Článek
Tak jsem si dnes, vážení čtenáři, opravdu velmi smutně povzdechl. ACH JO…
Zakopaný pes je v tom, že náš původní zubní pan doktor, který nás pravidelně ošetřoval, už definitivně a napořád odešel do důchodu. Budiž mu ke cti, že pracoval v ordinaci do poslední chvíle, kdy ještě udržel v ruce nástroje a kdy věděl, že jeho ošetření je ještě bezpečné. Ale věk nezastavíš, a pan doktor to ve věku svých 73 let už vzdal. Ostatně - i jeho sestřička už byla v podobném věku.
Jeho zubní ordinace se uzavřela bez náhrady - prý posledních několik let hledal svého nástupce, ale o zavedenou zubní ordinaci s mnoha pacienty nikdo neměl zájem. A tak nám, pacientům, pan doktor rozdal naše lékařské záznamy, a odešel na velmi zasloužený odpočinek.
Na dveřích jeho bývalé ordinace dodnes visí cedule s textem „ordinace zrušena - prostor k pronájmu“. Je tam už více než dva roky. Bezvýsledně.
Jenže… co teď my?
Začali jsme spolu s manželkou a s dospělou dcerkou hledat někoho nového, kdo by se o nás v tomto směru postaral. Pokud možno dobrého, spolehlivého a cenově rozumného, podobného tomu, jaký náš pan doktor býval. Stejné nebo podobné požadavky byste asi měli všichni, nemýlím se?
Jenže najít dneska zubaře je kumšt, téměř žádný nové pacienty nebere, protože má beznadějně přeplněno. Proto jsem velmi zajásal, když mi jedna paní poradila, že tu jen pár ulic od nás existuje výborná zubní poliklinika (jejíž název si vědomě nechám pro sebe), kterou provozuje slovenská „zubařská rodina“, prostě otec, matka, dva synové a jejich partnerky, a ti že prý nové pacienty bez problémů vezmou.
Tak tam volám, zda by nás přijali a objednali na vstupní prohlídku.
Velezdvořilá odpověď příjemné paní zní „Ale ano, samozřejmě, kdy by se vám hodilo přijít?“
Už to samo o sobě mi zní jako z říše snů, a tak jen pro jistotu dodávám: No, my tři jsme všichni pojištěni u zdravotní pojišťovny Union, není to problém?
A byl. Tím ten sen skončil, hned další odpověď mně okamžitě vrátila do reality. Prý „pane, nezlobte se, my jsme soukromá klinika, my si na veřejné zdravotní pojištění nehrajeme, my nemáme smlouvu s žádnou zdravotní pojišťovnou. U nás se objednáte na přesný termín a celý zákrok si zaplatíte v hotovosti.“
A tak jsem jen poděkoval, a prohlásil, že budu hledat dál. Pro jistotu jsem si pak na internetu našel stránky a ceník té polikliniky. Ano, používají nejmodernější možné materiály. Ano, mají špičkové vybavení ze západního zahraničí. Ano, je možno se objednat na jakýkoliv termín, dokonce včetně víkendů. Ale ve třech lidech bychom tu asi nechávali víc, než kolik činí naše měsíční příjmy.
Celý svůj život, od narození až doteď, si všichni hradíme ze zákona POVINNÉ zdravotní pojištění. Když jsme byli děti, nebo když jsme studovali, platil za nás tohle pojištění stát, jakmile jsme začali vydělávat, každý jeden měsíc nám z výplaty mzdová účetní strhla příslušnou, zákonem přesně stanovenou částku. Když jsem mnoho let samostatně podnikal, musel jsem si zdravotní pojištění platit alespoň v minimální zákonem stanovené výši sám, dokonce bez ohledu na to, zda jsem ten měsíc vydělal nebo nevydělal nějaké peníze. Když jsem ho náhodou zaplatil se zpožděním, připočítalo se k dlužné částce ve prospěch pojišťovny automaticky celkem tučné penále (stalo se, hovořím opravdu z vlastní zkušenosti).
Stát mi nikdy nedal žádnou možnost, abych si zdravotní pojištění neplatil, a abych místo toho ty peníze rovnou platil v ordinaci doktorovi, který zdravotní pojišťovny neuznává. Zaplatit jsem vždycky musel, jinak by následovala i exekuce, a pojišťovna by ze mne ty peníze nakonec vždycky dostala.
Kdybych tedy přistoupil na tuhle hru, zaplatil bych za své zdraví DVAKRÁT. Jednou povinně státu (a tyhle peníze jako bych vyhodil oknem, protože by se nikdy nepoužily), podruhé dobrovolně soukromému, byť velezdvořilému a kvalitnímu lékaři.
Pochopím, když stát řekne, že základní plomba stojí například 20 eur, a že víc za ni pojišťovna platit nebude. Měla by potom být moje věc, zda najdu státního lékaře s rozvrzaným křeslem a starou vrtačkou, který se do té ceny vejde, nebo soukromého lékaře, který mně posadí do hypermoderního křesla, dá mi drahou anestézu a vyrobí mi plombu třeba z platiny. K tomu mě objedná na naprosto přesný čas a ještě mi u sebe v ordinaci pustí do ouška stereo hudbu, kterou mám rád, abych se během zákroku u něj cítil co nejpříjemněji. Protože tento zákrok se všemi těmi serepetičkami u něj holt stojí 80 eur, vezme si základ, to je těch 20 od státu, a zbytek, 60 eur mi naúčtuje jako doplatek za kvalitu.
JÁ OVŠEM TUTO MOŽNOST NEMÁM.
STÁTNÍHO lékaře nenajdu - téměř všichni jsou pomalu v důchodovém věku a úplně všichni mají přeplněné čekárny pacienty, takže nové neberou. Když už jste u něj zaregistrovaný, pak běžná objednací doba na zákrok bývají dva, tři měsíce. Za pár let, maximálně tak za deset, nastane u všech to, co se stalo s mým panem doktorem. Odejdou do důchodu. Nikoho v tomto státě daná situace netrápí.
Na internetu jsem si dokonce zjistil, že u nás ze zákona existuje něco, jako „obvodní zubní lékař“. Tedy doktor, do jehož obvodu podle svého bydliště spadám, a který je teoreticky povinen mne vzít. A tak jsem volal do zdravotní pojišťovny a tohoto našeho obvodního zubaře jsem našel.
Pak jsem si vytiskl příslušný paragraf příslušného zákona, a šel jsem se k němu zaregistrovat. Pan doktor se mi ale vysmál. Prý mne nevezme, a můžu ho dát třeba i k soudu. Zdravotní pojišťovna mu podle platné smlouvy proplácí péči na maximálně 2.000 pacientů. On má v ordinaci aktuálně registrovaných 3.000 osob (to říkal on) - na tu poslední tisícovku tedy ani nebere kapitační platby a s prokazováním výkonů pojišťovně má prý obrovské problémy. Je to smutné, ale mám prý pochopit, že zdarma pracovat nebude a 24 hodin denně také ne. Takhle tedy na Slovensku fungují zákony.
Další je typ SOUKROMÉHO lékaře, který si účtuje s pojišťovnou a současně ode mne bude žádat doplatek za „nadstandard“. To byl i náš původní pan doktor, i když ten, pravda, mnoho doplatků nežádal. Taková ordinace se tu jmenuje „nestátní zdravotní zařízení“. Ovšem - i takového lékaře je nutno hledat lupou. I tady platí ta věta o přeplněných čekárnách.
Jednoho takového jsme s mou manželkou dokonce i našli. Jeho ordinace je vzdálená dvě zastávky MHD od místa, kde bydlíme. Pochází ovšem z asijské země (mimo EU), kde i vystudoval medicínu, slovensky mluví špatně (ale tlumočí mu sestřička), řemeslo ale umí, ordinaci má pěknou a v rámci své kliniky zaměstnává i další lékaře a sestry (všechny z téže země, jako je on sám).
Pokud se k němu ale objednáte, pak objednací lhůta bývá jeden až dva měsíce. Objednává se tu automaticky a zdarma na přesný termín, a v každém případě je nutno počítat s doplatkem za zákrok ve výši tak 80 - 250 eur (zhruba 2.000 - 6.500 korun), samozřejmě podle složitosti zákroku.
Posledním typem je SOUKROMÝ LÉKAŘ, který na zdravotní pojišťovnu zvysoka dlabe a všechny peníze bude chtít přímo ode mě. Nevýhodou je, že protože s pojišťovnou nemá uzavřenou žádnou smlouvu, pojišťovna jeho zákroky, a to ani ty nejakutnější, prostě neproplatí (moje chyba, měl jsem si najít smluvního lékaře).
Jeho pracovišti se tu většinou říká soukromá, nebo také privátní klinika. Takový doktor má ve své ordinaci volno, a termín příchodu si dokonce mohu +/- svobodně zvolit kdy chci. Často se vám stane, že přijít můžete ještě dnes, nebo třeba zítra.
Tady je zase smutné to, že takové zacházení s penězi můj slovenský plat prostě neumožňuje. Je mi líto, ale já na tuto (nepochybuji, že velmi kvalitní) zdravotní péči prostě nemám.
Nemusím ale smutnit, v takové situaci je více než 90 % Slováků. Žije tu velmi mnoho lidí, kteří svého zubaře prostě nemají. O své zuby se nestarají, na preventivní prohlídky nechodí, no a když je začne něco obrovsky bolet a když už ani tabletky nepomáhají, zajdou si v noci nebo o víkendu na (soukromou, nestátní) zubní pohotovost. Tam si počkají tak tři, čtyři hodinky ve frontě, potom vysolí na dřevo 10 až 30 eur poplatek za použití pohotovosti (když tedy mají v pořádku alespoň své zdravotní pojištění, jinak ještě víc), a službu konající lékař jim za tyto peníze bolavý zub prostě rovnou vytrhne. Bez náhrady, jak také jinak. O léčbu se ani nepokusí.
Vážení čtenáři, cítíte v tom také tu nespravedlnost, nebo si myslíte, že je to naprosto normální, a že mám dnes splín pouze já?
