Článek
Inu, psal se rok 1990 a já společně s rodinou jsem bydlel v paneláku na brněnském sídlišti Bohunice. To sídliště bylo postaveno na kdysi vysušených bažinách, a v létě tam tehdy bylo opravdu neuvěřitelné množství komárů. Fakt hodně.
Zavírali jsme okna, a trpěli jsme v létě horkem. Když jsme si otevřeli, chodili jsme po bytě, mávali novinami a tleskali - lovili jsme jednu bzučící potvoru za druhou.
Až k nám jednou přišla na návštěvu kamarádka, a dobře nám poradila. V Rakousku, úplně v každé drogerii, hned za hranicemi, se dá koupit takové udělátko, vypadá to jako pěstička, strčí se to do zásuvky, do toho se dá tabletka, a protože z tabletky vychází jakýsi puch, který komáři nesnášejí, zbavíme se jich. A stojí to prý jen pár korun, tedy tehdy ještě šilinků.
Já vím, že dneska už je to běžná věc a znáte to všichni, v roce 1990 to ale u nás ještě tak běžné nebylo a protože jezdit na nákupy do Rakouska už bylo po revoluci úplně normální, byl jsem manželkou vyslán na služební cestu, ať tedy alespoň tři takové kouzelné krabičky pořídím.
Kámoška nám k tomu dala i papírovou krabičku od výrobku, abych mohl přesně ukázat, co chci koupit, a protože věděla, že já se domluvím jen česky, anglicky a rusky, německy neumím ani žbleptnout, napsala mi ještě na kousek papíru úplně foneticky, co mám v drogerii přečíst, aby mi výrobek dali.
Komár
Nadešel den D, a já se ocitl v městečku hned za hranicemi. Zaparkuji před drogerií a hledám krabičku. Aha, krabička asi zůstala doma, v autě není.
Ale papírek mám. Jdu tedy do obchodu, odchytím první slečnu prodavačku, vytáhnu z kapsy ten tahák a čtu doslova, co je na něm napsáno.
Bite, háben zí ajnige elektriše mitel gégen dem štörchen?
Němčináři, prosím, neděste se, kamarádka věděla, že já německy neumím, a úmyslně mi to napsala tak, jak to mám vyslovovat, nikoliv tak, jak se to píše.
Hezká mladá slečna vytřeštila oči, a zavrtěla hlavou. „Nein!“
Inu, pokrčil jsem rameny, a vylezlo ze mně: „Danke schön, auf wiedersen.“ (Natolik ještě německy umím.) Vyšel jsem z drogerie s pocitem, že ani ve slavném kapitalismu nemají v každém obchodě všechno, a zamířil jsem hned do dalšího krámu s podobným zbožím, jen o pár domů vedle.
Situace se opakovala. „Guten tág, bite, háben zí…?“ Následoval velmi udivený pohled, a nejisté: „Nein…“
Inu, nevzdal jsem to, jdu do třetí drogerie. Tam jsou jen dvě prodavačky, zákazník zrovna ani jeden. Začátek už znáte. „Guten tág, bite, háben zí…?“ Prodavačky po sobě koukají úplně vyjeveně. Ne, fakt nemáme.
Na stěně jsem ale uviděl elektrickou zásuvku, a protože v obchodě nikdo nebyl, dal jsem se na pantomimu. Mávám rukama (jakože letím), dělám „Bzzzz, bzzzz…“ (jako že jsem komár) a blížím se k zásuvce. Nad zásuvkou zděšeně začenichám (jakože ucítím ten proužek), vytřeštím oči, zkřivím obličej do nenávistné grimasy, a mávám rukama a rychle letím pryč.
Prodavačky na mně koukaly fakt divně a měl jsem dojem, že chtějí zavolat rakouského Chocholouška. Raději jsem poděkoval a rychle vypadl, vysvětlovat něco někomu v rakouském blázinci se mi fakt nechtělo.
Čtvrtá drogerie, za pultem mladý kluk. „Guten tág, bite, háben zí…?“ Kluk na mě nevěřícně kouká, ale potom normálně česky řekne: „Hele, ukaž mi ten papírek, já se jmenuju Honza a jsem ze Znojma.“
Přečetl si text, a neuvěřitelně se rozesmál. Sáhl dozadu do regálu, a podal mi tři krabičky přesně toho, pro co jsem přišel. Jasně, že to měli i ve všech ostatních drogeriích, jenom mi to neprodali.
Až se kluk dosmál, začal vysvětlovat. Tvoje kamarádka asi taky neumí německy moc dobře. A popletla si německé slovíčko Störch (tedy čáp) se slovíčkem Stechmücke (tedy komár). „Celou tu dobu, co jsi chodil po drogeriích, jsi se ptal, zda nemají elektrický přístroj k plašení čápů. A to pochopitelně neměli!“
Inu, koupil jsem, co jsem potřeboval, a vydal se na cestu domů. A doma jsem byl chvíli za hvězdu, protože jsem dokázal ze zahraničí dovézt, co bylo potřeba.
