Článek
Britská jízda číslo 1 :
Jednoho dne jsem, vážení čtenáři, vozil báječnou partu britských animátorek, které si přijely oddychnout na Slovensko.
Hned po nastoupení do autobusu, ještě jsme se ani nerozjeli, si jedna ze slečen půjčila mikrofon, a s vážnou tváří odrecitovala všem úvodní bezpečnostní řeč letušek. Přivítala všechny na palubě, vysvětlila, jak se zapíná bezpečnostní pás, že se po dobu jízdy nemá kouřit, pobavil mně rozbor, co má kdo dělat, kdyby autobus náhodou během jízdy spadl do přehrady… a tak.
Inu, nenechal jsem se zahanbit, a chviličku po startu jsem si vzal mikrofon i já. Představil jsem se jako kapitán dopravního letadla typu Mercedes Sprinter S519, seznámil jsem cestující s cílovou destinací letu, s předpokládanou dobou přistání a s rychlostí letu, s výškou letu 0 mil nad povrchem země, vysvětil jsem, že specialitou tohoto letadla je to, že se během letu nezatahuje podvozek, z přístrojové desky jsem přečetl teplotou uvnitř i vně autobusu a popřál jsem všem příjemný let.
Slečny z toho byly tak odvázané, že mi ještě za jízdy zatancovaly přímo v jedoucím autobuse Macarenu, některé vestoje v chodbičce a jiné v kleče na sedadlech. Bavil jsem se úžasně, video bohužel zase nemám.
Těsně před přistáním jsem pak přes mikrofon úředním hlasem vyzval všechny dámy, aby se vrátily na svá sedadla, zaply si bezpečnostní pás a aby během přistávacího manévru nekouřily. Aby se „něco“ dělo, také jsem vypnul hučící klimatizaci a rozsvítil uvnitř taková ta noční modrá světla.
Po „měkkém“ zastavení u hotelu se ozval frenetický potlesk a výkřiky typu „děkujeme“ a „bravo kapitán“.
Fakt bezva parta holek, na tuhle cestu budu ještě nějakou dobu vzpomínat.
Finská jízda číslo 2 :
Finské rozloučení se svobodou
Inu, ne každý den vozí člověk děti na školní výlet, vážení čtenáři. Hned v pátek jsem na letišti ve Schwechatu naložil skupinku čtrnácti mladých Finů, v době nasedání měli na sobě všichni ještě „normální“ oblečení. U letiště se zašlo do pizzerky na oběd (klobásková pizza pro mě byla mňam), a pak už se jelo dvě hoďky do kempu ve štýrském Unterpremstättenu.
Finové se slušně zeptali, zda mi nevadí hudba. Moje odpověď že „nevadí, proč by měla?“ je uspokojila - vytáhli velký bluetooth reproduktor a pustili si moderní finské písničky. Jenže si je začali také zpívat - rytmické „AU, AU, AUUUU, AU, AU…“ mi znělo celým autobusem, navíc při každém tom „U“ všichni mohutně dupli nohama o zem, takže jsem celou cestu jednak řídil ve hluku odhadem 120 decibelů (to je přibližně rachot startujícího letadla), jednak jsem měl dojem, že můj Mercedes nejede ani tak po dálnici, ale že ho spíše kormidluji ve vlnách na docela rozbouřeném moři. Do toho jsem fakt měl před očima snímky jejich tehdejší premiérky Sanny Marin, kterou nedávno někdo na hodně ulítlém večírku nafotil ve ve velmi družné zábavě. Ale mimoto musím sledovat značky a dávat pozor na sebe, na autobus i na posádku.
AU, AU, AUUUU, AU, AU… Cestou se všichni převlékli do zelených kostýmů Petera Pana, a také ochutnali „nikoliv právě malé“ množství koupeného rakouského piva v plechovkách. Potom už autobusem znělo AU, AU, AUUUU, AU, AU … PÍÍÍÍÍSSS PLÍÍÍÍS…, přičemž to PÍÍÍÍSSS byl pokyn pro mně, abych zastavil na tom úplně nejbližším parkovišti, protože někdo (spíše všichni) mí klienti potřebují čůrat.
AU, AU, AUUUU, AU, AU … AU, AU, AUUUU, AU, AU … AU, AU, AUUUU, AU, AU … PÍÍÍÍÍSSS PLÍÍÍÍS… (Cože? Už po dvaceti minutách? No tak jo, no…)
Cestou se pro mně posádka velmi ráda nafotila a prozradili mi, že jedou na celoevropský turnaj v šipkách, kde chtějí získat jedno z předních ocenění. Když v místě určení vystoupili z autobusu, chvíli jsem si oddechl a pak se pustil do uklízení - úklid vnitřku do stavu, abych se za svůj stroj nemusel stydět, mi zabral fakt asi hodinku.
Pak jsem se šel (velmi rád) projít na dvě hoďky kolem místního jezera, a na lavičce jsem se začetl do knihy příběhů muže s dýmkou - Sherlocka Holmese.
A vyrazili jsme na cestu zpátky, tedy ne na letiště, ale až do jednoho bratislavského hotelu. Hluk v autobusu byl už o poznání menší, polovina posádky spala, ti ostatní ovšem museli dopít zbytek plechovek piva, takže pokyny typu PÍÍÍÍÍSSS PLÍÍÍÍS… jsem slyšel fakt každou půlhodinku. A převlečení nazpět do civilu se jaksi nekonalo.
A teď si představte šok mladičké noční slečny recepční, které jsem v jedenáct večer dovezl na hotel 14 stejně oblečených zelených mužíčků, kteří mluvili všichni finsky, někteří trošičku německy a někteří dokonce i anglicky, a asi polovina jich byla ve stavu, kdy nepoznali ani svůj kufr. No, pomohl jsem je i vyvést z autobusu a společnými silami se nám je povedlo i všechny ubytovat.
