Malé varování pro ty, kdo by se chtěli stát řidičem linkového autobusu

Tak chřipajzna je už (doufám) pryč, trvala i s doktorem tentokrát dokonce až 12 dní. Ty jsem poctivě strávil v posteli, popřípadě tedy fakt teple oblečený doma u stolu s počítačem, abych se v té posteli neukousal nudou. Zkonzumováno neuvěřitelné množství tabletek včetně antibiotik, vypity litry čaje a Theraflu, propoceno několik triček a pyžam, spotřebu kapesníků ani nepočítám.

Nicméně - včerejškem PN oficiálně ukončena, a ode dneška už mohu zase pracovat.

Zavolal jsem tedy dispečerům, zda pro mne na sobotu a neděli něco mají. Míchaly se ve mně dvě přání - jednak aby nějakou tu jízdu měli (autobus mně baví a budou penízky, ty potřebuju), a jednak i aby neměli (odpočinu si ještě společně s mou ženou doma, to potřebuju taky).

Nicméně je nás šoférů tak málo, že neexistuje, aby se volná linka nenašla. Jenom „moje“ obvyklá trasa Bratislava - Modra - Dolany už byla obsazená, a tak se mnou vycpali díru „na Maďarech“, a dali mi zastávkovou kyvadlovou linku 737 Bratislava - Šamorín a zpět.

A nastal logistický oříšek. Já doma v Bratislavě, autobus v Modre, linka začíná v nekřesťanských 4:03 ráno v Šamoríně. Babo raď…

Inu, nabalil jsem vše potřebné do tašky, a v pátek šel spát už v osm. Ráno (čti „v noci“) budík na 01:30, v 02:10 už sedám do auta a s taškou a s termoskou vařící kávy svištím liduprázdným krajem do Modry, 02:55 startuji úplně zmrzlý autobus a přes internet aktualizuji palubní počítač s daty o jízdách, 03:15 odjíždím z parkovacího stání a 03:58 přistávám na stanici v Šamoríně. Celých 5 minut před plánovaným odjezdem.

Myslel jsem si, vážení čtenáři, že v sobotu - první ranní linkou - v 04:03 pojedu autobusem úplně sám, kdo by se taky (ve volný den) takhle brzo trmácel, že jo. Chyba lávky, pracujících na směny od 06:00 bude i v sobotu dost. Hned v Šamoríně mně čekalo už 20 lidí, do Bratislavy jsem jich pak přivezl 37.

Kolečko Šamorín - Bratislava a zpět jsem dnes zvládl celkem 8×, pak už mi (více než dvanáctihodinová) směna skončila. Ve 14:40 už jsem byl doma.

Zítra jedu to samé, jenom autobus mi stojí doma v Bratislavě pod oknem, tím odpadá noční cesta autem a já si tak můžu nařídit budíka na „královských“ 02:40.

V jiný den jezdím pro změnu linku po Pezinku, právě v den, kdy je tady „den otevřených pivnic (tedy vinných sklípků)“. A to tady bývá docela často. Lidé si obvykle koupí hromadnou vstupenku, která v sobě zahrnuje i takovou taštičku na degustační vinnou sklenku, která se zavěsí na prsa, i se skleničkou korzují pěšky od jednoho vinařství ke druhému, a v každém „ochutnávají“. No a když sami uznají, že mají dost, sednou si na příměstský autobus a nechají se odvézt domů - autem to pochopitelně nejde.

Brzdím na jedné zastávce poblíž jednoho vinařství a jak otevírám dveře, sleduji čekající dav. Na první pohled mne zaujme jedna dáma, která má evidentně dobrou náladu, směje se, baví ostatní, na krku zavěšenou ještě poloplnou skleničku s červeným vínem.

Když nastupuje, odhadnu množství zkonzumovaného alkoholu tak na slabý litr. Nasadím profesionální úsměv, a ptám se, kampak to bude. „Juch!!!“ zahlaholí rozesmátá dáma. Pousměju se ještě víc, a snažím se o empatickou odpověď. „Juch, juch!! Ale když já bych potřeboval vědět, kam prosím jedete?“

Dáma posmutní, protože jsem evidentně nepochopil její vtip. Nasadí pekelně vážnou tvář, a stoicky klidným hlasem pomalu slabikuje: „Sta-ni-ca Pe-zi-nok, síd-lis-ko Juh!“. No jo, už je to jasné. Zbývá mi jen prodat jízdenku.

Další den, linka z malých vesniček zase do Pezinku. Ve Slovenském Grobě sedí na zastávce na dvou velikánských taškách mladší černovláska. Zastávka je na znamení, ale mladá paní má skelný pohled a přijíždějící autobus ignoruje. Přesto (pro jistotu) brzdím a otevírám dveře. Přece jenom, je docela zima. Dáma se začne pomaličku zdvíhat a snaží se nastoupit a naložit i ty tašky. Nakonec se jí to i povede.

„Pezinok - náměstí,“ říká sotva slyšitelným hlasem. A platí si jízdenku, drobných zpátky si vůbec nevšímá. Pokusila se sice ještě postoupit do autobusu, ale nakonec se dostala jen na tu čtyřsedačku, co je hned za vstupem. Tašky položila na zem, sama si lehla na ně a téměř okamžitě zase usnula.

Vstanu ze sedadla a jdu jí pro jistotu zkontrolovat. Jasně, že mám právo ji okamžitě vyloučit z přepravy, ale je mi jí nějak líto. „Stalo se vám něco, mladá paní? Potřebujete pomoci?“.

„Manžel mě vyhodil z domu. A vrátit se nemůžu, tak jedu k mamince do Pezinku,“ zašeptá. A po tvářích se jí rozkutálí slzy. Inu, autobus je skoro prázdný, do Pezinku na náměstí jsou to ještě čtyři zastávky, paní nijak agresivní není, vůz neznečišťuje, a tak jí nechám spát na jejích taškách a vydávám se na cestu.

„Pezinok - náměstí,“ hlásí mi automatický hlásič zastávek. Téměř všichni cestující vystupují, paní ovšem zůstává spát na svých taškách. Jdu jí vzbudit a pomáhám vystoupit. Maminka, bohužel, nikde, nikdo jí tu nečeká. Ukládám paní na lavičku. „Můžete mamince zavolat?“ Bez reakce.

Jenomže samotnou ji tady nechat nemůžu, kousek opodál je parta podivných výrostků - to by nemuselo skončit dobře. A tak volám městskou policii a popisuji jim situaci. Kupodivu už do dvou minut mi u autobusu brzdí auto, a vystupují dva urostlí strážníci. Omlouvám se, že nemůžu zůstat - mám svůj jízdní řád a už teď skoro šest minut zpoždění. A tak si dámu přebírají oni, zatímco já zavírám dveře a odjíždím.

(Volal jsem potom asi za hodinku na městskou ještě jednou. Všechno prý „dobře“ dopadlo, strážníci zjistili, kde maminka bydlí, a svým služebním vozem pro ni suplovali taxík. Maminka sice prý moc nadšená nebyla, ale svou dospělou dcerku si vzala domů). Tak snad příběh dobře dopadne…