Několikadenní odpočinkový výlet v srdci Slovenska

Inu, od jedné banky jsem kdysi jako dárek za odvedené služby dostal poukaz pro dvě osoby na týdenní pobyt v hotelu Tri Studničky v Demänovskej doline v Nízkých Tatrách na Slovensku. Nuže proč ne - sedli jsme si s mou ženou do auta a vyrazili za poznáváním a odpočinkem.

Protože cesta byla i po rychlostní silnici poměrně dlouhá, udělali jsme si jednu odbočku a za Banskou Bystricou jsme v obci Liptovská osada odbočili ostře doprava, vyšplhali i s autem vysoko do vrchů Nízkých Tater, do vesničky Železnô… na cestu jsme se zeptali místního bači, kterého jsme vzali autem a ušetřili mu tak dobrých 8 kilometrů pěšího pochodu nahoru do kopců, na který se chystal. Železnô bývala kdysi vyhlášená dětská plicní ozdravovna, kam Gitka jela na dvouměsíční pobyt někdy v páté třídě (cca v roce 1961), a od té doby tam nebyla!

Moje žena Gitka měla z návštěvy takovou radost, že si tu skočila i panáka, oblíbenou dětskou hru našeho mládí. Pravda - někdejší významná státní dětská plicní ozdravovna tu už není, najdete jen její polorozpadlé a opuštěné objekty, jejichž „kvalitu“ vidíte na obrázku nahoře. Ozdravovna nepřežila revoluci a prudkou změnu majetkových poměrů v divokých devadesátkách.

Stále ještě se tu ovšem najdete takový hotel v kategorii „turistická ubytovna“, kde se dá za velmi rozumný peníz přespat, a dokonce v sezóně i najíst (vaří se tu ovšem jen jedno jídlo denně, není možnost výběru). A v létě se tu pořádají dětské tábory.

Stojí za to se tu zastavit, vesnička je obklopená překrásnou přírodou, jsou odsud nádherné výhledy, je tu kouzelný čistý a zdravý vzduch a vůbec nabízí krásné horské prostředí, které láká turisty po celý rok.

K večeru jsme pak už dojeli do Jasnej, konkrétně do Hotelu Tri Studničky v Demänovskej doline v Nízkých Tatrách na Slovensku. Tady budeme mít základnu, tady budeme bydlet a odtud už budeme vyrážet na výlety. (Tajný tip pro vás - dělají tu úplně excelentní slovenské brynzové halušky, což je místní specialita, kterou v této kvalitě ochutnáte málokde jinde).

Zajít si odsud pod zem do jeskyně je skoro „povinné“, najdete ji totiž jen 2 kilometry od hotelu.

Při vstupu do jeskyně musíte nejprve zaparkovat auto na dolním parkovišti. Je to tak šikovně udělané, že široko daleko není jiná možnost, kam auto odstavit. A na parkovišti je děda, který vybírá „denní parkovací poplatek“ 5 eur. (Z hotelu Tri Studničky se sem ale pochopitelně dá zajít i pěšky). Po výstupu z auta vás čeká chodník nahoru k jeskyni. Je to celkem 450 metrů s převýšením 90 metrů, tedy hooodně prudký stoupák. Vyšli jsme ho s Gitkou zrovna v plném dešti, aby nás nahoře u vstupu do jeskyně čekaly třeba takovéto nádherné výhledy …

Demänovská ľadová jaskyňa je prý známá od nepaměti. Nedá se tedy přesně určit, kdo ji objevil, lidem, žijícím v okolí, byla prý známá „vždy“. První písemné zmínky o ní jsou v listině Otřihomské kapituly z roku 1299. Ale i z tohoto textu je patné, že jde o už známou jeskyni, žádný nový objekt. Nachází se tu pozůstatky kostí medvědů jeskynních nebo třeba tento stalagmit, starý podle odhadů odborníků asi 370.000 let (doufám, že si to číslo z výkladu naší průvodkyně pamatuji přesně).

V jeskyni je několik zajímavých útvarů, které mají svou legendu. Je tu třeba kousek skály, kterému se říká kazatelna. Kdo prý pod ní projde a kápne na něj kapka vody, omládne o deset let. Nooo, oba jsme s Gitkou šli pod kazatelnou dvakrát, a to opravdu veeeelmi pomalu, ale voda měla zrovna na práci něco jiného, no.

Nebo je tu skála nazvaná strom života. K té se zase, podle paní průvodkyně, váže legenda, že prý každý, kdo se jí jenom jednou dotkne, má zajištěno, že bude žít až do smrti. No tak jo, tohle jsme si s Gitkou v jeskyni zajistili oba.

Tohle je ledový Kmeťov dóm. Teplota v jeskyni je celý rok někde mezi minus 0,4 až plus tři stupně. No a tak led prakticky nikdy úplně nerozmrzá, i když jeho vrstva samozřejmě v zimě narůstá a v létě se tenčí. Mimochodem - v jeskyni se natáčela například pohádka „Sůl nad zlato“. A hádejte, z čeho že to byly filmové hory soli v jeskyni …

Detail krásné ledové výzdoby Kmeťova dómu. Ledové „cencúliky“ rostoucí ze země - úchvatný pohled - připomínaly malé, roztomilé duchy, kteří zvědavě vykukovali, aby viděli „návštěvníky“, ale aby se neprozradili, zůstali ztuhlí. Bylo to opravdu roztomilé.

Naše 650 metrů dlouhá prohlídka s celkovým převýšením 48 metrů pomaličku končí. Chybí nám už jen „maličkost“, tedy absolvovat posledních 216 schodů k východu z jeskyně. Tak jdeme - kupředu, levá …

Jasně, Vysoké Tatry jsou nejznámější, nejvyšší hory na Slovensku. Míří sem spousta turistů, kdo by je neznal. Můžete je však zažít jako statní sportovci a vyrážet po náročných túrách, nebo jako my - starší manželé, kteří si sem zajeli udělat pohodový, procházkový den a zažít trochu té přírody a pohodlí. Svou cestu jsme začali ve Starém Smokovci, který je od hotelu Tri Studničky vzdálený zhruba 62 kilometrů, tedy asi hodinku autem.

Ten leží v nadmořské výšce 990 metrů, jeho historie sahá až do roku 1793, od roku 1797 už lze hovořit o letovisku - prvním svého druhu ve Vysokých Tatrách. A tuto funkci si velmi dobře udržuje dodnes. Je křižovatkou Tatranské úzkokolejné železnice a je tu také výchozí stanice lanovky na Hrebienok. Takže - je-li právě příjemné počasí a toužíte-li po nějakých těch výhledech z výšky (kam se nemusíte šplhat několik hodin pěšky), vzhůru na lanovku.

Chtěli jsme jít k Bilíkově chatě, ale dřevorubci právě rubali stromy, a cesta tak byla zakázaná. Z vysílaček strážců jsem několikrát slyšel jejich volání a pokyny - volací znak mají Pila1 až Pila16. Tak snad jsem neprozradil nějaké důležité tajemství. Po zhruba 90minutové procházce jsme oklikou došli k vodopádům Studeného potoka a já se hned vydal vyzkoušet, pročpak že se jmenuje právě Studený. Nooo - dávní horalé určitě věděli, proč ho tak nazvat. Voda přímo ledová, zato krásně čistá a chutná.

Jeden z vodopádů na Studeném potoku. Je tam Obrovský vodopád, Dlouhý vodopád, Malý vodopád, Skrytý vodopád a potom spousta dalších - více méně bezejmenných … Jinak Studený potok vzniká soutokem Velkého a Malého studeného potoka, dále teče Tatrami v celkové délce téměř 19 kilometrů a na konci jeho toku jej absorbuje řeka Poprad.

Cestou okolo potoka jsme ve výšce 1.301 m.n.m. narazili na Rainerovu chatu. Jedná se o nejstarší a nejmenší turistickou chatu ve Vysokých Tatrách, pan Juraj Rainer ji postavil pro poutníky už v roce 1863. Od té doby několikrát téměř zanikla a naopak byla znovu zbudována. Dnes je jako památkový objekt zrekonstruována správou TANAPu a my jsme tady dostali kávu turka a borovičku s hořcem, aby se nám lépe pochodovalo dál. Uvnitř je dokonce funkční pravá kachlová pec, na které by nějaký ten Honza mohl spát, než mu babička strčí pod nos ranec buchet a vyžene ho do světa hledat princeznu…

V pátek 19. listopadu 2004 zažily Vysoké Tatry obrovskou katastrofu. Několikahodinový nárazový vítr o rychlosti až 170 km/h změnil do té doby nádherné zalesněné hory na měsíční krajinu. Pohledy z vrtulníků, které nám televize nabídla následující den ve zprávách, byly otřesné - tisíce polámaných a vyvrácených stromů ležely na zemi vedle sebe jako zápalky. Staří horalové říkali, že Tatry se vrátily o 100 let zpět a dalších 100 let jim bude trvat, než se z toho dostanou.

Aby byla představa katastrofy jasnější : Jednalo se o plochu asi 10×60 kilometrů, od Podbanského po Ždiar. V Tatrách za jediný den spadlo tolik stromů, kolik se běžně vytěží na celém Slovensku za celý rok - zhruba 3.000.000 kubíků dřeva. A lze mluvit o zázraku, že při tomto rozsahu přírodní katastrofy přišel o život jeden jediný člověk. Všechny další se podařilo při několika dramatických záchranných akcích zachránit, i když skupinka lidí se například do Vyšných Hágov prosekávala dva dny.

Můj následující obrázek dokumentuje, jak oblast katastrofy vypadala 17. května 2011 - tedy šest a půl roku poté.

Dnes už tam ty pokácené a vyvrácené stromy samozřejmě nejsou, ale ty nové ještě nestačily pořádně dorůst.

Ale na druhé straně nutno podotknout, že podobné katastrofy jsou od nepaměti součástí přírodního koloběhu. Nový strom ze semínka, ukrytého v šišce nevyroste tak, že pan Smrček nebo pan Borovičák zaplatí své dámě luxusní večeři.

Les vyroste, zesílí a ke konci jeho dráhy přijde buď obrovský požár, nebo zemětřesení, nebo třeba právě nárazový vítr, který se přežene údolím. Staré stromy popadají, a časem zetlí na zemi. Jenže v té době už v oblasti roste tisíce nových stromků ze šiškových semínek. Koloběh života je přirozený a nekonečný. A že to trvá 100 let? Copak znamená období jednoho sta let v intergalaktickém kalendáři naší matky přírody?

Do Tater jsme šli ze Starého Smokovce, jenže po naší celodenní túře jsme se objevili v Tatranské Lesné. A pěšky se nám do Smokovce už nechtělo. ještě štěstí, že tu jezdí vláček - tatranská úzkokolejka.

Čekal jsem, pravda, historické vagóny a lokomotivu téměř parní, moderní vlakovou soupravou mě Slovenské dráhy hodně překvapily. Na jednu stranu příjemně - pohodlné sedačky a krásný, dostatečně prostorný vlak, s elektronicky bezchybným hlášením zastávek a samočinným zavíráním dveří.

Na druhé straně ale - ten pocit sezení na dřevěné lavici a vůně kouře ze supící lokomotivy v panoramatu majestátných velehor … no jo, no. Život jde kupředu a ono už je dvacáté první století.

Cestou domů z výletu jsme otočili auto ještě na Štrbské Pleso. A on z toho vznikl druhý výlet, městečko jsme projeli, auto zaparkovali kousek od hotelu FIS a vyšli na okružní pěšinku kolem jezera. V době výletu, který popisuji, jsme Štrbské Pleso zvládli ještě ten samý den večer, doporučuji ho ale také jako samostatný

Krásná, čistá voda, v níž plavou rybky a po hladině se prohání kačenky… Navíc podvečer, sluníčko se pomalu ukládalo k zaslouženému odpočinku, a tak tu vzniklo celkem hodně podobných záběrů.

Hotel FIS byl vybudovaný v roce 1970 při příležitosti Mistrovství světa v severském lyžování. Současně vznikl i přilehlý sportovní areál - Areál snů.

Architektonicky zajímavá stavba se nachází na břehu Štrbského Plesa, přímo pod vrcholy tatranských velehor Solisko a Patria. Škoda jen, že ze dvou skokanských můstků přímo před hotelem je minimálně ten větší už hodně rozebraný a pro skoky na lyžích se už evidentně nepoužívá …

Místní koliba Patria nám poskytla po celodenním výletu velmi dobrou, chutnou a relativně levnou večeři. Děkujeme.

Ono těch výletů z Demänovskej doliny by se dalo udělat jistě mnohem více, ale přece jen, kvůli délce článku bude toto už můj náš výlet poslední (a ty ostatní si probereme jindy). Lomnický štít, druhá nejvyšší hora Vysokých Tater, jistě za samostatný a celodenní výlet stojí.

Pokud pojedete z Demänovskej doliny autem, je to zase asi hodinka cesty, přesně 72 kilometrů. Zastavíte v Tatranské Lomnici na parkovišti u kabinkové lanovky, a když se chcete pohodlně dostat nahoru a nechce se vám moc šlapat, tak vás 3.709 metrů dlouhá lanová dráha s průměrným sklonem dráhy 32 % (maximální sklon 56 %) a s rychlostí 5 m/s pohodlně vyveze nejprve ke Skalnatému plesu.

Kabinky na laně sice znatelně stoupají nahoru a nahoru, ale stále Vám to přijde jako výlet, kterých jste už absolvovali mraky. Díváte se okolo, kocháte se nádhernou krajinou.

Na Skalnatém Plese ale už jen někteří přestoupí do další kabinkové lanovky, tentokrát o poznání jiných parametrů. Celá lanovka má kabinu jen jednu jedinou, vejde se do ní 15 osob + 1 řidič. Ale kabinka je malá a je tam pěkná tlačenice.

Tahle lanovka je dlouhá 1.868 metrů a na té délce vystoupá ze Skalnatého Plesa (1.754 m.n.m.) na Lomnický štít (2.634 m.n.m.). Průměrný sklon dráhy lanovky je 52 %, maximální 92 %, a za celou tu ráhu lanovka nemá ani jeden jediný opěrný sloup!!! (Fotka lanovky tvoří titulní snímek tohoto článku).

Jezdí se rychlostí 4,1 m/s a jízda je tak úchvatná, že v kabině nikdo nemluví, snad jen nejmenší děti tichounce žvatlají tatínkovi do ouška. Dospělí s vyvalenýma očima sledují majestátnou krásu horských štítů okolo a dokážou maximálně tak několikrát stisknout spoušť svého fotoaparátu.

Tady už jsme nahoře na Lomnickém Štítě, ve výšce 2.634 metrů nad mořem a pohled na vrcholky Belianských Tater asi nepotřebuje můj bližší komentář. Ty tři vzadu (odleva) se jmenují Nový (1.999 m), Havran (2.152 m) a Ždiarská vidla (2.142 m).

I na Lomnickém štítu se pochopitelně nachází železná konstrukce, po které se můžete vydat „do prostoru“ mezi nebem a zemí. Nemohl jsem odolat, i když ta zem byla pěkně daleko dole, kdežto na nebe jsem si mohl málem sáhnout.

Připadal jsem si nahoře volný a svobodný jak ten pták, ale na druhou stranu zase maličkatý oproti těm horským velikánům kolem. A jak nemám rád zimu, chtěl bych tady zažít alespoň na pár minut kousíček pravé tatranské zimy, řekněme v polovině ledna - dobře a teple oblečený sledovat to množství sněhu a vichr, který bičuje třeba tenhle vrcholek.

Takhle vypadá pohled z Lomnického Štítu na trasu lanovky směrem dolů, tedy na Skalnaté Pleso. Jenže se rozfoukal silnější vítr, v dálce přišla (trošku) bouřka a naše lanovka pro nás ne a ne přijet. A tak jsme ještě chvíli zůstali nahoře.

Výhledy z Lomnického Štítu se stejně měnily téměř každou minutu - podle toho, zda a jak foukal vítr, jak uspořádal mraky okolo, zda vykouklo, nebo se naopak schovalo sluníčko. Podle toho se měnilo i světlo a stíny a tato hra světel měnila i výsledný dojem z panoramatu okolo.

Místní astronomická observatoř je jedním z nejvýše položených astronomických zařízení na světě a je významná svou polohou vysoko nad hladinou moře, což umožňuje výzkum sluneční aktivity bez vlivu atmosférického zkreslení.

Díky observatoři je vrchol Lomnického Štítu je zároveň i Sluneční ambasádou. Sluneční ambasáda je jediná oficiální autorita, která zastupuje zájmy Slunce na zemi, chrání jeho čest a dobré jméno, a umožňuje Slunci, aby svými slunečními paprsky podporovalo dobročinnost na zemi.

Slunce je totiž pro všechny. Nikdo na Zemi nemůže Slunce vlastnit. Každá živá bytost má ale právo vlastnit sluneční paprsky, které svítí k ní domů. Tyto paprsky jsou pro každého zdarma, což je nad Slunce jasnější. Sluneční právo je mnohem jasnější, teplejší a stálejší než nejasné, chladné a stále se měnící pozemské zákony.

Z tohoto důvodu je sluneční právo nadřízené pozemskému právnímu systému. Také bych se chtěl jednou stát velvyslancem Slunce. Ale sám nemůžu, musel by mě za velvyslance někdo z vás jmenovat. To je taková hra. A více se o ní dozvíte právě až na Lomnickém štítu.