Jak děda Víťa rekonstruoval koupelnu. Problémy, o kterých nikdo moc nemluví

Inu, žijeme s manželkou v paneláku, v bytě, který stojí už téměř 50 let. Byt je naštěstí v našem osobním vlastnictví a vzhledem k našemu věku už tak nějak předpokládáme, že nám s velmi vysokou pravděpodobností vydrží až do smrti. Až doposud jsme ale v bytě prováděli víceméně jen běžnou údržbu, sem tam malování, sem tam výměnu vodovodní baterie, obměnu vysloužilého nábytku… a to bylo tak všechno.

V lednu letošního roku jsem ohlásil, že máme našetřeno 10.000 eur (tj. cca čtvrt milionu korun) a že bychom je mohli věnovat na kompletní rekonstrukci koupelny, WC a přilehlé předsíně, abychom tedy započali s nějakým tím zlepšováním. Plán se doma setkal s poměrně velmi vstřícnou a natěšenou odezvou, což asi není divu - odhodlám se a dám sem reálnou fotku naší koupelny ve stavu „těsně před“ zamýšlenou obnovou.

Jasně, že jsem si sedl a předem plánoval. Jenže já nejsem stavař, moje žena a dcerka, která s námi žije, taky ne. A tahle nezkušenost se nám taky tak trochu vymstila.

Namysleli jsme si tedy novou elektřinu v mědi místo stávajícího hliníku, nové rozvody vody a odpadu, nové kachličky a dlažbu, hydromasážní sprchový kout, umyvadlo, nový koupelnový nábytek, nový stěnový radiátor místo původního infrazářiče dobře známého z komunistických koupelen, nové dveře a obložky, novou mísu na WC a likvidaci staré umakartové stěny kryjící stupačky, nová světla, luxusní tapetu v předsíni, novou vestavěnou skříň, věšákovou stěnu na zavěšení bund s prostorem pro boty dole pod ní, atd., atd., prostě tuhle malou část bytu celou a úplně od znovu. Abychom měli velkou radost.

Prošli jsme si nabídky Obi, Hornbachu, Merkury Marketu a dalších prodejních obrů stavebního materiálu, a povzbuzeni heslem „Máme vše potřebné pro Váš projekt“ zhruba zkalkulovali ceny (podle mě) všeho potřebného. Připočetli jsme ceny, které si (podle mě) mohou účtovat řemeslníci, připočetli k tomu všemu raději 15 % rezervy na „nepředvídatelné“ výdaje a zkonstatovali jsme, že nám to všechno v pohodě vyjde.

Abychom ušetřili, furiantsky jsem se rozhodl, že všechny neodborné „bourací a likvidační práce“ provedu sám - na vytlučení starých kachliček, demontáž vestavěné skříně, umývadla a vany, odvoz odpadu do sběrného dvora - na to přece nepotřebuju platit řemeslníka, to všechno zvládnu zadarmo a sám! Na odbornější práce (budování čehokoliv nového) jsme si pak od rodiny a kamarádů nechali doporučit odborníky, kteří mají renomé a je za nimi vidět krásná, řemeslně dokonale udělaná práce.

Začali jsme likvidací vestavěné skříně v předsíni (staré 50 let) a zadáním výroby nové vestavěné skříně místní specializované odborné firmě, která nabízela (při zadání závazné objednávky a uhrazení zálohy do konce ledna) slevu až 50 % .

Naměřil jsem přesně rozměry toho výklenku a šli jsme si sednout za paní bytovou architektkou do firmy. Dohodli jsme se na parametrech, kolik to bude mít poliček, z jakého materiálu, jaké dveře, jakou barvu… Po asi dvouhodinovém sezení jsme odcházeli se závaznou objednávkou a s předběžnou kalkulovanou cenou 730 eur, z nichž bylo nutné polovinu uhradit v podstatě okamžitě.

Pak přišel ještě jejich montážní technik s přesným laserovým zaměřovátkem, upravil o několik milimetrů mnou uváděné rozměry, díky naprosto přesné kalkulaci se cena ještě upravila o zanedbatelných 20 eur (směrem vzhůru, samozřejmě), plácli jsme si na to, a skříň šla do výroby - hotovo bude cca za 4 týdny. Tak dlouho???

Já se mezitím pustil do práce. Upozorňuju všechny sebevědomé chlapy, že bourání všeho možného je nepředstavitelná hokna, trvající mnoho a mnoho hodin (cca 10× více, než jsem si myslel), zvláště, když máte k dispozici v podstatě jen primitivní nástroje typu sekera, kladivo, majzlík, velký šroubovák, kobercový nůž - a já, netechnik, nestavař, nic důkladnějšího doma nemám, ještě tedy vrchol mé techniky - elektrickou příklepovou vrtačku a akušroubovák.

Taky upozorňuju, že váha stavebního odpadu (kachličky, lepidlo, cihly, omítka, armovací dráty…) představuje dohromady několik set kilogramů, které je zapotřebí nacpat do krabic od banánů, odnést do auta, odvézt do sběrného dvora na opačné straně města (poněvadž se to nesmí hodit do běžného kontejneru na směsný odpad pod barákem), a za likvidaci stavební sutě ještě ve sběrném dvoře zaplatit. Tohle všechno už šlo z rezervy, to v mém původním rozpočtu nebylo.

Uff… mno, zacvičil jsem si a během prací určitě zhubl několik potřebných kilogramů. Podívejte:

Mezitím jsme jezdili s mou ženou po stavebních obchodech a nakupovali - tu rakouský hydromasážní sprchový kout, tam kachličky Blue Lava, stěnový radiátor, dlažba Wood béžová, vypínače, zásuvky, osvětlené kosmetické zrcadlo… moje žena moc ráda nakupuje (cokoliv), a tak byla při několik hodin trvajících nákupech v sedmém nebi, kdežto já jsem ty nákupy spíše přetrpěl, to se přiznávám. A peníze z úspor mizely rovnou po stovkách eur. Zato doma přibývalo krabic a balíků, že už se pomalu nedalo chodit ani v obýváku, kde jsme to všechno dočasně skladovali. Třeba jen takový sprchový kout jsou čtyři obrovské krabice o celkové váze 106 kilogramů.

Konečně také nadešel den „D“, a přišli elektrikáři na výměnu elektřiny. Protože jsem trval na tom, že nové dráty povedou ve zdi, a ne v lištách okolo, začalo se s vyřezáváním a s vysekáváním rýh do panelů. Elektrikářův ukrajinský pomocník měl v obou rukou tuším diamantovou rozbrušovací pilu s obrovským kotoučem, na zádech vysavač, který dokázal naštěstí odsát tak 80 % odlétajícího prachu, a spustil.

Rodinu jsem v té době odstěhoval na dva dny do blízkého hotelu, v bytě byl takový hluk a prach, že se tu fakt nedalo bydlet. Slyšet to bylo ještě tak 100 metrů okolo domu. Naštěstí skoro všichni naši sousedé už měli podobnou zkušenost za sebou, také už rekonstruovali, a tak to vše brali se stoickým klidem, že tentokrát holt přišla řada na mě.

OK, elektřina od centrálního jističe na chodbě, v koupelně, na WC a v předsíni je ve fungl nové mědi, je udělaná příprava na to, že jednou se měď (možná, když budou peníze) roztáhne i do zbytku bytu, máme v bytě dvě pojistkové skříně - protože ten zbytek bytu je ještě pořád ve starém hliníku, místo světel trčí ze stropu dráty a v nich jsou objímky se žárovkami, celkové náklady na všechny elektropráce a materiál byly 1.200 eur. Větší polovina peněz už je fuč, a byt vypadá hůře než předtím.

Pozvaný malíř nám potom vyrovnal a natřel ten výklenek, co do něj půjde vestavěná skříň. Dali jsme na jeho dobrou radu a koupili na to speciální antibakteriální a protiplísňovou barvu - byla sice dražší a nebude vidět, ale bude v prostoru za skříní jistě mnoho let, než se někdo další po nás dá do další rekonstrukce, a plíseň v tom prostoru jistě mít nechceme.

Pan dlaždič tam potom během jednoho dne za pouhou stovku eur položil krásnou novou podlahu, která bude pod skříní. Ta už ovšem vidět bude - tvoří totiž dno té skříně.

Naštěstí se objevil i truhlářský technik, na velké společné chodbě před bytem si postavil ponk včetně přenosné cirkulárky, a během jednoho dne opět za pořádného hluku z pily a brusky vystrouhal tu novou, objednanou vestavěnou skříň. Že se při stavbě skříně musela udělat i neplánovaná přeložka optického kabelu na internet a televizi, to už jsem zavnímal jen tak na okraj. Hurá, máme první kus hezkého a nového nábytku - blíží se konec!!!!

Začínají nám docházet peníze a já pomaličku, potichoučku počítám, jestli vůbec s naším rozpočtem vyjdeme. Do toho blesk z čistého nebe - v mém zaměstnání došlo k reorganizaci, kterou jsem odnesl augerechtnet právě já - dostal jsem od svého šéfa výpověď. Půjdu sice na pracák a díky svému vysokému předchozímu platu řidiče autobusu budu mít celkem slušnou podporu v nezaměstnanosti, ta je ovšem jistá jen na šest měsíců a hlavně - padá tím možnost jakékoliv eventuální půjčky na případné dofinancování rekonstrukce. Ach jaj…

Přichází zástupce doporučené vodařské firmy a skoro hodinu poctivě vyměřuje koupelnu. Kudy povede, jaká trubka, kde bude baterie, jaký potřebujeme odpad… také říká, že jsou tu moc tenké zdi a v jednom místě bude nutná obezdívka siporexovými tvárnicemi. Cenu ústně odhaduje na „o něco víc než 2.000 eur“, podrobnou kalkulaci nám prý pošle a pak se můžeme rozhodnout.

Kalkulace přichází za čtyři dny. Je to excelovská tabulka, počítá s každým šroubkem, s každým těsněním, s obezdívkou, no úplně se vším. Navrhovaná cena (na fakturu) je téměř přesně 2.500 eur včetně DPH. Dvouletá záruka na práci i materiál. Jenže firma má moc zakázek, takže navrhovaný termín realizace je až za dva měsíce. Dříve to, bohužel, nepůjde a levněji, bohužel, také ne.

Po konzultaci s rodinou nabídku s díky odmítám. A rozběhnu pátrání po jiném, šikovném a dobrém instalatérovi. Pátrání připomíná hledání jehly v kupce sena. Ti dobří jsou zaměstnaní na měsíce dopředu, fušera zase nechci, i když ten by mohl nastoupit klidně i zítra.

A tak zatímco pan malíř se věnuje postupnému vyrovnání omítek v předsíni a na WC, já běhám na pracák, hledám novou práci a ve volném čase sháním instalatéra. Nakonec se (doslova přes kamarádova známého, který má bratra, a ten má známého) dostanu k vodařskému expertovi, panu Dimitrijovi. Mám i referenci - ten pán dělal prý úplně sám celou saunu a wellness v jednom obrovském nákupním centru tady ve městě.

Jdu se tam podívat, kvalita je první pohled výborná, a tak volám a domlouvám se. Pan Dimitrij toho moc nenamluví, jeho slovenština je tak možná na úrovni A1, naštěstí jsem z generace, která se ještě na škole učila ruštinu, a tímhle jazykem se spolu domluvíme celkem v pohodě, i když Rus to zrovna také není. Pochází z té druhé strany barikády.

Koupelna a WC jsou prý jen malá zakázka, pán to všechno přijede jeden večer omrknout a hlásí - dva dny práce, cena 600 eur za práci a 250 eur za materiál, nastoupit může už za deset dní. Fakturu na to sice nedostanu (respektive: na materiál ano, na práci ne), ale záruku prý budu mít tak jako tak.

Než nastoupí, stěhuje se rodina zase na hotel - v bytě neteče voda (teplá ani studená), není se, kde umýt, kam si zajít na záchod, kde umýt nádobí. Kávu vařím v konvici z vody, kterou mi dal soused, špinavé hrníčky a talíře se hromadí v kuchyni. Toaletu máme v obchodním domě asi 150 metrů od bytu. Propocené tričko a šortky hážu do krabice na balkon - prát se samozřejmě nedá taky. Večer jdu přespat (a osprchovat se!!!) za svou ženou na hotel.

Jeho odhad byl ale naprosto přesný - dva dny práce (od rána do večera s minipřestávkou na oběd, na který jsem ho pozval), 238 eur materiál a 600 eur práce. Všechno dělá úplně sám, zdí, seká, řeže, natahuje, ohýbá a svařuje trubky, já jen občas funguju jako „přidrž, podej, dones mi, prosím, minerálku“. Cca jednou za dvě hodiny si jde na pět minut oddychnout a zakouřit před dům. Ale jen jednu cigaretku, a hned je zpátky v práci.

Voda je hotová, může nastoupit pan kachlíkář a až budou i kachličky, přijde mi Dimitrij ještě smontovat sprchový kout a nahodit umyvadlo a pračku. Voda už teče, i když jen v kuchyni ve dřezu, a (ještě ten starý) záchod je prozatím jen tak volně položený na podlaze, ale naštěstí funguje. Musíte si na něj sedat opatrně a moc se nevrtět, je to jen na pár dní, no.

S domluveným panem kachlíkářem je ovšem problém - zasekl se na rodinném domku kdesi v Rakousku, má tam práce jako na kostele a Rakušák zřejmě výborně platí - odejít odtud samozřejmě nemůže. Čekejte, čekejte, odhadem ještě asi 14 dní. Plus minus. Až skončí v Rakousku, jede ještě na tři dny na střední Slovensko - tam to prý fakt nesnese odkladu. A pak už přijdu na řadu já.

Pan kachlíkář konečně přijel. Obhlídl situaci, vyžádal si 500 euro zálohu, a odjíždí nakupovat. V dodávce přiveze 100 kilogramů malty, 150 kilogramů speciálního lepidla, 50 kilogramů nějaké nivelační hmoty, 30 litrů penetrace, velký pytel nějakých umělohmotových červených šroubů (na držení těch obrovských nalepených kachliček na zdi), béžovou a modrou stěrku na vyplnění spár mezi kachličkami, dva obrovské kufry s nářadím. Také diamantové vykružováky na vrtání otvorů do obkladů a pár dalších věcí.

Tahám spolu s ním z auta domů všechny ty pytle a nevěřím, že to všechno se u nás v koupelně, v předsíni a na WC spotřebuje. Páteř mě bolí tak, že si myslím, že nadešla moje poslední hodinka. Nemůžu si ani sednout. A rodinu vezu znovu na hotel, až se na podlahu vylije nivelačka, nebude se tam dát stoupnout, až se položí dlažba, zase se tam nebude dát stoupnout, kromě toho v době pokládání dlažby a 24 hodin potom zase nebude ani záchod. Ach jo.

Starý záchod letí do kontejneru na rozměrný odpad, který naštěstí, fakt jen shodou náhod, zrovna Úřad městské části přistavil k nám kousek od domu pro obyvatele. Je to služba zdarma. Hurá. Až bude nová podlaha, dáme tam už ten nový.

Kachlíkář je tu nakonec šest dní. Ale celou tu dobu maká. Úplně všechno dělá sám a nechce ani pomáhat, protože bych prý spíš jenom zavazel. A tak jen občas přinesu chlazené nealko pivko, jindy zas vařící výbornou kávu, a každé poledne jdeme spolu do blízké restaurace na meníčko. Gitka s dcerkou i s kočkou mezitím bydlí v apartmánu 8 kilometrů odsud. Ale já tam chodívám spávat a odpočívat.

Na seriózní hledání práce při tom všem není čas, chuť, ani nálada. Naštěstí úřad práce funguje a příspěvek v nezaměstnanosti cinkne na účtu vždy každého patnáctého se železnou pravidelností.

Nastupuje znovu pan Dimitrij. Tentokrát přijde s mladým pomocníkem, prý s jeho synovcem. Jdou sestavit sprchový kout, umyvadlo, skříňky kolem toho, zapojit pračku a přítok a odtok.

Ale ten rakouský sprchový kout je oříšek. Něco tak komplikovaného prý ještě neviděli. Se sestavením si hrajou více než 10 hodin. Občas musím pomáhat i já, protože v jednom okamžiku musí jeden chlap držet pravé sklo, druhý chlap spodní vanu, třetí chlap hadičku vzadu a čtvrtý… no jo, toho bychom zapojili taky, ale ten už tu prostě není.

Navíc odtokový sifon, který Rakušáci dodali k výrobku, nejde použít do naší koupelny, protože má nevyhovující rozměr a museli bychom se podlahou prosekat do bytu pod námi. Tuším, že sousedka zdola by asi moc nadšená nebyla. A tak se jede nakupovat. Ve specializovaném instalatérském velkoobchodu ten kousek plastu nemají. V Hornbachu taky ne. Mohli by prý ho objednat, ale přišel by tak za týden. Jedeme do Obi, a tam nám odborný pan skladník po asi půlhodinovém hledání jeden kousek přinese ze skladu. Má prý jen tenhle jeden jediný, víc jich na prodejně není. Ale nám to naštěstí stačí.

Přichází ještě pan malíř, natírá stropy, tapetuje celou předsíň a montuje novou, sádrokartónovou desku mezi WC a stupačky. Je mnohem hezčí než ten umakart, co tam byl předtím.

Teoreticky jsou na řadě znovu elektrikáři, kteří by měli zprovoznit dvoje větrání, zapojit osvětlenou skříňku nad umyvadlem, namontovat světla místo těch žárovek v objímkách. Taky truhlář, jehož čekají dvě obložky na dveře. A já pak ještě musím koupit a přivrtat věšákovou stěnu na kabáty.

STOP !!!!!! Zastavuji celou rekonstrukci, zbytek počká.

Bydlet se v tom dá už i tak, situace je o 300% lepší, než byla předtím. Voda teče, pračka pere, sprchovat se můžeme, světla všade svítí, mísu na WC máme novou a pohodlnou. Až na to, že původní rozpočet byl 10.000 eur. A to jsem si myslel, že tam je rezerva. To všechno, co jsme zatím udělali, včetně všech trubek, skříněk, lepidel a tapet a nouzových hotelů dohromady stálo už 12.300. Víc na to momentálně opravdu nemáme.

Musím si především najít stálou práci, ne jenom dočasné brigády. Makám na tom. Rozeslal jsem už víc jak 100 životopisů, vážně. Zpět jsem dostal jenom asi tři reakce, sice slušné, ale že děkují, že jsem kvalitní kandidát, ale že si vybrali někoho jiného.

Jediná reálná nabídka, která zatím přišla, byla ta, že mně chtějí do kurýrské firmy. Jako živnostníka, na rozvozy jídel z restaurací mým vlastním autem. Spočítal jsem si dvě a dvě a vyšlo mi, že tam nemá smysl nastupovat. Reálný čistý výdělek po odečtení mých nutných nákladů by fakt nestál ani za to, abych kvůli němu denně vstával z postele. Jako cyklokurýr bych si vydělal paradoxně víc. Ale to mám v 58 letech jezdit po městě na kole s mističkami guláše na zádech???

Úřad práce mi z evropských peněz zaplatil kompletní rekvalifikaci na účetního. Ale je mi už 58 let a firmy už o pracovníky mého věku jaksi moc zájmu nemají. Do důchodu jít nemůžu, zatím ani do předčasného. Ještě sedm let. Díky moc, pane Fialo!

A tak zatím denně rozvážím dodávkou prádlo z jedné velkoprádelny do hotelů, restaurací, a tak. A občas jedu jako řidič - brigádník autobusem s někým kdo si objedná přepravu někam. Vydělám si tím, rodinu uživím, ale rozumné stálé zaměstnání to není. A zbytek rekonstrukce (teď už vím, že mi chybí celkem ještě asi 2.000 euro) tím nezaplatím.