Článek
To vám takhle, vážení čtenáři, dnes služebně telefonuji s paní Lucií Pravdovou. Jenže telefonátů mám hodně, tuhle paní až tak moc neznám, a tak mi to jméno nedošlo. Zadumaně koukám do papírů, přemýšlím o tom, co mi ta paní říká, a nakonec povídám:
„OK, vypadá to, že máte pravdu…“
Načež se ozve zářící, zvonivý smích, a paní mi vesele sděluje:
„No to víte, že mám Pravdu. Už celých dvacet let. Stojí tady zrovna vedle mě!“
Inu, ano, paní měla Pravdy (pravdy) hned dva (dvě). Jednoho dospělého ochránce, a pravdivá byla konec konců i její úvaha. I pro tyto nečekané okamžiky mám svou práci rád.
