Článek
I spoustu legrace jsme u policie zažili. Někdy kolem roku 1997 se u nás začaly objevovat i první mobilní telefony. Zpočátku to byly takové velké, neforemné, černé cihličky, ze kterých někde koukala dost veliká anténa. A jednu takovou si pořídila i moje kolegyně, příjemná, milá blondýnka. Všem se nám s mobilkem chlubila, a všem nám také dala své telefonní číslo.
Nadešel den, kdy jsme jeli všichni od nás na povinné ostré střelby. Minimálně 1× ročně je musí absolvovat každý policista. Ale zatímco příslušníci ve výkonu (to jsou ti z hlídek na ulici) se cvičí v komplikované střelbě za pohybu, na pohyblivé terče a podobně, my „kancelářské krysy“ jsme měli za úkol dojet na střelnici, postavit se na palebnou čáru a z pistole trefit terč ve vzdálenosti tuším že deset metrů před námi. Pro mě, bývalého vojáka, nuda. Je ovšem fakt, že se střílí ostrými náboji, může přitom dojít k jakékoliv nepředvídatelné události a k neštěstí, a je proto nutné absolutně bezpodmínečně dbát bezpečnostních pokynů a na slovo poslouchat řídícího střelby.
Zmíněná kolegyně dorazila na střelnici ve slušivých bílých minišatičkách s bílým páskem okolo boků, na kterém byl zavěšený neforemný černý telefon. Módně to sice zrovna nevypadalo, ale mobilní telefon zase tolik lidí v té době nemělo, a co kdyby zrovna jí někdo náhodou volal?
Když na ni přišla řada, nabila svou pistoli a šla na čáru střílet. Stála tak v palebné pozici, v pravé ruce nabitou a odjištěnou zbraň, mířila na terč – a přesně v tom okamžiku jí jeden škodolibý kolega na její mobil skutečně zavolal!!!
Slečna reagovala po svém, přesně jako blondýnka. Sklopila odjištěnou pistoli směrem k zemi, a zvedla svůj telefon! „Palbu stav, náboj skryj!“, zařval řídící, což byl pokyn k tomu, aby svou zbraň okamžitě zajistila a vyndala z ní zásobník. Dáma však mezitím zjistila, že jde asi o omyl, telefon si zaháčkla opět za pásek, a protože pokyn řídícího nečekala (měla přece střílet, a doposud ani jedenkrát nevystřelila), udiveně se i se stále ještě nezajištěnou pistolí v ruce obrátila směrem k řídícímu. Ten v tom okamžiku ale už skákal zhruba metr vysoko, a my ostatní kvapně prchali za budovu…
O stejné mladé dámě přidám ještě jednu historku, která se stala asi o rok později. Na území velkého města probíhala noční rozsáhlá dopravně – bezpečnostní akce, prostě celkem dost hlídek dopravních policistů náhodně zastavovalo vozy, a dělali kontroly – na alkohol, na platnost dokladů, na rychlost atd. Standardní součástí takové náhodné kontroly je, že si policista z terénu ověří registrační značku vozidla, a mrkne se přitom, jestli auto není hlášené jako kradené nebo v pátrání. Dnes už mají hlídky vlastní počítač přímo ve voze, v té době tomu tak ale ještě nebylo. A tak chlapi z terénu měli volat vysílačkou na centrálu, a ta pro ně lustrace vozidel na počkání dělala.
Protože stálý operační dozorčí by tenhle jednorázový nápor nezvládal, byl úkol „přehozen“ na skupinu IT odborníků, a noční službu k lustracím sloužila právě ona slečna.
Zatímco policisté v terénu měli ještě vesměs běžné stařičké vysílačky, na ředitelství kraje se už testoval fungl nový francouzský systém Matra, který měl milion různých vylepšení. Jedním z nich bylo i nouzové červené tlačítko, umístěné na vysílačce. Policista ho měl použít, když se dostal do mimořádné neřešitelné tísnivé situace, například kdyby na něj samotného útočilo několik osob, neměl by už možnost nikam zavolat, a naprosto nutně by potřeboval pomoc nebo posilu. Nebo kdyby se mu náhle zhoršil zdravotní stav, a cítil by riziko, že prostě z ničeho nic omdlí. Prostě – zmáčkni, a děj se vůle boží. To dá rozum, že stisknutí toho knoflíku není zase tak úplně jednoduchá záležitost, a vyžaduje to mimo jiné celkem velkou fyzickou sílu, aby nedocházelo k náhodným poplachům. Na druhé straně, vysílačka samotná po stisknutí knoflíku sice provede celou řadu přesně specifikovaných činností, sama ovšem nedá najevo, že k něčemu takovému došlo, takže to, že jste stiskli onen knoflík, není na samotné vysílačce nijak vidět.
Po stisknutí toho knoflíku by se například všem hlídkám v okolí zobrazily souřadnice stanice, která volá o naléhavou pomoc, a hlídky měly za úkol všeho nechat a vyrazit na místo toho horkého maléru. Navíc šel tísňový signál i operačnímu dozorčímu na velitelství, který mohl poslat další hlídky a případně také i zásahovku.
Moje kolegyně ovšem tohle všechno nevěděla, na noční službě se trošku nudila, seděla s nohama na stole u počítače a hrála si s vysílačkou. Z terénu zrovna nikdo nevolal … a hele, na co to má tenhle červený čudl? No fuj, taková nová vysílačka, a ono to nejde ani zmáčknout. A mačká se to vůbec? Ale jo, jde to, ale strašně ztuha … a nic to nedělá …
No bodejť by dělalo. Dovedete si představit, že policista, napadený grázlem, stiskne knoflík, a vysílačka mu začne v ruce svítit nebo blikat? Vysílačka navenek opravdu neudělala nic, uvnitř se ale sepnul příslušný obvod, a ten vyslal domluvený nouzový SOS signál.
Policista ve velké tísni!!! První zachytil signál operační důstojník kraje. A hned mu také na mapě svítilo, kde se policista v tísni nachází – přímo na budově ředitelsví, nebo v její těsné blízkosti. Tady ale má Matru jenom on sám, pak velitel a všichni jeho zástupci, jenže ti zrovna nejsou v práci, ředitelé odborů, … nebo… ježíšmarjá, přece ta paní od počítačů!! Co se jí stalo?
Operační sám své stanoviště nesmí opustit, má tam spoustu důležitých a neodkladných povinností, a tak poslal na pomoc oba ozbrojené vrátné, které zrovna v objektu měl. A ti vyrazili s pistolemi do pátého patra na pomoc. Dovedete si představit ten šok, když dva ozbrojení chlapíci, kryjící jeden druhého, rozrazili dveře, vlítli o půl druhé v noci bez předchozího varování do kanceláře, ve které nic netušící slečna posedávala, poklimbávala, a celkem dost se nudila? A navíc, v souladu se zásahovou taktikou, oba dělali docela velký rámus a oba řvali „Policie – ani hnout!!!“
Ale to ještě není celá pointa, ono to ještě mělo i další pokračování. Některé z hlídkových vozů v terénu byly přece jen už systémem Matra zkušebně vybaveny, a ty, přesně podle platných instrukcí, zanechaly okamžitě své činnosti, a pod majákem se řítily nočním městem k budově krajského velení, připravené likvidovat snad i teroristický útok. Protože to bylo první „ostré“ použití signálu SOS na jižní Moravě, a nikdo ještě přesně nevěděl, co se má v takovém případě dělat, hlídky vybavené Matrou raději „pro jistotu“ informovaly i ty ostatní, které ještě měly starší typy vysílaček. A tyhle další vozy, také raději „pro jistotu“ pod majákem vyrazily poskytnout nutnou součinnost.
Když první hlídka dorazila plus minus asi po minutě k budově, zjistila, že vchod je zamčený, a ani jeden ze dvou vrátných, kteří normálně neopouští své stanoviště, tam není. A to jenom posílilo tušení mimořádné události. Naštěstí ti chlapi rovnou nevyrazili dveře, což by spustilo další alarm u operačního, ale nejdřív ze všeho mu způsobně zavolali. Než byl ale poplach definitivně odvolán, dorazilo k budově všech sedm autohlídek, které byly v té době na území daného města v terénu.
Můžu vás ujistit, že historka vešla do análů jihomoravské policie, a ještě hodně dlouho se o ní pak mluvilo a diskutovalo po všech kancelářích.
