Článek
Pracovní, přesto ale pohodová neděle. Můžu spát až do deseti, pak mám být být ve dvanáct ve Vídni, naložit pár Rakušáků, skupinku přátel a odvézt je do hotelu v maďarské Dunaegyháze. Tam si odpočinout, kolik jen budu chtít, a prázdný autobus vrátit někdy kolem půlnoci do Bratislavy. Trasa bratru kolem 750 kilometrů. Tak alespoň praví objednávka. Není tedy divu, že ráno před šestou se ještě povaluji v posteli a nevím o světě.
V 05:58 mi ale začne v ložnici naléhavě a protivně pípat tablet a na obrazovce v aplikaci WhatsApp rychle přibývá jedna zpráva za druhou. Pomalu otevírám nuceně probuzená očka a vnitřní hlas mi napovídá, že klid a pohoda jsou minimálně pro dnešek ty tam.
Podezření se mění v jistotu, když zjistím, že autorem těch zhruba deseti zpráv je můj šéf. „Víťo průser. Zvoral jsem tu objednávku. Ta parta už v Maďarsku je, dnes se potřebují dostat zpátky do Vídně. A v Dunaegyháze máš být už v jedenáct. Prosím, jeď jak to jenom půjde, hlavně tryskem…“
Dochází mi, že trasa z Bratislavy do centra Vídně trvá zhruba hoďku dvacet, jenže cesta z Bratislavy do Dunaekyházy jsou to čtyři hodiny.
Jsem dobrej, nastartovat autobus v garáži stíhám už v 6:40. Přede mnou s ním ovšem jezdil brigádník, ten nezná PIN k tankovací kartě, takže ho nemám natankovaný. Ještě tedy k pumpě. Plnou nádrž nafty a kafe s párkem v rohlíku do ruky. Jediná snídaně, co mám. Šupem na dálnici, tempomat na dorazových 100 km/hod (autobusy víc nejezdí) a pojď ho, co to dá.
Jedinou fotku z cesty mám z parkoviště Panorama nad maďarskou Tatabányí, tam jsem si dal povinnou 15 minutovou bezpečnostní přestávku. Přesně 15 minut, a pro jistotu ještě 10 sekund navrch. Sleduje mě totiž velmi neúprosně digitální tachograf, a kdyby byla přestávka byť jen o vteřinu kratší, mašinka ji vůbec nebude počítat. A to by zadělalo na pořádný průšvih při eventuální policejní kontrole.
Maďarské města Tatabánya - foceno z dálnice, z parkoviště Panorama.
Postupně sleduji čas a zbytek kilometrů na GPS. V Dunaegyháze budu cca 10:50, mám tam být v 11:00, je to OK. Když jsem ale asi 5 kilometrů před vesnicí, volá mi vedoucí zájezdu. Z hotelu už je vyhodili, klasika, museli uvolnit pokoje do desíti. A že už by chtěli odjet.
Za pár minut už nakládám do autobusu neuvěřitelné množství kufrů a tašek. A taky hudební aparaturu a krabice se zakoupeným vínem. Naděje na povinnou půlhodinovou bezpečnostní přestávku mi mizí před očima. Vysvětlujte skupině Rakušáků, kteří se pekli už půl hoďky na parkovišti před hotelem, že se budou muset péct ještě další půl hodiny, protože řidič, který právě teď přijel, je podle předpisů „unavený“ a má na tu pauzu zákonný nárok.
Mno nic, motor mám vypnutý (tj. podle přístroje mám pauzu, i když de fakto makám a nakládám kufry) a nakládání společně s nutnou toaletou upravím nenápadně tak, aby se zase alespoň těch minimálních 15 minut započítalo.
Frrr ho na cestu zpátky. Do Vídně je to jen čtyři a půl hodinky. Pustil jsem do vozu celkem fajn 21°C, autobus k tomu monotónně hučí a posádka mi povětšinou v klidu spí. Celkem 2× zastavuji na „povinný 15minutový security break“, kupodivu nikdo ani neprotestuje. (Bodejť by protestovali, když poprvé jsem zastavil u McDonaldu a podruhé u obrovské OMV pumpy se skvělou a klimatizovanou restaurací).
Ve Vídni stavíme u hlavního nádraží a jakmile mí cestující vystoupí, mizím na Simering zaparkovat autobus do stínu a na hodinku si v něm pospat sám - lehám si na zadní čtyřsedačku, polštářek pod hlavu, klimošku nechávám zapnutou. A pak už jen v klidu dojet ten kousek zpátky do Bratislavy do garáže. Pojedu raději po staré cestě přes Hainburg a ne po dálnici - tam je menší pravděpodobnost kontroly rakouskou policií. Téměř jistě by chtěli vidět digitální kartu. A těm chlapcům bych asi absenci půlhodinové přestávky v Dunaekyháze nevysvětlil. Dotankovat, uklidit bus, a honem domů za Gitkou.
Tož takovou jsem měl neděli. Nejdůležitější ovšem je, že jsem dojel bez nehody a v pořádku.
