Článek
Článek je o delším autovýletu letní Evropou, na který vás rád zvu a který je dodnes plně opakovatelný, také o krásné krajině, pěkných zážitcích a odpočinku, slibuji. Ale přesto dovolte jen jediný odstaveček na úvod.
Psal se rok 2009. O rok předtím se mi z ničeho nic rozpadlo první manželství (nepočítal jsem s tím), proletěli jsme rozvodové soudy, dělení majetku (nezbylo mi téměř nic), dohodu o dětech (zůstaly s manželkou, smím je ale vídat, kdy chci) a já najednou neměl kde bydlet, neměl co dělat, nevěděl jsem, jak se zařídit dál. Měl jsem pocit úplného vyhoření, zřítil se mi svět a absolutně nutně jsem potřeboval vypnout a zrelaxovat. Kdo jste si tím někdy prošel, velmi pravděpodobně tenhle pocit znáte.
Z rodiny ke mně v té době nejblíž měla má mladší dcerka, a tak jsme spolu vymysleli, že si vezmeme levné a maličké auto z půjčovny (to moje původní zůstalo mé první ženě), sbalíme si pár švestek a pojedeme spolu na tuším týdenní výlet Evropou, bez velkého předběžného plánování, prostě kam nás kolečka povezou. Výlet to byl nakonec fakt nádherný, dnes mi ho připomnělo moje historické fotoalbum na facebooku, a já vás na něj všechny moc rád zvu.
Start cesty - rakouská dálnice.
Inu, ze všeho nejdřív jsme prostě chtěli vypadnout co nejdále od Brna, kde jsem tehdy žil, co nejdále z České republiky, někam. A kolečka auta se tak nějak samy otočily směrem na západ. Projeli jsme Vídní bez zastavení (to bylo přece jen pořád moc blízko k domovu), a po rakouské West Autobahn jsme vyrazili směrem k Salcburku. Pohledy na Alpy jsou tu opravdu úžasné.
Lanové hřiště pro děti i dospělé v Salcburku.
Když nebudu počítat pár zastávek na benzínových pumpách, určených především na toalety a na výtečnou rakouskou dozlatova upečenou sekanou v housce - Leberkäse, stal se naší první zastávkou malebný Salcburk. Do sytosti jsme se vyblbli na lanovém hřišti určeném pro dospělé i děti, a zamířili do večerních impozantních uliček rodiště Wolfganga Amadea Mozarta.
Salcburk noční.
Povečeřeli jsme pak ve velmi známém pivovaru Augustiner Bräu Kloster Mülln, který založili mniši z augustiniánského kláštera už v roce 1621 a je tak tuším nejstarším doposud fungujícím pivovarem v Rakousku vůbec. Pivko se zde servíruje ve speciálních keramických korbelech přímo z dřevěných sudů. A večerní posezení v rozlehlé pivovarské zahradě má fakt něco do sebe.
Sbalit, a ráno jedem dál, nás čeká další plán, auto, hotel, louky, města a tak dál …
O co více jsme utratili v klášterním pivovaru, o to více jsme ušetřili v místním hotelu Ibis, kde jsme se ubytovávali až po desáté hodině večer, a podařilo se mi slečnu recepční ukecat k opravdu velké slevě za pokoj se snídaní, protože jsem jí vysvětlil, že jsme chudí Češi, na víc nemáme, a volný pokoj by už pravděpodobně na tu noc stejně neprodala. Navíc jsem slíbil náš pobyt jen na pár hodin, protože hned ráno po snídani vyrazíme zase dál. Taktika vyšla.
Naše dvoučlenná posádka - moje dcera jako navigátorka a já v roli pilota, tedy vlastně řidiče.
Ze Salcburgu jsme to vzali ještě dál po dálnici, celkem dvě a půl hodiny cesty - tentokrát do Innsbucku.
Triumphforte - Triumfální brána. Tahle se nachází v Innsbrucku, ale podobá se Vítěznému oblouku v Paříži, není liž pravda? Postavena byla v roce 1765 na počest sňatku arcivévody Leopolda II. s Marií Ludvikou z Neapole. Stala se ovšem i památníkem smrti Leopoldova otce, císaře Františka I., který zemřel během svatebních oslav.
Innsbruck je hlavním městem spolkové země Tyrolsko. Je to, alespoň tedy podle mně, jedno z nejkrásnějších alpských měst. Jeho historie sahá až do středověku a známý je i svou sportovní tradicí - v roce 1964 a 1976 hostil zimní olympiádu, a téměř každý rok se tu konají světové šampionáty v různých zimních disciplínách. Takže opravdu bylo co procházet. Fotek odsud mám „milion“, ale článek je omezen určitou kapacitou a délkou, a tak jsem vám sem za všechny vybral jen jednu jedinou.
Pozdě odpoledne z Innsbrucku vyrážíme do Švýcarska, směr Sankt Antönien. Alpy jsou úžasné pořád …
Mohli jsme samozřejmě jet i přes Grossglockner Hochalpenstrasse a kochat se výhledy na jedné z nejpopulárnějších turistických výletních tras, ale tolik času jsme tenkrát neměli. Slíbil jsem si, že si tuhle cestu (teď už jistě společně s mou novou ženou) absolvuji někdy příště, ale přiznávám se, že zatím k tomu stále ještě nedošlo.
A tak si auto brumlalo dál po dálnici…
… jeden tunel střídal druhý, a věřte mi, že nebyly všechny jen takhle krátké …
Až jsme náš vůz odparkovali vedle švýcarského „vozítka“ před hotelem v Sankt Antönien.
Sankt Antönien je celkem malá vesnička ve švýcarském kantonu Graubünden, jen kousek od mnohem známějšího Davosu. Tady, v nadmořské výšce asi 1.450 metrů, strávíme další dva dny, obklopeni nádhernou alpskou krajinou. Dýchat budeme zdejší čistý vzduch, mobilní telefony necháme vypnuté v hotelovém pokoji a budeme jenom relaxovat a odpočívat.
Hotel Minotel Madrisajoch ve švýcarském Sankt Antönien si právem zaslouží plný počet hvězdiček v jakékoliv referenci, a můžu ho opravdu s klidným srdcem komukoliv doporučit.
„Větší část“, vlastně téměř celá vesnička Sankt Antönien ve švýcarských Alpách.
Celá tato oblast je turisticky doposud méně frekventovaná (což byl mimochodem hlavní důvod, proč jsme si ji vybrali). Turistů tu určitě nepotkáte tolik, jako v proslulých, profláknutých destinacích, kam se „povinně“ musí podívat každý.
Za všechny nádherné fotky místního okolí, které jsme tady pořídili, přidám zase jen jednu jedinou. Červánky ve švýcarských Alpách - to opravdu můžu. Stačí se tu rozhlédnout, zhluboka se nadechnout - a problémy zůstanou opravdu pěěěěkně daleko.
Moje dcerka Martinka si tu hrála na modelku. A já, pyšný táta, moc rád mačkal spoušť. A znovu. A znovu. A znovu. A znovu :-)
Mno a po celodenních procházkách si na hotelu dáme sladkou večeři. Vafle s lesními plody a se šlehačkou z alpského mléka - mňam.
Vyspíme se a ráno nás čeká další minivýlet.
Nejdřív ještě jeden pohádkový pohled na Alpy. Pokud si ještě pamatujete televizního meteorologa pana Zákopčaníka, jistě si vzpomenete na jeho pravidelný pozdrav „Slunce v duši“. Kdo ví, možná že vznikl právě tady…
Tentokrát vyrážíme do jednoho z nejmenších států světa, do Lichtenštejnska, a to přímo do hlavního města Vaduzu. Původně jsem si myslel, že to bude velké kvetoucí město s mrakodrapy, ale ve skutečnosti je Vaduz vlastně jen maličká vesnička. Žije tu okolo 5.000 stálých obyvatel.
Vaduz - tohle je hrad, nebo spíše palác, kde žije místní hlava státu, kníže Hans Adam II. Říká se mu Schloss Vaduz. Veřejnost se ovšem může dívat jen zvenku, palác není běžně přístupný.
I když je Vaduz hlavním městem knížectví, není tu třeba ani letiště. To nejbližší je ve 115 kilometrů vzdáleném švýcarském Curychu. Město je ale dobře dostupné jak autem, tak i vlakem přes sousední Švýcarsko a Rakousko. Není tu dokonce ani univerzita, ta se nachází v nedalekém městě Belzers. Na druhou stranu, Lichtenštejnsko má pověst daňového ráje, a tak ve Vaduzu má alespoň formální sídlo celá řada významných mezinárodních společností, bank a finančních institucí.
Doporučit lze také vína z místního vinařství - i to je sice malé, ale produkuje kvalitní vína, která jsou mezi místními obyvateli i mezi návštěvníky velmi oblíbená.
Svět je malý, a mapa mi napověděla, že jen kousek od oblasti, v níž se pohybujeme, se nachází městečko Wädenswill. A tam, shodou okolností, žije už více let česká akademická malířka paní Vlaďka a její italský přítel Salvatore. A paní Vlaďku zase já znám jako svou dlouholetou a dobrou klientku. Tak jsme využili příležitost, a zavítali na návštěvu.
Městečko Wädenswill leží v kantonu Curych, na břehu Curyšského jezera. Žije tu asi 22.000 obyvatel, je sídlem jedné z největších švýcarských univerit (ZHAW - Zürcher Hochschule für Angewandte Wissenschaften), i zde je známé a velmi kvalitní vinařství. A možná vás bude zajímat ještě toto:
U téhle fotky se absolutně každý zeptá, co to je. Nuže: aby na hradní nádvoří nekáleli holubi, vymyslela hradní správa ve Wädenswill jednoduchoučké řešení: Celé nádvoří se prostě zastřeší igelitem, kterému se ovšem dá trochu pěkný a trochu zajímavý tvar. I když na igelit holubi někdy nadělají, dešťovka to zase pěkně spláchne do pryč. Jak jednoduché, milý Watsone, leč jak účinné!
Curyšské jezero, na jehož břehu leží Wädenswill. Krásy švýcarské přírody jsem se nemohl nabažit.
Nakonec jsme tu, díky pohostinnosti paní Vlaďky, také zůstali na jednu noc. Neplánované návštěvy jsou někdy ty nejhezčí. Ale ráno nás už čekala cesta na poslední místo našeho výletu - oba jsme totiž chtěli vidět ještě Ženevu.
Ženevou tečou řeky Rhône a Arve. Bohužel netuším, která z nich je právě tahle.
Ženeva je druhé největší a velmi, opravdu velmi multikulturní švýcarské město. Více než 40% obyvatel města jsou cizinci, a asi jen těžko najdete na světě stát, ze kterého by právě tady někdo nebydlel, nebo alespoň nepracoval. Sídlí zde, mimo jiné, třeba evropská centrála OSN, Mezinárodní výbor Červeného kříže (ICRC), Světová zdravotnická organizace (WHO), nebo světová obchodní organizace (WTO). A tak dále. Oficiálním jazykem je tu francouzština, ale díky mezinárodnímu prostředí se tu běžně domluvíte také anglicky, italsky, německy a celou řadou dalších jazyků.
Slavná vodní fontána Jet d'Eau stříká vodu do výše 140 metrů. Jedná se o velmi známou atrakci a jeden ze symbolů města Ženevy.
Ženeva je mimochodem pravidelně zařazována mezi města s nejvyšší kvalitou života na světě. Je tu špičková úroveň třeba zdravotní péče, vzdělání a všeobecně bezpečnosti. Seženete tu cokoliv, příroda kolem města je nádherná. Bohužel - město také vede žebříčky obrovsky vysokých nákladů na bydlení a třeba i na stravu, i když místní platy jsou tomu pochopitelně přizpůsobeny.
Turecký lidový hrnčíř zastupoval jen jednu ze stovek ras a národností v Ženevě. Potkali jsme tu Francouze, Němce, Italy, Hispánce, Švédy, Turky, Indy, bezvěrce, křesťany, židy i muslimy. Za Čechy jsme tu byli minimálně my dva, ale viděli jsme i žluté autobusy Student Agency. Mluví se tu snad všemi jazyky, ale je tu šíleně fajn. Všichni se všemi bez problémů vycházejí.
A po prohlídce Ženevy (tedy spíše jen po krátkém nahlédnutí) už nás čeká cesta domů.
Lausanne - jedna ze zastávek na naší cestě domů. Jeli jsme co nejkratší cestou, ale přece jen jsme chtěli jet jinudy, než jsme sem přijeli. A to jsem ještě nevěděl, že díky kolonám a pár kratičkým přestávkám na opravdu nutný odpočinek řidiče potrvá naše zpáteční cesta 16 hodin (!).
Sláva nazdar výletu, nezmokli jsme a už jsme tu, už jsme tady. Tedy doma. Udělal jsem rychlou kontrolu - výlet trval cca týden, najeli jsem při něm 2 753 kilometrů, pěšky jsme nachodili dalších minimálně 100 km, krásně jsme si odpočinuli a na digitální kartě fotoaparátu přibylo více než 1 000 fotografií. Cenu už nevím, ale pořídili jsme to tenkrát dost nízkorozpočtově. A vzpomínky nám samozřejmě zůstanou.
Tak co, kdopak se nechá inspirovat, a také sedne do auta? A baví vás vůbec tyto tipy na výlety? Těším se na diskusi…
