Článek
Jednou, ještě v dobách, kdy jsem pracoval ve financích, jsme naprosto běžně prodávali dluhopisy tehdy veleúspěšné česko-slovenské finanční skupiny Arca Capital.
Byla to obrovská firma, rozkročená mezi odvětvími energetiky, nemovitostí, zdravotnictví, finančních služeb… Měla vlastní elektrárny, uhelné doly, hotely, farmy, stavěla obrovské rekreační středisko Gothal, patřila jí síť obchodů s potravinami Delia, vynikající poradenská skupina Deluvis, a o jejích aktivitách by se dalo psát ještě dlouho. Podnikala především na území střední Evropy, zejména tedy na Slovensku, v České republice a v Polsku.
Ukázka rekreačního střediska Gothal na středním Slovensku - jedna ze sta malých chaloupek, které se tu pronajímají. K tomu je ještě velký hotel, restaurace, vodní svět, golfový trenažér, dětské hřiště, ferrata…
Hodně svých nákupů financovala prostřednictvím prodeje svých dluhopisů, které byly úročeny fixním úrokem 4,5 - 5,0 %, což bylo na tehdejší dobu hodně. Úroky byly běžně v řádných termínech vypláceny, a když jsem si sám dělal svoji analýzu, vyšla mi firma jako velmi bezpečná, jak se říká „too big to fail“ (= příliš velká na to, aby mohla zkrachovat), a tak jsem si do ní dokonce i já sám odložil nějaké peníze, aby se mi tedy zhodnocovaly.
V této době se na mně obrátil jeden klient, starší pán, který si chtěl na nějaký čas někam odložit nezanedbatelnou finanční částku. Až do této doby měl peníze „jen“ na běžném účtu v bance, kde vydělávaly… no čistou nulu.
Klient se bojí akcií, nikdy nikam neinvestoval, a tak mu vyprávím o „bezpečných firemních dluhopisech“ obří firmy Arca a o fixním úroku 5 % ročně, který mu firma dokáže zařídit.
Nechal se přesvědčit a napsali jsme spolu rámcovou investiční smlouvu. Prostě dohodu o tom, že tam klient jednorázově pošle své peníze na dobu přesně 5 let za předem přesně stanovených podmínek.
Dříve bývala taková smlouva tak na tři strany A4, byla velmi jasná, přehledná a srozumitelná, na konci jí podepsal klient a já, a bylo vymalováno. Všechno fungovalo a všechno běželo jako na drátkách. Pamatuji si ještě tuhle dobu, kamarádi. Bývávaly to krásné časy.
Mezitím ovšem přišla EU. A nové předpisy Národní banky. A tisíce právníků. A povinná ochrana klientů. A obrana před šmejdy, kteří jen kazí naši profesi. A GDPR. A Mifid II. A solvency. A… a já nevím, co všechno ještě.
Dnes má taková smlouva přesně 23 stran. Kromě samotné smlouvy obsahuje ještě investiční dotazník, pokyn na obstarání koupě, zvláštní souhlas na poskytnutí osobních údajů klienta, instrukce pro klienta, záznam o osobním jednání s klientem, informace pro klienta o správném porozumění charakteru služby, informaci o právech dotčené osoby, k tomu se dodává ještě vyhlášení o vhodnosti a fotokopie OP klienta. Když sečtu všechny tyto papíry, pak klient se (na všechny) podepisuje celkem 15×, já jako jeho poradce celkem 5×.
Tiskne se to všechno (tedy kromě té občanky) 2×, protože jednu kopii musí dostat klient, druhou kopii investiční společnost. Takže i počet podpisů si zdvojnásobte. Pak se to ještě skenuje do optického archivu, kde mám k dispozici jednu naskenovanou kopii já a jednu moje makléřská společnost, pro kterou dělám.
Kromě toho dávám klientovi ještě odkaz na webové stránky (pardon: dnes se to jmenuje "webové sídlo společnosti"), kde je další, poslouchejte dobře: DVĚ STĚ TŘINÁCT STRAN (to není překlep) dlouhý dokument o tom, co že všechno přesně umí ta klientova investice a co to je a kde to je, a co s tím může a nebo naopak nesmí dělat investiční společnost.
Inu… podobný balík si chtěl můj klient odložit z bankovního účtu do dluhopisů.
Jako starý mazák, který dělá investice už dvacet let, jsem se s klientem sešel, zjistil jsem, o co mu jde, a vystřihl jsem extra pro něj na míru takovou investiční smlouvu. Přece to umím a znám, no ne?
Ouha - neznám, špatně jsem vyplnil řádek, kde se píše „preddavok“ (česky "záloha") na smlouvě. Ne, že bych ho vypočetl špatně, to ne, výši „preddavku“ jsem napsal správně, ale nepřičetl jsem k tomu tu klientem původně investovanou částku.
Přišla na to neinkasní intervence. To je takový mail, že se platnost smlouvy pozastavuje do doby, než za klientem zaběhnu znovu a nechám ho to podepsat celé znovu, už opravené.
OK, dobře. Pro jistotu se dívám do systému naší firmy. Pro vyplnění této smlouvy tam existuje „Kompletní manuál“ (ten má 56 stran) a „Zkrácený manuál“ (jenom 17 stran). Otevírám tedy ten ZKRÁCENÝ (schválně: ruku nahoru všichni ti, kdo byste si hned napoprvé otevřeli ten úplný). A vyplňuji smlouvu znovu, přesně podle textu zkráceného manuálu.
Jedu za klientem na druhou návštěvu, dostanu 30 podpisů, jedu nazpět do firmy, kde odevzdávám hotovou smlouvu. Ještě ten den odpoledne nová neinkasní intervence: Tentokrát špatně vyplněný investiční dotazník: U klienta (starobního důchodce) jsem špatně vyplnil původ příjmu - napsal jsem, že se jedná o „důchod“, nenapsal jsem tam, že se jedná o „starobní důchod“.
Znovu, již potřetí, jedu za klientem. Abych nemusel tisknout znovu minimálně několik stran ze smlouvy, napíšu opravu na obyčejný, bílý list papíru A4. Vytisknu pěkně na laserové tiskárně: „Klient, jméno, rodné číslo, adresa, číslo OP ke smlouvě číslo … u firmy … potvrzuje, že je ve starobním důchodu a pobírá pravidelný měsíční starobní důchod ve výši… Já jako certifikovaný finanční poradce té společnosti, toho času na pozici regionálního ředitele, potvrzuji, že klient dokument podepsal přede mnou dne… a že jsem ho ověřil podle té jeho občanky.“ Datum, místo, jeho podpis, můj podpis, šup s tím na firmu.
Ještě jsem ani nestačil dojet domů a přišla neinkasní intervence číslo tři. Firma, bohužel, neakceptuje dodatky smlouvy na bianco papíru, musíte to s klientem sepsat na hlavičkovém tiskopisu společnosti. A navíc - ve smlouvě máte ještě jednu chybu - ten náš zkrácený manuál (umístěný na oficiálním webu v oficiálním interním systému společnosti) byl špatně a Vy, i když jste to všechno vyplnil přesně podle toho manuálu, jste první, kdo tu chybu odhalil.
Musíte za klientem ještě jednou, omlouváme se za komplikace a „zkrácený“ manuál jsme už odstranili z webu společnosti. Měl jste si ale otevřít ten úplný, tam to bylo napsané dobře.
Ječím do telefonu na produktového manažera naší firmy a ptám se, zda byl někdy v kůži obchodníka a jak se asi mám po tom všem před klientem cítit.
Produktový manažer je ovšem mladý kluk relativně těsně po škole, jeden z těch, co nikdy v životě neviděli reálného zákazníka, nikdy v životě nenapsali ani jedinou obchodní smlouvu, zato ale mají plnou hlavu velkých idejí a za jménem koupený titul MBA (Angličané titul překládají jako Master of Business Administration, já ho tady v Čechách čtu spíše jako Mladý, Blbý a Aktivní).
Dostanu tedy „manažerskou“, dobře okopírovanou radu z učebnicových materiálů „Každá další schůzka s klientem je přece jen příležitostí k uzavření dalšího obchodu.“ Vzteky mám chuť rozdupat telefon a sklenici na stole roztříštit o zeď přede mnou.
Znovu volám klientovi, a omlouvám se ve stylu docenta Chocholouška, že k takové chybě u nás dochází maximálně tak dvakrát, promiňte, třikrát za deset let. Ale že teď už bude všechno v pořádku.
Klient mi do telefonu říká, jestli to snad není boží znamení, aby už takovou smlouvu nepodepisoval. A že se mu to celé nezdá. Nakonec ale souhlasí s ještě jedním, posledním podpisem. Je ovšem mimo město, a bude až v deset večer. Ale to prý nevadí, mám k němu v těch deset zajet, že mi to tedy podepíše.
Ještě že mám svého andílka - mou ženu Gitku, která když vidí, jak se ke mně potichoučku blíží infarkt, honem rychle běží a udělá mi nejoblíbenější krupičnou kašičku. Andílek můj, děkuju.
Moje žena mě zná - ví, že krupičnou kašičku mám moc rád, a tak po svém pracuje na tom, abych se vyhnul infarktu.
Tož jo, večer pojedu za klientem a ráno znovu do firmy s poslední opravou. Hádejte, kdo zaplatí papíry, toner, benzín, telefony a všechen ten můj čas? No jasně - já sám osobně. Všechno tohle mám už zahrnuté v provizi. A ještě tou provizí ručím za to, že si klient svou investici nerozmyslí, obvykle po dobu dvou let.
No nic, napočtvrté to už bylo dobře. Klient dostal přidělené číslo účtu, variabilní symbol a správně odeslal své peníze, které se mu hned další den začaly zhodnocovat dohodnutým fixním úrokem.
Jenomže… nejprve z Arcy odešel její zakladatel Pavol Krúpa, a vedení skupiny přenechal Rastislavu Veličovi (měl jsem tu čest setkat se s ním osobně). Do toho přišel nevyzpytatelný Covid a skupině Arca se začalo její podnikání „tak trochu“ kácet.
Arca se dostala do finančních problémů, což vedlo k problémům s likviditou a neschopností splácet dluhy. Společnost se dostala pod tlak věřitelů a čelila několika mnohamiliovoným právním sporům. V roce 2020 pak společnost ohlásila restrukturalizaci s cílem stabilizovat svou finanční situaci, a v roce 2021 ohlásila bankrot a začala pracovat na plánu, jak uspokojit své věřitele.
Pro představu velikosti katastrofy si zde dovolím citovat kousíček příslušné stránky Wikipedie (cituji):
Dne 11. května 2021 vyhlásil Městský soud v Praze úpadek Arca Investments. Téměř 1900 věřitelům dluží 19 miliard korun. Jde o největší krach v České republice od 90. let 20. století. Mezi největší věřitele Arcy patří např. fond Nova Money Market nebo Wiener Privatbank. Směnku za 100 miliónů korun koupilo také Arcibiskupství olomoucké, více než 63 milionů korun investoval Syndikát novinářů ČR. Téměř 16 milionů korun do Arcy údajně investovala manželka bývalého slovenského premiéra Igora Matoviče.
(konec citátu).
Dnes je budoucnost Arcy nejistá, své dluhy sice pomaličku splácí, a to poměrně všem svým věřitelům, nějaké (drobnější) peníze tak na účet občas přijdou jak mně, tak i mému, výše popsanému klientovi. Pokud půjde vše podle plánu, který schválil věřitelský výbor, měli bychom snad do pěti let získat zpět 78-80 % investované částky. Možná, drtivou většinu z toho však Arca bohužel slibuje až ten poslední, pátý rok. Mluvím pochopitelně jen o jistině dluhu, na slíbené úroky můžeme samozřejmě zapomenout.
Nuže, popsaný stav byl mou největší chybou finančního poradenství za celou tu dobu, co jsem ho dělal. Vše ostatní, co se kdy snad stalo, byly jen drobnosti, které se vždycky podařilo napravit tak, aby klient nijak škodný nebyl. Za to, že jsem přivedl několik klientů (včetně sama sebe) do fondů skupiny Arca bych si dnes s chutí dal pár facek. Ale takový už je život…
