Článek
Další z mých parádních prázdninových zážitků jsem měl v létě roku 1983 v Libyi, kam jsem za tatínkem letěl na celé dva měsíce.
Jen tak pro připomenutí : Tenkrát se náš stát ještě jmenoval Československá socialistická republika, prezidentem tu býval soudruh Gustáv Husák, zatímco ten africký stát byl oficiálně Velká Libyjská Arabská socialistická lidová džamahírija a pevnou rukou jej neochvějně řídil plukovník Muammar al-Kaddáfi. Tyhle dva státy se spolu v té době poměrně dost kamarádily, dokonce až tak, že ČSSR měla v Libyi svůj stálý vojenský kontingent, dnes by se řeklo misi, a příslušníci naší armády (mezi nimiž byl tenkrát i můj otec) učili ty libyjské vojenskému umění, taktice a strategii. A mně bylo tenkrát sladkých 17 let.
Bydleli jsme v takzvané „plechovce“, což byl v podstatě rodinný dům pro jednu rodinu, jenže postavený z plechu. Taková lepší maringotka. Chodník k němu sice žádný nevedl, chodilo se po písku, ovšem uvnitř byly všechny místnosti klimatizované. Inu, Arabové. Každé ráno přesně v pět hodin nás budil muezzin (zpěvák) z blízké mešity, který vždy z plna hrdla a do plně zesílených reproduktorů spustil : „Alláhu akbar ! Alláhu akbar !!! Ašhadu ana la il’láhu, wa Muhmadún rassúlu l’láhi …“ (= Alláh je velký ! Alláh je velký ! Věřím, že Alláh je jediným bohem, a Mohamed je prorokem Alláhovým.) Po pěti minutách jeho volání zase ztichlo, a zhruba do osmi hodin se nedělo nic. A tak jsme měli ještě příležitost dospat. Nicméně modlitby se rozléhaly ze všech mešit po celém městě tuším pětkrát denně, vždy v pravidelných časech.
Z Libye mám mnoho fotografií různých budov, ale skoro před každou stojí nějaký voják, nebo policista. To je tak: Fotografovat obecně se smělo. Nesměly se však fotit vládní budovy, vojenské, policejní, přístav, školy, a spousta dalších věcí. Vůbec se nesměly fotit ženy, a muži pak jen s jejich výslovným souhlasem, musel jste je tedy o fotku předem požádat. Při nepovoleném focení hrozilo v lepším případě jen zabavení fotoaparátu, v tom horším výslech Kaddáfího tajnou policií.
A já hrozně často chodil na dlouhé procházky sám, prostě proto, že jsem chtěl vidět úplně všechno a byl jsem k neutahání, rodiče mi prostě nestačili. Takže mně náš tlumočník naučil jednoduchou fintu. Kdykoliv jsem chtěl cokoliv vyfotit, prostě jsem si vyhlédl nejbližšího policistu – těch bylo na každém kroku dost a dost. Usmál jsem se na něj, a pěkně poprosil: „Mister, munken wahid sura ?“ (= Pane, smím si vás vyfotit ?). To každému policistovi bez výjimky zvedlo sebevědomí a potěšilo ho to. Ochotně mi začal pózovat, někteří dokonce i salutovali. No a já jsem si ho prostě nastrčil tam, kam jsem zamýšlel fotografovat, a vyblejskl jsem si třeba královský palác, princův palác, všemožné mešity v centru města, dokonce i policejní stanici. Věci, které fotit bez toho policisty v popředí bylo nemyslitelné. Jenom byli místní policisté zvyklí na Polaroid, a někteří se chtěli hned podívat, jak na snímku vypadají. Pak jsem jim musel česko-slovensko-rusko-anglicko-arabsky vysvětlovat, že mám jenom zrcadlovku Prakticu, která fotí na běžný film. A že snímky se musí teprve vyvolat, a budou k dispozici až po mém návratu domů.
Zajímavé zážitky jsem měl také při nakupování v místních obchodech. Když jsem šel po ulici, a viděl malé obchůdky, nebylo nad obchodem zpravidla napsáno, co se tam prodává. Obvykle tam byl nějaký citát ze Zelené knihy, tedy jediné knihy, kterou vůdce Muammar („Mojmír“) Kaddáfí oficiálně napsal. Třeba: „Chceme dělníky, ne námezdnou sílu“. A podobné perly. Uvnitř se však prodávaly třeba boty. Jakékoliv dostupné zboží bylo na policích, nebo v obrovských koších uprostřed obchodu. Člověk tam přišel, popřehraboval se v tom, a vybral si cokoliv jen chtěl. Pak to donesl k prodavači, a ten mu určil cenu a zboží prodal.
Tedy – pokud měl zrovna chuť a náladu. Když neměl náladu prodávat, nebo zrovna nechtěl prodat cizinci, řekl prostě a jednoduše „Mafiš !“. Mafiš znamenalo „Nemáme“, a nemělo smysl proti tomu smlouvat. Prostě vybrané zboží právě teď v tomto okamžiku nebylo k prodeji pro cizince. Jediný možný postup byl nechat zboží na pultě, nebo ho „dobrovolně“ uložit zpět do police, a odejít z obchodu. Pokud měl člověk o zboží veliký zájem, stačilo přijít za několik hodin nebo třeba druhý den. Byla totiž reálná naděje, že se nálada prodavači mezitím změnila, a že vám požadovaný tovar klidně prodá. A nebo taky ne…
Ve velkém obchodním domě uprostřed Tripoli jsem zase sledoval obrovskou umělou zaměstnanost místních lidí. Už při příchodu do obchoďáku byla místnost, kde měl člověk odložit svou tašku. Jen tak, na hromadu na zem, mezi ostatní. V místnosti ovšem důležitě seděl „hlídač tašek“. Vzhledem k množství lidí i tašek mi ale není jasné, co by asi tak uhlídal. Dále se chodilo po obchoďáku a mohlo se nakupovat, cokoliv se chtělo. Klidně i z oddělení do oddělení, z patra do patra … ostatně uniformovaná i utajená ochranka byla všudypřítomná. Když si člověk nakoupil, pokladní mu zboží namarkoval a on zaplatil, hned za pokladnou stál „razítkovač lístků“. Ten si důležitě prohlédl váš nákup i vás samotné, a na účtenku dal svoje kulaté razítko, jako že „OK, můžete jít“. Před vchodem do „taškárny“ stál další muž, „trhač lístků“. Znovu si důležitě prohlédl váš nákup i vás samotné, podíval se na účtenku a přezkoumal pravost kulatého razítka. A pak vám lístek od nákupu prostě roztrhl a hodil na zem. To byl signál, že si můžete svůj nákup uložit do tašky (pokud tam tedy ještě zůstala), a že smíte opustit obchodní dům. Výhodou nákupů ve větším obchodním domě ale bylo, že zde nepoužívali slovo „Mafiš“, tedy všechno vystavené zboží bylo v daném okamžiku skutečně i na prodej.
Libye samotná tehdy nebyla připravena na nějaké turisty z Evropy, všichni jsme pro ně byli gastarbeitři, kteří tam dělají práci, kterou prostě Arabové dělat nechtějí či neumějí. Což samo o sobě s sebou neslo spoustu zajímavých zážitků, o kterých bych dokázal vyprávět snad hodiny.
Třeba městská hromadná doprava ve městě, která neměla žádné jízdní řády, a jezdila podle toho, jak se zrovna řidičům autobusů chtělo. Prostě tři, čtyři autobusy se sjely na konečné, a řidiči spolu hráli kostky. Až dohráli, vyjely všechny autobusy na trasu zásadně najednou. Evropané z toho šíleli, Arabové brali vše se stoickým klidem, co je na tom divného, tak to přece má být. Jenomže pak z nepochopitelných důvodů chtěli všichni Arabové jet v tom předním autobusu, jakoby sedět v tom druhém či nedej Alláh dokonce v tom třetím byla nějaká pohana. A tak jel první autobus našlapaný, kdežto my cizinci jsme pohodlně seděli třeba ve třetím.
Každý řidič každého autobusu, ostatně tak jako skoro každý Arab, měl u sebe přenosný malý modlitební kobereček. Ten používal jednak v čase pravidelných, nařízených motliteb, kdy pokud takový čas nastal v době jízdy a muezzin začal své ovečky svolávat, celý autobus zastavil, cestující vyběhli ven, rozložili své koberečky a začali se modlit. Jednak se ale také občas stalo, že řidič si potřeboval promluvit s Alláhem i v době mimo pravidelný, povinný termín. V tom případě autobus zastavil, řidič vyběhl sám, položil kobereček na zem, klekl si na něj, a začal se uklánět směrem k Mecce. Ostatní cestující zůstali uvnitř v naprostém klidu sedět nebo stát, a prostě počkali, až řidič svou duchovní rozmluvu dokončí a bude pokračovat v jízdě. Umíte si to, kamarádi, představit v českých, dejme tomu v pražských nebo v brněnských poměrech?
Pravdou ovšem je, že autobusy představovaly jen maličkou, okrajovou část dopravy. Jednak měl každý Arab svoje auto, jednak městem křížem krážem jezdily vozy hromadné taxislužby. To byly takové dodávky, většinou tak šesti až osmimístné, do nichž se ovšem v případě potřeby vešlo klidně i dvanáct cestujících. Na vůz jste mohli mávnout kdekoliv na jeho trase, prostě kdykoliv kolem Vás nějaký jel. Pokud měl řidič alespoň jedno volné místo, nebo se jen domníval, že jeden pasažér se ještě někam vejde, vždycky rád zastavil. Domluva byla celkem jednoduchá. „Medína, Mister ?“ (= jedete do města, pane ?). Řidič pokývnul hlavou, člověk se nasoukal někam do vozu, ostatní případně rádi pomohli s naložením libovolného počtu zavazadel, a jelo se. Nikdo nevěděl přesně kam, ale řidič prostě projížděl městem kolem jeho uzlových bodů, a když na některého z cestujících přišlo nutkání vystoupit, prostě zařval „Stop!“, řidič zastavil, a vy jste mohli bez problémů vystoupit. Ceny za takové jízdy byly symbolické, jeden až jeden a půl dináru to obvykle spravilo, a tak jsme tyhle taxíky všichni s oblibou využívali.
Zajímavou duševní odolnost si musely vypěstovat naše ženy. Nejenže bylo striktně doporučeno, vlastně tedy spíš nařízeno, aby chodily i v těch největších vedrech s rukávy minimálně pod lokty a s nohavicemi minimálně pod kolena, případně ještě i s šátkem kolem krku (čímž se dělal kompromis vzhledem k náboženskému cítění Arabů, jejichž ženy obvykle chodily zahalené celé), navíc ale bylo doporučováno i to, aby chodily městem v doprovodu alespoň jednoho muže, což také mělo svou logiku. Žena (případně několik žen) v doprovodu muže byla považována za manželku (manželky) tohoto muže, a jako takové byly v podstatě nedotknutelné, zatímco žena samotná byla považována místními obvykle za „volnou“, a tedy „dosažitelnou“, podle čehož se k ní někteří Arabové i chovali.
Ač leží Tripolis na pobřeží moře, nebyla tu turistická infrastruktura, tedy například pláže. Tam, kde se snad kousek písku u vody ve městě našel, byl obsazen místními mladíky a povalovaly se po něm hory odpadků. A tak jsme se ve volných chvílích jezdívali koupat takovými zelenkavými autobusy celkem daleko, třeba i 80 kilometrů od města. Řidič nám k tomu obvykle neopomenul pustit do reproduktorů pěkně nahlas místní lidovou či populární hudbu, nezřídka si ji při cestě i sám pro sebe stejně tak nahlas prozpěvoval. Ale jel.
Tam, kam jsme dojeli, sice také nebyla žádná pláž, na níž by byly třeba stánečky, slunečníky a lehátka, byl tam ovšem čistý kousek písku, na který se dalo lehnout v plavkách na vlastní přinesenou deku a koupat se v nádherně čistém místním moři. Malér byl, když místní zjistili, kam se jezdíme koupat, a že tam míváme i ženy v plavkách (!!!). To pak klidně na nějakém vrcholku třeba pár desítek nebo pár set metrů od naší „pláže“ postavili prostorný beduínský stan, z něho vystrčili nesmírně silné přibližovací dalekohledy a teleobjektivy, a vydrželi nás (tedy spíš ty ženské) při koupání i několik hodin pozorovat. Protože krom pozorování a velmi pravděpodobného fotografování byli ale jinak neškodní, dalo se to snad po jistém čase i vydržet.
O Libyi a jejích zvycích bych mohl vyprávět ještě dlouho a dlouho, fakt jsem si tam prázdniny užíval (kolikrát se taky sedmnáctiletý student dostane do Afriky, čímž tedy nemyslím dokonalé turistické středisko kdesi v Tunisu nebo v Egyptě). Ale protože i tenhle článek má omezenou kapacitu, přidám ještě alespoň jednu vzpomínku na mnohahvězdičkový luxusní veliký hotel El-Kabir kousek od centra Tripolisu. Totiž … Arabové běžně nepoužívali náš toaletní papír, považovali jej za něco nečistého a nehygienického, oni byli zvyklí mít u záchodu automaticky bidet, a naše reputace Evropanů tím, že jsme dobrovolně chtěli používat něco podobně „nehygienického“ dostávala celkem na frak. A tak se toaleťák do země běžně nedovážel, v obchodech fakt nebyl k sehnání, a jedno z mála míst, kde se dal sehnat, byl právě El-Kabir.
Není divu, že při české povaze se stával hotel častým cílem vycházek, a chodívali jsme „na kávičku“ do jeho honosné kavárny v přízemí. Cožpak o to, kafe tam vařívali fantastické, ale po jeho popíjení měl každý z nás ještě za úkol odskočit si na toaletu, a vybavit se do tašky (alespoň jednou) vzácnou rolí toaleťáku, aby bylo co používat v kempu doma. Arabští manažeři se asi nestačili divit, kolikže rolí ti Evropané spotřebují … ale statečně dokupovali dál.
Sám si pamatuji El-Kabir jako nádhernou, bílou, překrásnou budovu, s mnoha balkony, s palmami a vodotrysky na nádvoří, s odrazem moře a slunce v tisíci hotelových oknech, s distinguovaným, vzdělaným a vždy slušným personálem. To se ale psal rok 1983. O to víc mně mrzelo, když byla v Libyi válka, při níž byl většinově oblíbený „diktátor“ Kaddáfí svržen a zabit, a já na televizních záběrech Al Džazíry zahlédl právě budovu tohoto hotelu – rozstřílenou, špinavou, s okny vytlučenými a s drolící se omítkou. Po vodotryscích a palmách nikde ani vidu, ani slechu. Před hotelem vojenská obrněná vozidla a hlavně děla a další palné zbraně. Ach jo.
Jedna hořká pilulka mně ovšem čekala ještě při návratu z prázdnin domů. Totiž … jak už jsem tady psal, byl jsem mladej kluk, 17 let, byt sám pro sebe (oba rodiče dlouhodobě v severní Africe) … inu, úklidu bytu jsem vážně nějak moc nedal. Zařekl jsem se sice, že uklidím těsně před svým odjezdem, aby mamka při návratu našla byt čistý a uklizený, ale – no nějak mi to nevyšlo, no. Protože jsem odjížděl na mnohem víc než měsíc, bylo by bývalo neumyté nádobí v kuchyni asi zplesnivělo, a tak jsem ho naskládal do vany, a zalil vodou do dostatečné výšky, protože jsem věděl, že podle původního plánu se já budu vracet z Libye klasickou dopravní linkou, kdežto naši přiletí až o čtyři dny později vojenským speciálem. A čtyři dny bylo v mých očích celkem dost času na to, abych byt uvedl do křišťálově perfektního stavu.
Jenže jak už to bývá, mladí muži míní, kdežto vojenská generalita mění. Už nevím, co se to tenkrát přihodilo, ale nakonec jsme naprosto neplánovaně letěli domů společným letadlem. První komplikaci jsem rodičům přichystal už na letišti – do celní deklarace jsme měli naprosto přesně a podrobně popsat VŠECHNO, co si vezeme domů. No a já si v Libyi jako suvenýr koupil asi 20 centimetrů vysokého plastového robota – hračku na natahovací klíček. Když se klíčkem natočila pružinka, robot chodil, blikal očima, zdvíhal ruce a vydával zajímavé zvuky. No a já, vědom si toho, že celníci chtějí napsat VŠECHNO, jsem hračku co nejvěrněji popsal. V mém celním prohlášení se tak skvěla položka „kráčející kosmický robot“. Divíte se, že celníci si vybrali k nejdůkladnější kontrole právě to moje zavazadlo??? Ten jeden se pak svěřil, že to, co jsem popsal, mohla být klidně pašovaná technologie za miliardy, získaná bůhvíjakým způsobem. Hmmm…
Druhý malér na mne čekal doma. Byt dva měsíce nepoužívaný, uvnitř všechno zaprášené, navíc ještě těsně před odjezdem neuklizený, a s dva měsíce starým špinavým nádobím „uklizeným“ pod vodní hladinou ve vaně. Chabý pokus přesměrovat rodiče nejprve do kavárny na kafíčko, s tím, že já mezi tím zaběhnu domů, nějak nevyšel, a dá se diplomaticky říct, že maminka pak z toho, co na vlastní oči uviděla, nějak zvlášť nadšená holt nebyla, no …
