Článek
Jednou takhle v květnu, psal se rok 2010, jsem přemýšlel, co podniknu. Do e-mailu mi shodou okolností dorazila pozvánka od jednoho významného tuzemského telefonního operátora, jestli se prý nechci zúčastnit jejich reklamní hry HLEDÁNÍ FANTÓMA.
Fantóm je někdo těžko polapitelný, objeví se, a zase zmizí. Tentokrát měl ovšem spadeno na románskou rotundu na Řípu. A jako bonus nabízel tomu, kdo ho lapí jako první, fungl novou a docela dobrou GPS navigaci Garmin Nüvi. Prostudoval jsem tedy (dnes již mnoho let neaktivní) fantómovy webové stránky, a rozhodl jsem se, že mu dobytí Řípu překazím.
V sobotu časně ráno jsem přepečlivě dobil baterie obou mobilů i foťáku, vybavil jsem se poznámkovým blokem, chlebem se slaninou, a vyrazil na túru. Vláček osobáček mně do Roudnice dovezl docela snadno, předpokládal jsem ale, že koupit v Roudnici na nádraží podrobnou mapu okolí Řípu nebude problém. Chyba lávky, na státní svátek dopoledne bylo otevřeno jen květinářství a kavárna, takže jsem plánovanou koupi musel vzdát.
Na Říp mi chybělo ještě zhruba 6,5 kilometru pěšky, jde se ovšem po příjemné stezce, okolo níž krásně kvetly jarní stromy. Jen mi bylo trochu líto, že jsem se na výlet vydal sám, a neměl tak sebou nikoho, koho bych pod jejich květy mohl políbit. Pod samotnou horu jsem se dostal kolem desáté hodiny. Fantóm se mohl objevit vcelku kdykoliv, možná ihned, možná až večer.
Byv bez mapy, rozhodl jsem se pro systematickou práci hned zpočátku. Do bločku jsem si při výstupu psal, co kde vidím, kde je jaká odbočka z cesty, kde je jaký orientační bod, který by mi Fantóma pomohl najít. Samo zapisování mi usnadnilo výstup, neboť stoupák je to teda pěkný, a takhle jsem měl alespoň důvod se zastavit, a pod záminkou nutného zápisu odpočívat ;-)
Cestou do kopce, kde jsem sám sotva pletl nohama, mně předjeli dva borci na horských kolech, kteří, sice supějíce, dokázali však vyjet až na vrchol. Máte můj obdiv, pánové, za absolutně skvělý sportovní výkon. Nahoře je hospoda, kam jsem se vrhnul hned po výšlapu, a při dobře vychlazeném pivečku jsem se dokázal vydýchat a soustředit na další úkoly.
Obešel jsem všechny význačné body na Řípu. Mělnickou vyhlídku, Pražskou, Roudnickou, nevynechal jsem samozřejmě rotundu, hospodu, ani místo, odkud byl kdysi odebrán základní kámen pro stavbu národního divadla. Moje poznámky k těm místům potom vypadaly třeba takto : „Roudnická vyhlídka - je 300 metrů od rotundy severně, vede k ní hliněná cesta, je tam lavička, výhled je na Radobýl a Roudnici, informační tabule, možný úkryt za stromy vpravo 3 metry od vyhlídky“.
Po zpracování podrobných poznámek jsem si šel dát další pivko, sedl jsem si pod strom do stínu, a začal vymýšlet, čím bych Fantóma zaujmul a překvapil. Rozhodl jsem se pro poezii, veršování mi docela jde, a myslím, že tohle tu ještě nebylo. Do zásobníku mobilu jsem si tedy připravil asi 20 esemesek, které se rýmovanou formou jednoznačně ptaly na jednotlivé lokace na Řípu. Práci mi hodně usnadnilo, že se jedná o přírodní rezervaci, kde je zakázán pohyb mimo vyznačené cesty, takže jsem nepředpokládal, že by se Fantóm mohl ukrýt například někde v hustém křoví uprostřed prudkého svahu.
Fantom s jeho pronásledovateli přitom směl komunikovat výhradně smskami, a jeho odpovědi směly znít pouze „ANO“ nebo „NE“. Pokud se na otázku takto jednoznačně odpovědět nedalo, fantom na ni podle pravidel nereagoval vůbec.
Odpoledne, když už se mi zdálo čekání na Fantóma moc dlouhé, vydal jsem se objednat si oběd, smažený sýr s hranolky. Na vteřinu přesně v tom okamžiku, kdy mi servírka dávala tácek s obědem do ruky, pípla v kapse Fantómova sms. „Už jsem tu ! Chytněte mně !“ Horký smažák a vařící hranolky jsem zhltnul během 20 vteřin, kdy jsem ještě stihl vypustit do éteru první připravený sms dotaz :
Tož vítej tady, Fantóme, už jsem se trošku nudil !
Už jsem sněd řízek k obědu, svou zprávou jsi mně vzbudil !
A teď Ti kladu otázku, v pořadí první z mojí rundy.
Jsi na vrcholu z oblázků, jsi do 100 metrů od rotundy ?
No ano, neodpovídalo to přesně skutečnosti, ale fakt jsem nečekal, že se nestihnu ani naobědvat. Úkolem sms bylo zjistit, zda mám hledat mezi davem zhruba 200 lidí, kteří se v té době na samém vrcholu hory pohybovali, a mezi nimiž mohl být Fantóm úplně nenápadný. Tuhle možnost však fantóm ihned vyloučil, odpověď byla striktní „NE“.
OK, tak jednoduché to nebude. Má další otázka byla zdánlivě nepochopitelná, však posuďte sami :
Ach, Fantóme, nic naplat, budu Tě muset hledat.
Otázku další položím, jednoduchou až běda.
Je blízko Tebe lavička, na které sedět můžeš,
a/nebo aspoň židlička, to prozradit mi můžeš …
V tomto případě jsem nad Fantómovým „NE“ přímo zajásal radostí. Lavička nebo něco jiného k sezení bylo totiž umístěno na velké většině vyhlídek, a já touto otázkou vyloučil prakticky 80% míst, kde by tak asi Fantóm mohl být … Ještě jsem chtěl vyloučit velká shromaždiště lidí, kde ale lavičky nebyly, například pokladnu se vstupenkami nebo stánek s turistickými suvenýry, další otázka tedy zněla :
Jsi tedy někde sám a sám, asi jako kůl v plotě ?
Kameramana nepočítám, to je snad jasný, kotě !
Věděl jsem totiž z internetu, že „Fantóm“ budou minimálně dva lidé - jeden s ukrytým dárkem, druhý nenápadně o kousek dál se skrytou videokamerou, na kterou bude kvůli regulérnosti natáčet průběh soutěže. Svým „NE“ mně ale fantóm nyní trošku zmátl. Jak se později ukázalo, měl pravdu, protože k Fantómovi kromě kameramana, který pořizoval záznam, patřila ještě jedna krásná slečna nebo paní, takže sám ve svém úkrytu opravdu nebyl.
Začal jsem zjišťovat, zda je Fantóm na jižní, západní, východní nebo severní straně hory. Naděje byla jedna ku čtyřem, na severní straně bylo ale možností nejvíc, takže jsem vystřelil naslepo první připravený dotaz na sever :
Pátrám s úsměvem na líci, mou naději mi neber !
Můžeš teď vidět Roudnici, když mrkneš se na sever ?
„ANO“. Huráááá, ze čtyř možností jsem se trefil hned napoprvé, Fantóm je na severní straně hory, ale nemá u sebe žádnou lavičku. Tím vylučuji všechny ostatní světové strany (Roudnice je vidět opravdu jenom ze severu), vylučuji ale také přímo Roudnickou vyhlídku, vylučuji i vyhlídku Mělnickou (na obou je lavička), zbývá vyhlídka České Středohoří, zbývá místo odkud pochází základní kámen k ND a ještě asi 2 - 3 vcelku zanedbatelná místa další. Utíkám tedy na sever (v tom okamžiku se nacházím bohužel blíže k jižní straně kopce), a začínám taktizovat - Fantóma spletu otázkou na Mělnickou vyhlídku - ta je sice vyloučena, ale protože běhám pomalu, Fantóm ztratí čas minimálně tím, že bude muset mou sms přečíst, vyhodnotit, odpovědět … O to méně bude mít času věnovat se odpovědím pro mé protihráče … Pálím tedy od boku a ve sprintu :
Nějak Tě tady nevidím, tak otázku mám ještě :
jsi na Mělnické vyhlídce, odkud je vidět Ještěd ?
V tomto případě mně Fantómovo „NE“ nechává úplně chladným, a rozhoduji se už prakticky pouze mezi Českým středohořím a Národním divadlem. Stále ještě jsem v poklusu, směrem k oběma místům, ony ostatně od sebe nejsou nijak zvlášť daleko, a odesílám :
Tak mně teď, Fantóme, najednou napadlo :
Nejsi tam, odkud je kámen pro Národní divadlo ?
Fantómovo „ANO“ už víceméně očekávám, a dobíhám k místu prakticky v tomtéž okamžiku, kdy mi jeho potvrzující sms pípne na mobilu. No jo, jenže podle pravidel hry musím teď k Fantomovi osobně přistoupit, už se ho nesmím na nic zeptat, musím mu položit svou ruku na jeho pravé rameno a pronést zatýkací formulku. Jenže na místě samém stojí zamilovaný párek, dva lidé, kteří se vzájemně objímají a zdánlivě nevěnují pozornost okolnímu světu. Kameramana nikde nevidím. Můžu si dovolit „zatknout“ muže, který je právě v náručí své milované? A nedostanu takhle náhodou do držky?
No nic, svou pravou ruku pokládám na mužovo rameno a odhodlaně recituji :
Tak jsem Tě lapil, tajemný Fantóme. Svým mobilem Tě zatýkám !
Svou hru jsi prohrál, netvore, vydej mi navigaci, Ti říkám !
No, a to je všechno. Oba lidé se od sebe nenuceně odlepili, muž se přiznal, že je skutečně onen hledaný fantóm, kameraman se objevil zpoza keře vzdáleného asi 40 metrů, natočil jak navigace změnila majitele, hra byla ukončena, a já se mohu vydat domů.
Mimo záznam jsem se ještě fantóma zeptal, kolik lidí ho tu dnes vlastně hledalo. Přiznal mi, že nás bylo podle jeho údajů celkem 18, ale já jediný jsem prý měl veršované a dopředu dobře připravené smsky, které musel dobře číst, přemýšlet nad nimi (jak odpovědět), a to mu prý sebralo dost času, který tedy nemohl věnovat jiným. což mi nakonec přineslo i vítězství.
Byl to krásný den, a moc povedený výlet, zakončený navíc i odměnou, kterou jsem zas až tak moc nečekal.
Jsem holt chlap, podobné hračky mě samozřejmě těší. Asi jako každého, no ne? (Mimochodem - později jsem právě s touto navigací začal hrát skvělou celosvětovou hru geocaching - česky též geokešing, hledání pokladů, a stal se jejím opravdu velikým fandou. A ještě donedávna jsem tuto navigaci používal v autě na cestách za dalším dobrodružstvím, je to jen asi 2 roky, co jsem si koupil navigaci novou, mnohem modernější).
