Co vše se také mohlo stát v armádě. Tedy ještě v té Československé a lidové

Po absolvování vojenské vysoké školy pro mně nastaly starosti, kam s umístěním. Ne, že by pro mně armáda neměla dostatek volných míst, ale moje tehdejší manželka byla z Brna, a i když slibovala, že se mnou půjde kamkoliv, tušil jsem, že to kamkoliv ve skrytu duše znamená na jakékoliv brněnské sídliště. Což byl ovšem problém – na Moravu chtěl téměř každý, místa zde byla obsazena, to jedno jediné volné získal syn vysokého generála, a bojové útvary na západočeské hranici byly od Brna už velmi daleko. Nakonec se mi podařilo najít si umístěnku do Kolína – malé okresní město, „jen“ 170 kilometrů od Brna, spojení mezi oběma městy dokonalé.

Psal se tedy rok 1988, když jsem se hlásil u velitele malého samostatného praporu v Kolíně, kam jsem nastupoval přímo na místo prvního zástupce tohoto velitele. Překvapilo mně, že nemusím ani čekat na byt, klíčky od pěkného dvoupokojového bytu měl pro mně můj nový nadřízený už nachystané. Horší bylo sehnat stěhovací vůz – v Bratislavě, kde jsem bydlel doposud, se na stěhovák čekalo v pořadníku asi půl roku, a v Kolíně, kam jsem nastupoval, nebyl žádný, protože tomu jedinému, který mělo ČSAD k dispozici, uhnila podlaha a zatím ho jaksi nikdo neopravil. Náš vojenský „obyčejný“ náklaďák, Pragu V3S, mi velitel už půjčit nemohl, protože ten měl direktivně stanovené maximální množství kilometrů, které směl ročně najet, a na cestu Kolín – Bratislava a zpět už mu kilometry v aktuálním roce nezbývaly. A překročit tento limit by bylo bývalo možno snad jedině v případě války.

I tak mi ovšem velitel vyšel vstříc, a půjčil mi (v té době) velmi utajený speciální automobil, na jehož korbě se ovšem nacházelo obrovské množství různých vysílaček a přístrojů, takže by se tam už nevešla fakt ani lednička. Ale naši vojáci všechny přístroje demontovali, odložili ve skladu, a prázdný náklaďáček se zatemněnými okny mohl vyrazit na Bratislavu sice s veřejně deklarovanou oficiální misí (jejíž cíl a úkol asi nemohu kvůli povinnosti mlčenlivosti prozradit ani teď), ovšem se skutečným cílem zabezpečit a provést mé stěhování.

Auťák byl skutečně menší, a směl se otočit na celé cestě jenom jednou, takže jsme ho nakládali stylem „ledničku dovnitř, otevřít, a dovnitř naskládat knihy. Skříňku dovnitř, otevřít, a do ní třeba peřiny.“ A tak. Nicméně, nakonec se se štěstím vešlo úplně všechno, korba byla fakt na centimetry plná a naložená zase na centimetry až po střechu, jenom mí vojáci už dovnitř (krom řidiče) nemohli. A tak jsem všem třem „nakládacím“ klukům podepsal za odměnu třídenní opušťák (pro ty, co nebyli na vojně : povolil jsem jim, že smějí jet na tři dny domů za rodinou), zaplatil jsem jim z vlastní kapsy jízdenky z Bratislavy do místa jejich bydliště, domluvil se s nimi na přesném termínu, dokdy se k útvaru vrátí, každému z nich dal ještě trošku peněz na cestu jako poděkování za jejich práci, a jenom s řidičem vozu jsme vyrazili na cestu zpět.

Trošku mně, pravda, zamrzelo, když mi velitel vykládal, že mi z útvaru dává ty nejspolehlivější borce, kluky, na které je stoprocentní spoleh, že neudělají žádný průšvih, oni všichni fakt makali, snažili se a dělali všechno, co mi viděli na očích, ale po stěhování jsme už doma s manželkou nikdy nenašli dva zlaté snubní prstýnky, které jsem stoprocentně naposledy viděl položené na talířku na televizi ještě v Bratislavě. Talířek do Kolína dorazil, prstýnky ovšem už ne. Ztráta to byla spíše citová než finanční, ale dostal jsem jednu z životních lekcí, jaká že je reálná česká povaha. Ach jo.

Protože jsem na konci studia dostal jen diplom, ale nikoliv už titul (na automatické přidělení doktorátu měli nárok jen ti, kdo by případně absolvovali školu bez jediné výjimky na samé jedničky – a jeden takový se v našem ročníku dokonce fakt našel), požádal jsem nadřízeného vysokého generála o povolení dálkového studia ještě na jeden rok, abych si tedy titul doplnil. Měl právo mi to povolit nebo zamítnout, ale on si mně pozval kvůli svému rozhodnutí až na generální štáb do Prahy.

Když jsem k němu přijel, uvedla mně sekretářka na začátek snad 50 metrů dlouhé kanceláře, fakt jsem tak velikou ratejnu určenou pro práci jediného člověka do té doby ještě neviděl. Zahlásil jsem se tomu generálovi na tu vzdálenost snad padesáti metrů ode dveří, a čekal, co bude. „Tak ty chceš, poručíku, studovat“, povídá generál, „no pojď sem ke mně ke stolu“.

Na stole ležela má žádost, ve které si pan generál se zájmem něco četl. A pak ji vzal, pěkně do obou rukou, a začal ji beze slova trhat na maličkaté kousíčky, které nechával hezky teatrálně pomalu padat do odpadkového koše. Povzdechl jsem si, protože mi bylo jasné, že mám po studiu, a že na titul „doktor“ můžu, alespoň na několik let, zatím zapomenout.

Když z písemné žádosti nezbylo opravdu nic, generál se na mně podíval, a ze stolu vytáhl nějaký papír, na kterém jsem si přečetl velká písmenka „Rozkaz ve věcech personálních“. A začal číst : „Já, náčelník … druhu vojska … nařizuji … Vítu Trnavskému … další sebevzdělávání se … v oboru … na Vojenské akademii v Bratislavě … v termínu od … do … a získání titulu …“. Své studium jsem tedy dostal přímo rozkazem!

Generál na mně upřel své hluboké, šedé oči, a otcovsky mi povídá: „Ty vole! Když si požádáš o povolení studia, budeš tam jezdit studovat ve svém volnu a o dovolených. Budeš si ze svého platit cesty a ubytování na hotelech. Když bude na útvaru pohotovost, nikoho tam tvé studium zajímat nebude. Ale když ti to nařídím – to je jiná. Od armády máš nárok na až dva měsíce placeného studijního volna, dopravu, ubytování i jídlo ti budeme samozřejmě platit na cesťák, klidně si jezdi i 1. třídou rychlíkem, mnou nařízené vzdělání má přednost i před bojovou pohotovostí. Co chceš víc?“ A tak jsem odcházel s otevřenou pusou a panu generálovi jsem hezky poděkoval.

U vojenského útvaru, kde jsem sloužil, jsem se zasadil o vybudování fotokomory a založil fotokroužek, jednak proto, že sám moc rád fotím, a také proto, že jsem našel více spřízněných duší mezi vojáky. Na společenskou místnost jsem na přání vojáků prosadil kulečníkový stůl, a do všech kanceláří vojáků z povolání jsem prosadil erární rádio (to tu dříve nebývalo).

Jak šel čas, stalo se, že holt nadešly i Vánoce. To víte, koho bylo možno pustit, pustili jsme domů, ale přesto všechno minimálně 50 % vojáků základní služby muselo i přes svátky zůstávat na útvaru. Nakoupil jsem pro ně stromek, který si ozdobili stejně tak koupenými ozdůbkami (v dostatečném množství), zmizel jsem sice domů za rodinou, ale na Štědrý den ve čtyři hodiny jsem se tak jako tak ukázal u útvaru na štědrovečerní večeři, neboť to tak tehdy povinnost i můj soucit s vojáky prostě velely.

A nestačil jsem zírat. Kapr byl, salát byl, dokonce i slaboučké 7° pivo bylo k tomu, ale na stromečku viselo sotva pět – šest ozdůbek. Zavolal jsem si dozorčího, a započal vyšetřování, kam zmizelo těch ostatních zhruba sto nakoupených. Nejdřív zapíral, ale pak mi přinesl „dlužní úpis“, psaný mým kolegou, vojákem z povolání, nadporučíkem, který sloužil na útvaru už dlouho. A já četl: „Potvrzuji, že jsem si půjčil ozdůbky na stromek, hvězdu, a řetězy. Vrátím začátkem ledna.“ Podpis – nadporučík Kozák. Přiznávám, že jsem měl chuť vzít služební auto a jet tomu pitomci zkazit domů Štědrý večer, ale nakonec jsem napočítal do sta a se zaťatými zuby to neudělal. Však já jednou najdu příležitost…

Sešel se rok s rokem, já na bratislavské akademii obhájil svůj „nařízený“ titul, studium i disertační práce byly v podstatě pokračováním mé diplomky o využívání počítačů, a nenápadně přišel listopad 1989 a s ním i cinkání klíči a to, čemu se tehdy říkalo „sametová revoluce“. Jo, chápu lidi, že se chtěli mít líp a dosáhnout něčeho krásnějšího, lepšího, dokonalejšího. Jen je mi líto, jak to nakonec dopadlo, ale to jsem tehdy ještě netušil ani neřešil.

Můj velitel, v té době více než pětapadesátiletý podplukovník až extrémně dlouho váhal a vyčkával, na kterou stranu se přiklonit. Mlčel, rozkazy žádné nevydával, svou kancelář prakticky neopouštěl, na útvaru ho najednou nebylo vidět. A tak jsem celé to období revoluce s vojáky absolvoval já, jako jeho zástupce. Musel jsem, neboť druhý zástupce, asi čtyřicetiletý major v tom období „těžce onemocněl“, a strávil téměř tři měsíce doma na neschopence.

Bylo mi 23 let, měl jsem rok po vysoké škole a zcela určitě jsem neměl dostatek zkušeností k tomu, abych vedl celý vojenský útvar, navíc v tomto složitém období. Vojáci nosili na uniformách trikolóry, v době, kdy měli být na útvaru, zdrhali přes plot na demonstrace na kolínské náměstí, odmítali i jen tu základní poslušnost a já s využitím všech svých sil, vědomostí a schopností zachraňoval, co se jen dalo.

Když už bylo jasné, že komunistická vláda opravdu padne, velitel (do té doby zároveň shodou okolností i místopředseda stranické organizace na útvaru) vyšel ze své kanceláře. Nechal si celý útvar nastoupit, před nastoupenou jednotkou roztrhal svou stranickou legitimaci a teatrálně mi ji hodil pod nohy. Začal řvát, jak ho komunisti posledních dvacet let srali, jak ze strany s okamžitou platností vystupuje a jak už se na to nemůže dívat.

O pár dní později se stal velitel předsedou (!) občanské komise, která hodnotila jednotlivé vojáky. Jeho druhý zástupce se uzdravil a vrátil ze své neschopenky, zatímco moje funkce byla na útvaru zrušena. Velitel mi nabídl jediné volné místo, které tehdy pro vojáka z povolání s vysokou školou na útvaru bylo, a to byl náčelník skupiny speciálních oprav techniky.

Když to shrnu: Československá lidová armáda v té době měla vojenskou techniku téměř výhradně sovětské provenienc a speciálně v oblasti spojovacího a radioelektronického vojska, v níž jsem se tehdy pohyboval, byly vysílačky i rušičky ruské všechny. Mnohé ještě elektronkové, mnohé bez dokumentace nebo s dokumentací neúplnou, mnohé starší než dvacet – třicet let. A tak není divu, že odcházely. Jenže na nové nebylo (a po listopadu už vůbec ne), a pokud je vojáci z útvarů nebyli schopni opravit, putovaly ty stroje k nám, na skupinu speciálních oprav, jíž jsem najednou ze dne na den velel.

Skupina se skládala z jednoho rotmistra, který (upřímně) dost rád pil, a nebyl na něj žádný spoleh, ze dvou četařů – absolventů, což byli kluci, kteří oba vystudovali elektrotechnickou fakultu a jediní o těch vysílačkách snad něco věděli, a z jednoho klempíře - automechanika, který měl za úkol opravovat podvozky těch strojů, zatímco elektrotechnici si lámali hlavy s vysílací částí. No a my jsme byli ta poslední instance, která měla za armádu rozhodnout, zda se vysílačka dá zachránit, nebo je zapotřebí ji definitivně zlikvidovat a odepsat. Ovšem s vědomím, že náhradní přístroj si ten vojenský útvar, kterému vysílačku vyřadíme, nebude mít z čeho koupit.

Snažil jsem se do té práce proniknout, bylo to něco naprosto jiného než jsem studoval a nikdy nikdo mně na nic podobného nepřipravoval, ale cítil jsem i tak, že na útvaru jsem najednou takové „nechtěné“ dítě, a že udělám nejlíp, když se poohlédnu po jiné příležitosti jinde.

Tehdy jsem ještě dal na vojenské personalisty, a požádal jsem o převelení do Brna nebo alespoň blíž k Brnu, protože tehdejší manželka tam stále měla rodiče i rodinu, a byla by bývala za bydlení v Brně moc ráda. Musím říct, že armáda mi vyšla vstříc, a v relativně krátké době mně opravdu převelela. Ne ovšem do Brna – tam podle personalistů místo stále nebylo, ale do Chrudimi. Podíval jsem se na mapu, Kolín byl od Brna 170 kilometrů, Chrudim jenom 120, spojení dobré odtud i odtud, takže jsem s umístěním souhlasil, protože jsem věděl, že „domů“ to bude o padesát kilometrů blíž.

Když jsem ale po pár měsících do Chrudimi skutečně nastoupil, čekal mně, velmi mírně řečeno, šok. Vlastně hned dva. Jednak se jednalo o silniční stavební vojsko, tedy o nástupce dřívějších pomocných technických praporů, které už byly v armádě zrušeny. Mohl jsem zapomenout na vysokoškolsky vzdělané vojáky, spolehlivé kluky, kteří byli obvykle přidělováni ke spojařům.

Tady byli kluci, kteří sotva prošli základní nebo zvláštní školou (a mnohdy ani to ne), měli jsme tu Maďary a Cikány, kteří neovládali služební jazyk (čti : nemluvili česky ani slovensky), 20 % vojáků základní služby mělo za sebou zkušenosti s pasťákem nebo i s kriminálem ještě před nástupem na základní službu, 5 % dokonce bylo zavřených více než jednou předtím, než stačili nastoupit na vojnu.

Útvar byl organizovaný na roty „hlavní“ a „pomocné“ stavební výroby, disponoval náklaďáky, jeřáby, buldozery a betonovými míchačkami, „zbraněmi“ mých vojáků byly především krompáč a lopata. A já měl do té doby za sebou „stavby“, jako bylo zasádrování díry po obrázku v kuchyni. Na útvaru jsem měl velet vojenskému klubu, což bylo pojízdné kino, tělocvična, rozlehlý stadion, knihovna a vojenský bufet, ale k praktickému výkonu téhle práce nikdy nedošlo.

Velitel útvaru mi oznámil, že než jsem přišel, útvar dostal rozkaz přemístit se do posádky Opatovice nad Labem (to je relativně malá vesnice na cestě mezi Pardubicemi a Hradcem Králové), a převzít kasárna po ruské vojenské posádce, která právě odjížděla domů. Pěkná kasárna v Chrudimi budeme opouštět a odevzdávat nazpět do civilního sektoru. No a protože všichni stávající vojáci z povolání už nějakou práci měli, stal jsem se velitelem kolony dvaceti těžkých nákladních automobilů a asi 50 vojáků, kteří měli za úkol prostě z Chrudimi všechno vzít, naložit, a odstěhovat do Opatovic. Tam rozmístit po skladech a kancelářích, a hlídat.

Malér byl, že Rusové si při svém odjezdu z Opatovic odvezli domů opravdu všechno. VŠECHNO. V místnostech (obvykle) chyběly dveře, v některých oknech nebyla ani skla, tam, kde by normální člověk čekal vypínač nebo zásuvku, trčely ze zdi jen tři černé dráty. Pokud už zbyl v místnostech nějaký nábytek, byl rozložený na prkýnka, ohořelý a nepoužitelný.

Není žádný div, že ostatním se stěhovat do Opatovic nechtělo, důstojníci měli v Chrudimi své byty, které odmítali opustit, a stěhování tak na útvaru sabotoval snad každý kromě mně, neboť já jediný měl rozkaz celé stěhování zabezpečit a do tří měsíců také vykonat. A tak jsem jednou dostal nepojízdná auta, jindy vojáky, kteří měli zrovna po noční směně a víc než stěhovat se prostě potřebovali vyspat, zase jindy vojáky, s nimiž jsem se česky nedomluvil.

I navzdory těmto okolnostem jsem stěhování zhruba do pěti měsíců zvládl, což považuji za svůj osobní veliký manažerský úspěch. V Opatovicích zbyla po Rusech jedna celá bytovka, celkem 25 neobsazených důstojnických bytů, do kterých se z Chrudimi nikdo stěhovat nechtěl, a všichni vojáci raději prohlásili, že budou denně dojíždět. V Chrudimi bydleli v panelácích I. bytové kategorie, měli tam své zařízení, teplou vodu a ústřední topení. V Opatovicích byly byty ve stejném stavu, jako celý vojenský objekt. Navíc se v nich topilo pomocí kamen na uhlí, celá bytovka ležela na hranici kasáren, z oken jedné strany byl pohled přímo k nám do vojenského autoparku, z druhé strany se naskýtal výhled na deset kouřících komínů druhé největší tepelné elektrárny v Čechách.

Jenže to byly jediné byty, které měl útvar k dispozici. V Chrudimi nebyl volný ani jeden. A tak jsem od velitele dostal obrovský svazek klíčů (90 % z nich bylo zbytečných, dveře v objektu většinou nebyly), a instrukce : „Vyber si který byt chceš, v přízemí, v prvním patře, dvoupokoják, třípokoják, co chceš. Klidně si vezmi i dva byty vedle sebe, já už jejich spojení nějak zdůvodním. A až si vybereš, dám Ti vojáky i materiál ze správy budov, aby ti to tam trošku zkulturnili.“

Posadil jsem manželku do auta, a jeli jsme se na byty podívat, celou bytovku jsme procházeli snad několik hodin. Nefunkční elektřina, nefunkční voda, nefunkční topení – rozhodnutí, že nechceme ani jeden z nabízených bytů bylo doopravdy oboustranné.

A tak se žena i s dcerkou vrátila do Kolína, a já kvůli rodině denně dojížděl. V Kolíně vstávat pěkně ve čtyři ráno, městskou dopravou na nádraží, vláčkem do Pardubic, autobusem do Opatovic, a poslední jeden kilometr pěšky. Ve čtyři odpoledne to samé zpátky, domů jsem přicházel tuším okolo půl osmé. A obvykle jsem padnul do postele, protože jsem toho měl za celý den dost, a ráno jsem opět vstával ve čtyři.

I když jsem seděl na pozici „Šéfa vojenského klubu“, o mé služby zde fakticky nebyl zájem, vojáci tohoto útvaru do knihovny nechodili, a do kina nakonec taky ne, protože filmy, které jsem mohl promítat pocházely z centrální vojenské distribuce, a rozhodně to nebyly tituly, kterými bych naše vojáky nějak ohromil. Na stadion sice vojáci chodívali hrát fotbálek, ale objekt se rozpadal a jestli tam jsem nebo nejsem bylo každému jedno. Správa budov měla plné ruce práce s tím, aby zajistila alespoň jakž takž důstojné prostředí v kancelářích důstojníků a na ubikacích mužstva, na což měla sice dostatek práce schopných lidí, ale naprosté minimum peněz a materiálu.

A tak jsem z rozhodnutí velitele vykonával takovou „holku pro všechno“. Zaskakoval jsem za velitele jednotlivých čet nebo rot, když byli zrovna nemocní nebo na dovolené, byl jsem předsedou skoro všech inventurních nebo vyšetřovacích komisí, které se průběžně ustanovovaly a zase rušily, jezdil jsem jako velitel vozu nakupovat proviant nebo fasovat materiál třeba do Prahy nebo do Tábora, občas jsem se vrátil ke své spojařské profesi a třeba zprovozňoval telefonní spojení na štábu. Čas od času jsem jel vyzvednout některého z našich vojáků, kterého zrovna chytila policie opilého na nepovolené vycházce, nebo jsem ho přebíral poté, co se nechal chytit při pokusu o nějakou vloupačku. Dlužno podotknout, že kvalitních a spolehlivých vojáků z povolání byl na tomto útvaru opravdu veliký nedostatek.

Čas od času povinná dvaceti čtyř hodinová služba dozorčího útvaru, nebo služební cesta, třeba jako velitel kolony stavebních mechanismů „někam“ po České republice nebo dokonce na Slovensko (ano, v té době jsme ještě byli jediný stát, k rozdělení z vůle politiků došlo až 1.1.1993). Takže cestování domů daný den i několik dnů po sobě nepřicházelo v úvahu. Tam někde pravděpodobně začalo to, čemu později přičítám rozpad našeho vztahu.

Velitel udělal alespoň trošku rozumné opatření – ty největší grázly a sígry soustředil do jediné jednotky, která se jmenovala První rota hlavní stavební výroby. Přidělil jí jednu obrovskou budovu v rohu kasáren, a nedal vojákům žádný důvod, aby se mohli potulovat jinde. Velel jí ideální člověk, asi 160 centimetrů vysoký, černý a zavalitý autoritativní kapitán Attilá Páriš, který sice neměl formální vzdělání, ale jehož výtečnou kvalifikací bylo, že se narodil někde v trojmezí mezi Košicemi, Užhorodem a Budapeští. Uměl velet vojákům slovensky, rusky, ukrajinsky, cikánsky i maďarsky, a možná snad i jinými jazyky, pokud to bylo zapotřebí. Nepřipouštěl odpor a neexistovalo, že by měl kdokoliv snad mít jiný názor, než on. On sám totiž věděl všechno nejlíp, všude byl, všechno znal a všemu rozuměl. Ostatně, zedničině opravdu rozuměl jako málokdo, a jeho rota se měla právě touto prací zabývat.

Rota prakticky neměla žádné kázeňské tresty, prostě proto, že kapitán Páriš uděloval tresty, které nebylo možné do vojenských výkazů zapsat. Když někdo něco provedl, otevřel dveře, zařval na celý barák třeba „voják Horváth ku mně !!!“ Následně se za Horváthem zavřely dveře jeho kanceláře, ozvalo se několik ran (znějících, asi jako když pan kapitán trénuje box na takovém tom zavěšeném pytli), Horváth se následně vypotácel, mlčel, a bylo-li toho zapotřebí, monokl pod svým okem a natržené víčko vysvětloval tím, že zhruba před hodinou nešťastně spadl ze schodů. Měl jsem sice takové podezření, že pan kapitán asi nečetl Makarenka a jeho spisy o výchově dospělých, ale popravdě, nikdy jsem mu je ze své knihovny nedonesl.

Jednou se vojáci Attilovy roty vrátili odkudsi v ne právě střízlivém stavu, a jali se tropit, řekněme, výtržnosti. Kapitán Páriš je nechal připoutat k postelím, a bez ohledu na jejich fyziologické potřeby prostě rozumně počkal, až vystřízliví. Potom strčil do kapsy křídu, vojákům rozdal krompáče a lopaty, a odvedl je i v jejich zvratky a močí potřísněném oblečení na betonovou plochu kousek za budovu roty. Beze slova namaloval křídou na beton čtverec o velikosti zhruba 2,5 × 2,5 metru, a vydal jediný pokyn : „Tu kopať !!!“. Načež tam vojáky nechal stát a odešel za svými dalšími důležitými povinnostmi.

Když se přibližně za dvě hodiny vrátil, byli vojáci v daném čtverci už zhruba v hloubce dva metry pod zemí. „Stačí. Zahádzať, zabetónovať !!!“ zařval Páriš, a znovu odešel. Formálně tak nepadl jediný kázeňský trest. Žádná důtka, žádných pět dní vězení po službě. Přesto mám dojem, že si vojáci nevhodnost svého chování na nějakou dost dlouhou dobu zapamatovali.

Jindy se stalo, že vojáci stejné roty se mezi sebou vsadili, že vojenský důstojnický spacák má takové speciální vlastnosti, že ochrání člověka před zraněním, třeba před pádem z výšky. Vytáhli jeden takový zánovní spacák ze skladu, strčili do něj bažanta (= mladého vojáka, který byl na vojně jen několik týdnů), a vyhodili ho z okna z výšky zhruba 6 metrů na betonovou plochu nástupiště před budovou, aby svou sázku mohli kvalifikovaně rozhodnout. Spacák však zřejmě selhal, neboť voják utrpěl zlomeninu nohy v kotníku, zlomeninu ruky a dvou žeber, a ještě pár drobnějších poranění. Ale přežil.

Bohužel se tak stalo v mimopracovní době, kdy nikdo z důstojníků na rotě nebyl, a zraněného vojáka nechali odvézt do nemocnice, když nezkušenému dozorčímu namluvili, že ošklivě upadl na právě umytých schodech a ještě narazil do kovového radiátoru, který byl pod schodištěm. Pravda, lékaři v nemocnici zjistili, že k úrazu popisovaným dějem nemohlo dojít, ale vojín před nimi statečně trval na svém. Jenomže se se svým zážitkem svěřil v dopise svým rodičům. No a maminka, místo, aby si stěžovala veliteli útvaru, napsala tehdy stížnost rovnou na vojenskou kancelář samotného prezidenta republiky.

Václav Havel se však přes svůj vyhlášený humanismus rozhodl touto záležitostí osobně nezabývat, a stížnost odeslal na vyřízení inspekci Generálního štábu armády v Praze. A ta konala. K nic netušícímu útvaru v Opatovicích nad Labem byl vyslán služební autobus, v němž sedělo několik plukovníků, několik podplukovníků a asi 20 majorů z vojenské inspekce. Všichni byli dostatečně nabroušeni už proto, že se ze svých pohodlných kanceláří v Praze musí trmácet autobusem (!!!) až do dalekých Opatovic, a že kvůli tomu pravděpodobně ten den přijdou o oběd.

Když voják, který měl zrovna službu na bráně, ten autobus uviděl, zvednul beze slova závoru a ve strachu opustil své stanoviště. Nikoho neinformoval, nikam nezavolal, jen utekl. Velitel útvaru a jeho náčelník štábu se o kontrole dozvěděli tak, že se podívali z okna kanceláře, autobus s vojenským číslem stál zlověstně přesně uprostřed nástupiště, a od něj už nezadržitelně mířily skupinky vysokých důstojníků na všechny světové strany. Plukovníci jen ukazovali rukou – tam, tam, tam, a majoři v závěsu za nimi si snaživě psali do notýsků. Na eventuální přípravu na kontrolu tak už zbývalo jen velmi málo času, vlastně jen vteřiny.

Tehdy padlo celkem dost trestů, vojáci, kteří zranění způsobili, byli opravdu odsouzeni za šikanu a úmyslné ublížení na zdraví do vězení, důstojníci, kteří měli s jednotkou něco společného vyfasovali také každý něco, od snížení služební hodnosti až po „pouhé“ snížení platu na tři měsíce.

Ačkoliv mého vojenského klubu se událost nijak nedotkla, a komise na úseku klubu nezjistila žádné pochybení, tedy krom toho, že nám střechou do klubu zatékalo a náš stadion byl označen jako nezpůsobilý k užívání z důvodu dezolátního stavu, pochopil jsem, že tenhle kočovný způsob života v tomhle prostředí není dlouhodobě udržitelný.

A tak jsem si vzal dovolenou, a odjel do Brna. Z vojenského telefonního seznamu jsem měl nastudované sídla a velitelství všech 23 vojenských útvarů, které se v Brně tehdy nacházely, a já ty velitelství prostě a jednoduše všechny fyzicky objel, a ptal jsem se : „Chcete mně ?“

Přesto, že bylo Brno podle personalistů zcela obsazeno a nebylo možno v něm nalézt žádné volné místo, byly mi místními veliteli hned čtyři různé nižší funkce nabídnuty. Vybral jsem si místo velitele čety u spojovacího vojska, neboť s tím už jsem měl své zkušenosti, a podal další žádost o přeložení.

Velitel opatovického útvaru mně sice uvolnit nechtěl, a snesl hned několik argumentů, proč mně v místě nezbytně potřebuje, ale přece jen, spojovací vojsko mělo v tehdejší armádě o něco silnější postavení než stavební útvar, a já navíc u spojařů znal několik „správných“ lidí.

Během dvou měsíců jsem tak doma hlásil radostnou událost (jdu do Brna, kam Mirka moc chtěla), a současně i smutnou (nemáme tam byt, a Brno – Kolín fakt není na denní dojíždění). Navíc kvůli „Brnu“ nastupuji dobrovolně na nižší funkci, a tedy se mi o něco sníží plat.

Brněnská posádka mě sice zapsala do pořadníku na byty, ale s termínem vyřízení „tak asi za deset let“. Byt v Kolíně byl navíc vojenský, a nedal se „jen tak“ vyměnit za jiný byt v Brně, když už, tak zase jenom s příslušníkem vojenské správy. A tak nastalo obrovské hledání, pátrání, inzerování, snažili jsme se prostě o nemožné. Šance, že by se z Brna někdo chtěl nechat dobrovolně přeložit do Kolína, byla mikroskopicky maličká.

Ale někdo „tam nahoře“ nás měl asi rád, protože zhruba po půl roce i tahle šance vyšla. V Brně totiž sloužil jeden podplukovník, původem pocházející z Kolína, a nyní, na prahu jeho důchodového věku, právě on v Kolíně zrestituoval hospodu, kterou kdysi vlastnili jeho rodiče, a on se rozhodl jít do své znovu nabyté hospody dělat pinkla. A pán měl v Brně vojenský byt, který by rád opustil, a náš, rovněž vojenský byt v Kolíně se mu navíc zamlouval. Spolu jsme se domluvili snadno, posádka Brno souhlasila bez váhání (zbaví se vojenského důchodce, získá do bytu vojáka v aktivní činné službě), na posádku Kolín holt musely být použity nátlakové páky (přidělují byt důchodci, a tak o něj vlastně na dlouhé roky přijdou, nic jim to nepřinese), ale povedlo se. Dodnes vím, komu za použití páky na kolínskou posádku vděčím, a moc děkuji !!!

I na tomhle útvaru jsem sice zažil spoustu a spoustu vojenských zážitků. Ale netuším, zda a jak moc podrobně Vám je mám popsat, protože chápu, že třeba dámy asi vojna moc bavit nebude. A tak se omezím jenom na ty fakt nejzajímavější.

Jeden z prvních hororů vznikl nedopatřením, fakt blbou náhodou, jen pár dní po mém nástupu. Totiž : Součástí objektu našeho útvaru byl kopec, pod nímž se nacházel přísně střežený a utajovaný podzemní bunkr, záložní velitelské stanoviště systému protivzdušné obrany pro celou Moravu. Dnes už o tom můžu klidně psát bez rizika prozrazení, armáda už tam není, a objekt využívá Moravské zemské muzeum jako jeden ze svých depozitářů.

V době mého působení se ale odsud běžně velelo, a celý bunkr střežila 24 hodin denně ozbrojená stráž několika vojáků se samopaly. Specialisty, které jsme potřebovali pro výkon služby, jako radisty, dálkové spojaře, šifranty, elektromechaniky a zapisovatele na planžetu jsme do stráží jako velitelé příliš nevypisovali, z pochopitelných důvodů, takových kluků bylo málo, a my jsme jejich znalosti a schopnosti prostě potřebovali jinde. A tak se ve strážích točili mladší nováčci, a pak třeba řidiči, kuchaři, truhláři, mechanici, …

Starší vojáci, kteří právě ty mladé poučovali a zaškolovali do stráže, je dost často strašili různými historkami. Třeba o tom, jak je potenciální nepřítel vycvičený, a jak proti němu náš voják, ani se samopalem, v podstatě nemá žádnou šanci, když okamžitě nevystřelí. Nebo, že osobně viděli v lese za útvarem živého a podle všeho pěkně hladového medvěda. Není pak divu, že ti mladí pak sloužili celou noc s očima navrch hlavy, a někdy i s rukou na spoušti.

A jednou jeden takový vojáček slyšel v lese za sebou nějaký šramot, vyděsil se, neptal se, a prostě tím směrem vystřelil. Možná, že tam jen spadla šiška, možná, že tam přeběhl ježek nebo zajíc, prostě v místě, kam střely dopadly, jsme při následném šetření a hledání nic nenašli.

Jenomže – takový výstřel ve službě se musel hlásit nahoru jako „mimořádná událost“. A voják navíc vystřelil hned TŘI (!!!) náboje ze svého zásobníku. Kdybych byl ty náboje odepsal na střelecký výcvik, nic by se nestalo, a byl by svatý klid. Já ale nevěděl, co spustím, a tak jsem střelbu ve stráži předpisově nahlásil. To hlášení mělo vyznít spíš jako pochvala toho vojáčka, jako že je bdělý a ostražitý.

Následné vyšetřování ale spustil velitel útvaru. Pak přijela dvě auta vojenské policie. Co, kdo, kdy, proč, jak, … na jejich otázky jsme odpovídali do protokolů několik hodin. A u výslechu nebyl jenom ten nešťastný vojáček, ale také všichni ostatní strážní, velitel stráže, výkonný praporčík, který jim vydával náboje, velitel strážní čety, velitel směny v bunkru, velitel roty pod kterého voják patřil, dozorčí útvaru, který za stráž odpovídal a měl v pracovních povinnostech je kontrolovat, a ještě asi deset dalších lidí. Když pak po tomhle martýriu přijela ještě „pro jistotu“ další kontrola z divize, která prověřovala všechno včetně zabezpečení muničního skladu, litoval jsem, že jsem kdy to předpisové hlášení napsal. A věřte mi, podruhé už jsem stejnou chybu nikdy neudělal.

Vojáci nahoře pak jako součást „širších opatření“ sloužili několik týdnů sice se zbraní, ale bez ostrých nábojů, jen s bodákem nasazeným na hlavni. A taková „dokonalá“ stráž tam byla fakt úplně na … no, slušně, na nic.

Další „lahůdka“ se mi přihodila ve službě dozorčího útvaru, kdy jsem takhle o klidném víkendu ze soboty na neděli poklimbával na židli a těšil se z toho, že se zrovna nic neděje.

Měli jsme totiž tou dobou na útvaru vojáka, který se na vojnu opravdu nehodil. Slaboučký kluk, nesmělý, takový mouchy snězte si mně, absolutně neprůbojný, a mající hrůzu z čehokoliv vojenského. Po absolvování přijímače zmizel do vojenské nemocnice, a tam simuloval, že má něco s játry. Zhruba po týdnu ho ale pustili, že je zdravý jako rybička, a vrátili nám ho zpět na útvar. Snažil jsem se kluka nepřetěžovat a nestresovat kontaktem s dalšími vojáky, a tak dostával takové práce jako škrábání brambor v kuchyni nebo natírání zábradlí před budovou.

Jenže voják nám i tak na útvaru vydržel jen asi týden, a opět zmizel do vojenské nemocnice, tentokrát s tím, že zcela určitě nemá v pořádku srdce a ledviny. Už po deseti dnech byl ale zpátky, s písemným dobrozdáním samotného primáře, že kluk je zcela zdráv a schopen výkonu vojenské služby. A on už byl na rotě celé tři dny, asi jsem ho měl víc kontrolovat.

Najednou mi vejde do místnosti desátník Fišer, a koktá, že se právě tenhle jeden vojáček zamknul na tom nově opraveném záchodě, který je cihlový a má bytelné kovové dveře. A že na volání neodpovídá, a zpod těch dveří že teče kaluž krve velká .. no jako rybník. A že ty dveře tak nějak nejdou otevřít.

To už jsem ale letěl sprintem na záchod a cestou vzal s sebou dva největší svalovce, které jsem zrovna na chodbě potkal. „Kluci, vemte cokoliv, dveře okamžitě vyrazit. Bez ohledu na škodu. Fišer, sežeňte mi svobodníka Buryho, ať okamžitě přistaví velitelský gazík před budovu. A sežeňte rotmistra Guriše, co bude někde v autoparku. Bleskem, jedu, jedu, jedůůů !!!!!“

Bury byl řidič z povolání, mistr volantu, který uměl s velitelským gazíkem neuvěřitelné věci. V civilu také jezdil jako závodník rally, a tak není divu, že si ho velitel útvaru stáhl k sobě jako osobního řidiče. Tenhle kluk měl na vojně velká privilegia, nemusel vlastně nic, ale zase na druhou stranu, musel být 24 hodin denně k dispozici veliteli, protože nikdo nikdy netušil, kdy a kam náš starý pan major pojede. Guriš byl zase zkušený spojař, a kromě mně v tu chvíli jediný voják z povolání na útvaru, který byl schopen na chvíli převzít službu dozorčího.

Vojáci mezi tím vyvrátili dveře z pantů. Ten náš mladej tam seděl na míse, v ruce měl velikou dýku, pořezaná obě zápěstí, skelný pohled v očích a nereagoval vůbec na nic. Když mně viděl, hlesl, že chce umřít, a svezl se ze záchodu na podlahu, právě do té krve. Nechal jsem mu omotat ruce ručníky a košilemi, které jsme v tu chvíli našli v místnosti poblíž, ti dva svalouši kluka čapli, a odnesli mi ho do auta, které Bury právě přistavil před štáb. Guriš nebyl k nalezení, a tak jsem jen dalším vojákům vydal úkol, ať ho za každou cenu seženou a posadí do místnosti dozorčího útvaru, že mu na pár hodin předávám službu.

„Bury“, povídám, „teď jedeš závod o život. Do vojenské nemocnice, ale bleskem, jak nejrychlejc to dokážeš.“ Pro ty z Vás, kteří znáte Brno, bude stačit, když Vám řeknu, že jsme trasu z Rebešovic do Zábrdovic zvládli terénním autem za 12 minut. Pro ty, kteří Brno neznají – ta trasa se „normálně“, podle předpisů jede za běžného provozu tak slabou půl hodinku. Zatáčky jsme brali po dvou kolech, brzdy hvízdaly, motor řval, a v tom autě jsem se bál o život i já. Naštěstí byla sobota odpoledne a provoz na cestách minimální, takže jsme snad nikoho neohrozili. Cestou ještě ti dva svalovci drželi vší silou na zadním sedadle vojáčka, aby si ještě víc neublížil, a občas ho propleskli po tvářích, jestli ještě žije.

Vlítl jsem i s vojákem na chirurgii, a dožadoval se okamžitého akutního ošetření. Přítomný doktor si ho bez zájmu prohlídl, posadil ho na ošetřovací lůžko, a poslal mně čekat před ordinaci. Za pár nekonečných minut mi vojáka přivedl zpátky. Měl na rukou dva maličké obvazy, a vypadal celkem normálně.

Doktor mi vysvětlil, že bát o jeho život jsem se rozhodně nemusel, byla to jen simulace. Vojáček se sice skutečně podřezal, věděl ale, kam a jak se říznout, aby zase až tak moc krve neztratil, a aby se mu stoprocentně nic nestalo. A prý bůhví, jestli to, co jsme viděli na záchodě, byla jen krev. Prý do ní klidně mohla být přimíchána třeba malinovka nebo šťáva z červené řepy, nebo třeba kečup s vodou. Chviličku jsme s doktorem diskutovali, jestli mám vzít vojáka zpátky na útvar, nebo zda si ho tam nechají. Představte si, že ten doktor mi ho chtěl dát s sebou zpátky. Ale to bych ho musel celou službu osobně hlídat, jinak by mi ho tam vojáci sežrali zaživa. Nakonec jsme se domluvili, že si tedy vojáka nechají do pondělka na pozorování na psychiatrii, a po vyplnění potřebných náležitostí jsem se mohl vrátit, teď už normální jízdou, zpět do služby.

Voják na psychiatrii nakonec zůstal více než měsíc, a pak byl propuštěn z vojenské služby s „papíry na hlavu“, zbaven svéprávnosti. Nám pak bylo nařízeno, že není schopen samostatné cesty domů, a že máme poslat jednoho vojáka z povolání, který ho domů dopraví. Přiznám se, že se mi do téhle cesty moc nechtělo, ale voják byl odněkud z Bánskobystrického kraje, můj rotmistr Guriš také, a tak se nabídl, že tam sjede, vojáka osobně předá rodičům a sám se staví na chvilku doma. Bylo mi kluka líto, protože mi bylo jasné, že tahle diagnóza se s ním potáhne už celý život, a že mimo jiné znamená, že si třeba nikdy nemůže udělat řidičák, ale když jsem viděl ty jeho šťastné oči, když si přišel vybrat skříňku a rozloučit se…

Guriš se ze služební cesty vrátil na útvar asi za týden. Prý ho rodina přivítala jako hrdinu, rodiče bývalého vojáka udělali několikadenní oslavu včetně domácí zabíjačky, a on tam prostě musel zůstat a oslavovat s nimi. Mně pak táta za „osvobození“ syna poslal z vděčnosti demižónek slivovice. Tož jsem Robovi ten týdenní cesťák s klidným srdcem podepsal, a nechal jsem to vojenskou správu celé proplatit.

To už se ale začal pomaličku blížit konec mé vojenské kariéry. Psal se rok 1993, Česká a Slovenská republika se od sebe oddělily na dva státy, aniž to vlastně kdo z občanů chtěl, a Česká armáda začala velmi výrazně omezovat své počty. Na útvar dorazili personalisté, kteří nám férově šest měsíců dopředu oznámili, že náš útvar se ke dni 28.2.1994 bude celý rušit bez náhrady, že pro nás náhradní místa nemají, a že se s námi už tak nějak nepočítá. Ale kdo si prý co najde sám …

Ještě mně ale čekala jedna významná návštěva. Na útvar se ohlásil na inspekci francouzský generál, který se jako vojenský a letecký přidělenec a jako zástupce NATO v ČR chtěl podívat, jakže vlastně u nás fungujeme. Na útvaru to vyvolalo zmatek. Pracovali jsme sice v režimu nejvyššího utajení, ale na druhou stranu nebylo tak úplně jasné, před kým vlastně máme vojenské tajemství střežit.

Náš útvar, celý objekt včetně onoho podzemního bunkru totiž vybudovali ve druhé polovině padesátých let Rusové, vybavili nás technikou, vybudovali spojení, a nikdo nepochyboval, že plány onoho bunkru mají někde na moskevském ministerstvu uložené snad i s milimetrovou přesností. Tajit naše vybavení před Rusy tak nemělo valnou cenu. Taky v době, kdy jsme „ještě“ byli ve Varšavské smlouvě, točily naše radary přehled jen směrem na západ, na území Rakouska a Německa, protože přece nebudeme monitorovat naše soudruhy na východě !!!

Potom, zhruba na přelomu let 1991/2 se zarážky vyndaly, a my jsme chvíli, několik měsíců, točili přehled celokruhově, tedy tak, jak každý běžný vojenský radar kdekoliv na světě. Potom ale naše armáda začala směrovat do NATO, a přišel den, kdy se na rozkaz zarážky v tichosti instalovaly zase zpět. Jenom jsme tentokrát sledovali prostor nad Slovenskem, Maďarskem a Ukrajinou, protože nadřízeným připadalo tak nějak nevhodné monitorovat naše spojence ze západu.

A do toho všeho se na inspekční návštěvu ohlásil vysoký francouzský generál. Proběhly klasické vojenské přípravy, které ti sečtělejší z Vás budou znát pod pojmem „Potěmkinova vesnice“. Trávníky na útvaru se lakovaly na zeleno, obrubníky na bílo, stromy na hnědo. Vojenská technika, která měla jít za pár dní do šrotu, dostala nové nátěry. Byla opravena budka dozorčího brány, a vyrovnány schody nahoru na kopec.

V den návštěvy generála sloužila nahoře na bunkru ta nejlepší a nejdokonalejší směna, kterou jsme dokázali postavit. Lemply jsme pustili domů na opušťáky nebo na dovolenou, ve službě zůstali špičkoví spojaři, špičkoví radisté, ti nejlepší vojáci, kteří zapisovali na planžety. Počet osob na bunkru byl výrazně naddimenzován, mnohé funkce byly zdvojeny a velitelé všech rot ještě drželi dole v kancelářích další specialisty v pohotovosti.

Generál přijel, pojedl u velitele několik připravených chlebíčků, a vydal se i se svou delegací do bunkru. Doprovázel ho osobně velitel útvaru, přijel dokonce i velitel divize, a velitelé jednotlivých sekcí. Coby velitel spojovací roty zodpovědný za funkčnost vysílaček jsem se prohlídky samozřejmě účastnil také.

Vzali jsme generála do samého srdce našeho bunkru, a ukázali mu sál bojového velení. Právě odsud jsme sledovali vzdušný prostor, naváděli všechna vojenská letadla naše i spojenců, a právě odsud by se v případě války velelo, kdyby …

Pan generál na to všechno zíral s nelíčeným úžasem, a neskrýval dojetí. Nakonec ze sebe vypravil : „Víte, pánové, u nás ve Francii máme také vojenské muzeum. Ale jsou to jenom exponáty, které stojí někde v místnostech, nejsou už funkční, a padá na ně prach. A vy to tady udržujete v bezvadném chodu, působí to dojmem, jako kdybyste tu ten boj fakt doopravdy vedli.“

Nejprve zbledl náš velitel, a vysvětlil generálovi co nejopatrněji, že tohle není muzeum. Tohle je živý a skutečný sál bojového velení, proti němu sedí skutečný dispečer letového provozu, a rozhovor, který právě vedl s pilotem jednoho letounu, rozhodně nebyl fingovaný.

O minutu později začal blednout pro změnu Francouz. Uvědomil si totiž, že v případě války bychom odsud naváděli nejen naše Migy, ale také stroje francouzské, anglické, německé nebo nebo americké. A že náš bojový pilot, který ztratí orientaci, sletí kousek níž, otočí se na křídle nad nádražím, přečte si jeho název, a už má vyhráno, protože prostě ví, kde je. Od pilotů francouzských tohle žádat jaksi nemůžeme.

Pak generála napadla ještě jedna myšlenka. „Prosím vás“, povídá, „u nás, když začnou stávkovat letečtí dispečeři, armáda do dvaceti vteřin přebírá celý vzdušný prostor, a navádí i civilní dopravní letadla na jejich trasách. Jak máte ošetřené tohle ?“ Slovo si vzal samotný velitel divize. „No u nás letečtí dispečeři stávkovat nezačnou, to nesmí. A kdyby se nedejbože stalo, a naše radary a vysílače by vypadly, hlavní i záložní systémy, pak pražská Ruzyně přebere i vojenská letadla, a nějak je navede na zem.“ Myslím, že to Francouzovi stačilo, neboť svou inspekci poměrně rychle ukončil, a pak už se na útvaru nikdy neukázal.

Hodiny tikaly jako zběsilé, a blížil se datum plánovaného ukončení činnosti našeho útvaru. Naši práci už jsme předali jinam, vojáky také, předali nebo zrušili většinu vojenské techniky. Každý, kdo měl zájem zůstat u armády, si už někde nějaké místo našel, a postupně mizel, neboť velitel těm, kdo chtěli odejít předčasně, nedělal žádné problémy. Do civilu jsem nakonec zmizel i já, ale o tom už někdy napíšu zase jiný článek.