Článek
Byl jsem s mou ženou jednou krátce na návštěvě v Čechách, ale protože se bohužel jednoho rána necítila dobře, vydal jsem se hned na začátku otevírací doby do blízké lékárny pro nějaké pilulky. Vycházím z lékárny, myslím na něco úplně jiného, a vtom se žene bůh ví proč právě ke mně žena středního věku s růžovými vlasy a výraznými zlatými brýlemi.
„Pane, pane, nejste náhodou doktor?“ volá.
Inu, doktorský titul před jménem mám, jen tedy z úplně jiného oboru než z medicíny, ale v mém zamyšlení mi nějak nedošlo, že paní shání právě lékaře, nikoliv jen tak nějakého „doktora“. A tak kývám hlavou že jo, ano, jsem doktor.
Načež mne paní doslova lapne za ruku a vleče mě pár metrů vedle ke Kauflandu. Mezi tím drmolí, že tam nějaký starší pán zničehonic spadl na dlažbu a pořádně se přitom praštil do hlavy. Rychle mi došlo, do čeho jsem se namočil, to už ale stojím nad pacientem a vyvléct se z toho tak nějak už nedalo, s velkou nadějí v očích na mně zírají další čtyři lidé, kteří tam stojí okolo pána a nevědí, jak by pomohli. Takže jen uctivě ustupují a sledují, co že to budu dělat.
Naštěstí vidím, že pán žije, je při vědomí, z hlavy nekrvácí, zvenku viditelné zranění nemá a nemotorně se už sám snaží postavit. Z jeho dechu je už teď po ránu cítit slabší závan alkoholu, tohle zjistím i bez lékařského vzdělání.
Kleknu si k němu a mozek mi z ničeho nic najednou chrlí logické otázky.
„Jak se jmenujete? Vidíte mne? Jaké máte nemoci? Máte cukrovku? Epilepsii? Vysoký krevní tlak? Máte něco se srdcem? Míváte závratě? Jaké užíváte léky? Pamatujete si, co se vám stalo? Stalo se vám to už někdy? Pil jste dnes nějaký alkohol?“
Pán celkem neochotně - ale zdá se, že správně - odpovídá, ale pořád má tendenci se sám od sebe postavit a už se mu to i docela daří. Důrazně mu doporučuji, aby ještě chvíli zůstal sedět, klidně i na zemi, a abych ho k tomu přinutil, chytám ho za zápěstí a kontroluji puls. To mě koneckonců v armádních kurzech první pomoci dokonce i naučili, změřit puls žijící osobě na zápěstí si troufám i jako laik.
Muž ovšem vstává i tak, a říká, že už je to dobré a že mu nic není a že se všem omlouvá. S lehkou úlevou v hlase se ptám, zda tedy odmítá lékařské ošetření. (Kdyby ho neodmítl, mám v kapse mobil a asi bych mu zavolal záchranku, ale to jistě mohl udělat i kdokoliv z těch, co už kolem něj postávali předtím).
Ano, pán výslovně a nahlas říká, že další ošetření odmítá. Nutit mu nic nemůžu, je určitě dospělý a pravděpodobně snad svéprávný. Slyší to i lidé okolo, takže případné svědky bych snad měl.
I tak mu ovšem doporučuji klidový režim a také říkám, že kdyby mu bylo špatně, má pro jistotu ihned vyhledat lékaře.
No a protože muž už stojí a nevypadá na to, že by sebou chtěl zase seknout, všichni se nakonec rozcházíme po svém. Já mizím za svou Gitkou a přemýšlím, zda jsem tu něco nepokazil. Doufám že ne.
Ostatně, bude-li číst tento článek profesionální lékař či zdravotník, budu moc rád, když mi svůj názor napíšete do diskuse.
