Článek
Příběh první - DRZÁ A SEBEVĚDOMÁ
Spousta cestujících autobusem má běžně nárok na nějakou slevu. A ačkoliv mám jako šofér právo nárok na tu slevu ověřovat, většinou tak činit nemusím. Dítě prostě vypadá jako dítě, student má (odhadovaný) věk do 26 let, důchodce taky už většinou poznám, atd.
Dnes mi ovšem nastoupila do autobusu velmi sebevědomá žena, která prostě autoritativně ohlásila „poloviční do Bratislavy“. Mrknu na ní, a ačkoliv věk dámy se ověřuje těžko, tady to odhaduji na cca 40 let. Podle oblečení určitě není nezaměstnaná ani v nějaké přehnané sociální nouzi. Student to není, důchodce taky ne, ani na invalidu žena nevypadá. Za polovinu mohou jezdit ještě držitelé Janského plakety (zasloužilí dárci krve), členové protifašistického odboje, manželky a děti řidičů Arrivy (ty ale mají speciální průkazku). Poslanci Národní rady nebo soudci ústavního soudu mohou jezdit rovnou zdarma. Ale ty v autobusu obvykle nepotkáte.
Tak se zeptám na důvod slevy - „Jaký poloviční?“. „Prostě mi dejte poloviční lístek“, trvá na svém dáma - a zní to jako rozkaz. Spoléhá se na to, že za ní chtějí nastupovat ještě další, a že mám i tak už čtyři minuty zpoždění. Přesto ale nestisknu tlačítko tiskárny, ale velmi slušně požádám o předložení průkazu na slevu. Ženskou to maximálně otráví. „No tak mi teda dejte celý!“, otráveně se na mne utrhne.
OK, když celý, průkazku mi ukazovat nemusíte. A prodávám lístek za 2,10 eura. Mám dojem, že paní prostě chtěla těch 1,05 eura ušetřit. A mám dojem, že jí to u mých kolegů asi často prochází.
Příběh druhý - VYDÁVÁM SE ZA UKRAJINCE.
Uprchlíky z válkou sužované Ukrajiny jsme v roce 2022 na příkaz bratislavského župana přepravovali zdarma. Nastoupili do vozu, ukázali ukrajinský pas nebo občanku, já jen potvrdil „bezkoštovnyj transport“ (tj. „bezplatná přeprava“), žádnou jízdenku jsem nevydával, a Ukrajinec, většinou s poděkováním, nastupoval do vozu.
Najednou mi ale v Pezinku u Kauflandu nastupuje starší a otylá žena romské národnosti. Špatnou ruštinou zadrmolí něco jako „Ukrajína - do Bratislávy“, a žene se sednout si do autobusu.
Moment, paní. Ukažte mi pas nebo občanský průkaz. Jak jinak, cikánka dělá, že nerozumí. „Passport, ID-card, kakoj-nibut ukrajinskij dokument“, trvám si na svém. To už ale baba sedí na sedačce zhruba v polovině autobusu. Klíčkem vypnu motor a otevřu zadní dveře. Jdu za ní. Trvám na předložení dokumentu, nebo může vystoupit, nebo zaplatit jízdné. Ničemu z toho nerozumí. Říkám normálně česky, že ji vylučuji z přepravy. Buď vystoupí dobrovolně, nebo tam zůstanu stát a zavolám policii. Když sedí dál, beru do ruky mobil. Namačkám 158 a ukážu jí displej. Stačí stisknout zelené tlačítko „volat“.
Baba mne zahrne mnoha plynulými nadávkami v romštině, ale zvedá se přitom a urychleně vystupuje. Stejně mám ale dojem, že to zkusí za 20 minut na kolegu za mnou. Mno jo, no. Vysílačku ve voze nemám, varovat ho nemůžu.
Příběh třetí - VEKSLÁK S PENĚZI
Nastupuje velmi solidně vypadající muž a žádá o jízdenku kamsi.
A teď prosím dávejte pozor, a zjistěte, zda jsem něco udělal špatně (můžete napsat do komentářů) :
Jízdné stojí 2,50 eura. Platí mi desetieurovkou, což je celkem běžné a já mu vracím 7,50. Najednou ale vytahuje drobné, a tvrdí, že mi zaplatí tak. OK, vracím mu jeho 10 eur, dávám si do pokladny zpátky svých 7,50. Beru si a do pokladny přihazuji jeho 2,50 eur v hodně drobných mincích. Muž mezi tím žvatlá něco o své rodině, ptá se, odkud pocházím a kde jsem se vzal na Slovensku.
Pak ale ještě pán vyloví zpátky tu vrácenou desetieurovku. Jestli bych mu jí prý nerozměnil na dvě „pětky“, protože to tak bude potřebovat. Není problém, beru si 10 eur a vydávám nazpět dvě pětieurové bankovky. Pán s lístkem v ruce spokojeně odchází sednout si do vozu.
Sáhnout do kasy mi pán určitě nemohl, pokladna je uvnitř mé kabiny za plexisklem, otvor není tak velký, aby tam protáhl ruku, a navíc detail na pokladnu non-stop snímá interní kamera se záznamem.
Taky se vám to zdá všechno normální? Taky se vám zdá, že jsem neudělal nikde žádnou chybu? Mě taky. Jenže při večerní uzávěrce „kasy“ mi chybí rovných 10 eur. Ty budu muset doplatit ze svého. Procházel jsem v duchu veškerou svou činnost. Jsem si na 99,99% jistý, že o těch 10 eur jsem přišel právě při prodeji lístku tomuto pánovi. Jenže dokázat to nemůžu. Holt - takový je život. Příště si dám větší pozor.
