta Vladimiru Putinovi k prvnímu lednu 2000.
Putin se tak stává prezidentem, nicméně Rusko čekají v březnu 2000 prezidentské volby. Svůj mandát musí obhájit a oligarchické skupiny mu k tomu dopomohou. Útoky ze strany médií vlastněných Berezovským na Lužkova s Primakovem nakonec vedou k tomu, že ani jeden z nich na prezidenta nekandiduje, výměnou za spolupráci.
Primakov (vlevo), Putin (uprostřed) a Lužkov (vpravo)
Díky strachu vyvolaném válkou v Čečensku i teroristickými útoky a hlavně podporou oligarchů i zahraničních vůdců (to hlavně Billa Clintona a Tonyho Blaira), vyhrává Putin své první prezidentské volby již v prvním kole, a to s 53,44 %.
Moc v Rusku ale stále drželi oligarchové a Jelcinova rodina. Putin se však rozhodl, že hra se změnila. A ten, kdo měl se vším pomoct, byl právě Surkov.
Ruská ruleta oligarchů
Jako prvním se stal cílem Vladimir Gusinskij. Tento mediální magnát, čelil velké kritice Kremlu poté, co dva týdny před prezidentskými volbami jeho televize NTV odvysílala pořad o nepovedeném bombovém útoku v Rjazani. Ten měl být dílem teroristické skupiny Šamila Basajeva z Čečenska. NTV tyto závěry zpochybnila a spojila je s FSB.
Na Gusinského byl vydán zatykač, do jeho společností vnikla policie. Gusinskij se nicméně nacházel ve Španělsku a Interpol neshledal ruské vyšetřování za dostatečně závažné, aby na něj byl vydán mezinárodní zatykač. NTV nakonec pod cenou skoupila mateřská firma Gazpromu, Gazprom-Media. O rok později NTV ukončila vysílání, a tím skončila i jediná opoziční televize v Rusku.
Surkov však věděl co dělá. Po honu na Gusinského viděl rostoucí zmatek v kruhu oligarchů. Ačkoliv s Gusinským vládnoucí vrstva nikdy nevycházela, zarazilo je, že se Putin uchýlil k takovýmto krokům.
Surkov zorganizoval však schůzku, kde měl Putin vše vysvětlit. Dle scénáře a jako v divadelním představení. Putin přišel na schůzku s oligarchy a řekl, že ví o jejich zločinech. To bylo přesně to samé, co udělal Primakov jako premiér. Nicméně dal jim na vybranou. Buď se mu plně podvolí, nebo skončí.
To, že je to myšleno vážně, si vyzkoušel i sám Boris Berezovskij. Ač stál za výběrem Putina a pomohl mu k moci, stal se jedním z obětních beránků. Problém totiž začal, když Berezovského média začala Putina kritizovat za nezvládnutí situace kolem ponorky Kursk.
Ač si myslel, že ho jeho výsadní postavení, které měl již za Jelcina, ochrání, nestalo se tak. Ruská prokuratura zbavila Berezovského veškerých podílů v jeho médiích a on utekl do Velké Británie, kde roku 2003 získal politický azyl.
Surkovův plán, jak vyřešit loajalitu oligarchů, pak zakončilo exemplární potrestání. Obětí se stal Michail Chodorkovskij, jeden z mála oligarchů, kteří se odmítli Putinovi podvolit. Tím začala slavná kauza společnosti Jukos, která obletěla celý svět.
Michail Chodorkovskij s Vladimirem Putinem
Řízená opozice
Oligarchové byli podvoleni. To, co Putinovi však ještě bránilo konsolidovat moc, byla Státní duma. Putinova strana Jednota byla sice druhá, a to pouze o necelé jedno procento, ale získala o 40 poslanců méně než komunisté.
Putin navázal spolupráci s Primakovem a Lužkovem dříve, výměnou za jejich nekandidaturu v prezidentských volbách. Teď ji však posunul o úroveň výše. Strana Jednota a Vlast - Celé Rusko, a ještě k tomu strana Náš domov - Rusko Viktora Černomyrdina, se spojily v dubnu 2002 do jedné strany nazvané Jednotné Rusko a získali tak v dumě většinu.
V parlamentu však byly stále silné opoziční strany. Komunisté a nacionalistická strana LDPR Vladimira Žirinovského tvořily největší skupiny, takže se Surkov zaměřil na ně.
Ve volbách v prosinci 2003 získává Jednotné Rusko absolutní většinu v dumě. V srpnu totiž vznikla strana Vlast (nespojovat s Vlast - Celé Rusko), která cílila jak na levicové, tak na nacionalistické voliče. Ta skončila na třetím místě a roztříští tak jedinou politickou sílu, která mohla Putina ohrozit.
předseda LDPR Vladimir Žirinovskij (vlevo) a předseda Komunistické strany RF Genadij Zjuganov (vpravo)
Celkově je strana Vlast problematická. Podle mnohých politologů vznikla na zadání Kremlu, tedy Surkova, aby komunisty a Žirinovského co nejvíce oslabila. To by nasvědčovalo i tomu, že Vlast plně Vladimira Putina podporovala a její členové pak byli později i součástí vlád, ačkoliv to vzhledem k jejím pozdějším volebním výsledkům bylo naprosto nekonvenční.
Od této doby však komunisté i nacionalisté vstupují do jednoho tandemu s Jednotným Ruskem. Ačkoliv jsou oficiálně v opozici, začínají Putinovu politiku plně podporovat, za to získávají v každých volbách určitý počet křesel v parlamentu.
Krom nacionalistů a komunistů existovala v dumě i demokratická opozice. Tu představoval hlavně Svaz pravých sil a strana Jabloko.
Svaz pravých sil sice v roce 2000 podpořil Vladimira Putina, nicméně nešlo o celostranickou záležitost. Místopředseda strany Boris Němcov například před volbami oznámil, že ač respektuje stanovisko strany, sám dá hlas Grigoriji Javlinskému.
Vedení strany, které se skládalo se Sergeje Kirijenka, Anatolije Čubajse a právě Borise Němcova se tak k Vladimiru Putinovi stavělo ambivalentně. Ačkoliv všichni tři politiku Putina kritizovali, Čubajs a Kirijenko často chodili na konzultace do Kremlu (nakonec se oba stali Putinovými poradci).
Druhá strana, Jabloko, měla jiný problém. Jejich předseda Grigorij Javlinskij byl vždy kandidátem inteligence střední třídy. Jeho rétorika, ač kritická, byla vždy umírněná a založena spíše na intelektuální polemice, a taktéž odmítal spolupracovat s lidmi, kteří podporovali Jelcinovu politiku, takže jeho okruh podpory byl stále omezenější. Díky tomu nepředstavoval žádnou výraznou hrozbu pro Putinovu snahu uchvátit moc.
Grigorij Javlinskij
Tyto dvě strany byly, ač se ztrátou většiny mandátů, ještě vpuštěny do Státní dumy v roce 2003, nejspíš, aby Putin uchlácholil mezinárodní společenství. V roce 2007 však obě strany už o svá místa přišly, tyto volby však většina zemí jako demokratické neuznala.
