Článek
Mým národům…,
začínával obvykle své texty císař pán František Josef, blahé paměti, kdykoliv chtěl lidstvu sdělit cokoliv skutečně zásadního.
Já sice za „své národy“ považuji Čechy i Slováky, kdyby pro nic jiného, tak už jen proto, že mou rodnou vlastí je Československo, ale přece jen nemám ambice celé tyto národy oslovovat. A tak začnu jinak, o dost skromněji a myslím, že i o dost přiléhavěji.
Drazí přátelé, kamarádi, kolegové, dámy a pánové.
Jeden každý z nás jsme byli součástí událostí uplynulého roku, a snažili jsme se jimi úspěšněji či méně úspěšně proplouvat. Byli mezi námi zdatní kormidelníci a kapitánové, kteří dopluli do míst svých očekávaných a vytoužených cílů nebo je případně i překonali, a byli mezi námi plavčíci, které silný proud usmýkal někam úplně jinam. Ale tak už to v životě chodí, že jednou jsme dole a jednou nahoře, a je důležité tyto cykly přijmout a pochopit jako běžnou a úplně přirozenou součást života na zemi.
V mém věku padesáti osmi let bych už v některých kulturách měl nárok na oslovování „ctihodný kmete“. A tak dovolte, abych dnes i já přišel se svou troškou do mlýna novoročních projevů a předsevzetí.
Pohybujmež se v novém roce i nadále uprostřed rozruchu a spěchu, avšak uvědomme si, jaký mír může být třeba uprostřed lesa, v hlubokém tichu. Pokud to bude možné bez ztráty tváře, vycházejmež dobře se všemi lidmi. Říkejme svou pravdu tiše a jasně, naslouchejme ostatním, byť i omezeným či nevědomým, neboť i oni mají svůj příběh. Vyhýbejme se příliš hlučným a svárlivým osobám, neboť ty otravují našeho ducha.
Dávejme dobrý pozor na to, abychom se porovnávali s jinými – můžeme se tak velmi lehce stát domýšlivými nebo malomyslnými. Kdekoliv totiž jsme, vždy se najdou lidé menšího i většího formátu, než jsme my sami. Radujme se jak z toho, co už jsme dosáhli, tak i ze svých plánů do budoucna. Udržujme zájem o svou životní cestu, jakkoliv skromnou, neboť právě tato cesta je naším bohatstvím v proměnlivém osudu.
Buďme opatrní ve svých záležitostech, neboť svět je, bohužel, místem plným podvodů. Ale nedejme se tím zaslepit. Mnoho lidí zápasí za svoje ideály, a všude existuje život plný hrdinství. Buďme vždy sami sebou.
Hlavně nepředstírejme cit a nebuďme cyničtí k lásce, protože tváří v tvář veškeré vyprahlosti a všemu rozčarování je to právě láska, která je věčně svěží, jako tráva.
Přijímejme pokojně, co nám radí roky. Až přijde čas, s půvabem odložme vše to, co náleží mladosti.
Rozvíjejme sílu svého ducha, aby nás mohla ochránit v nečekaném neštěstí, a netrapme se představami. Mnoho zbytečných obav se rodí z únavy, z nudy nebo samoty.
Buďme sami k sobě přísní, ale nikoliv tvrdí. Jeden každý z nás všech je dítětem vesmíru, a není o nic míň, než třeba stromy nebo hvězdy. Máme právo být tu. Ať už je nám to jasné nebo ne, vesmír se nepochybně rozvíjí tak, jak má. Žijme proto tedy v míru a v pohodě s Bohem, a to jakkoliv si to my sami představujeme.
Ať jsou naše úlohy a usilování v hlučném zmatku života jakékoliv, udržujmež pokoj a mír ve své duši. Ať jsou nedostatky kolem nás jakkoliv velké, je naše okolí přece jen krásným světem. A proto neumdlévejme, kamarádi moji. Kdykoliv klidně kráčejme za štěstím. I když sedmkrát spadneme, vstaňmež po osmé a běžme dál svým směrem. Máme na to právo.
Ne, nejsem osobně autorem všech těchto moudrých slov. Jejich podstatná část byla nalezena vepsána ve svitku už v roce 1696 v chrámu svatého Pavla hned za hradbami v Římě.
„Jenom“ jsem ta slůvka oprášil oživil a převedl do současné češtiny, některá pak doplnil. Ale napsal jsem je, protože podle nich hodlám žít ve zbylé části mého vyměřeného času na Zemi. A rád tuto moudrost nabízím i vám, vážení čtenáři. Naložte s nimi, prosím, každý podle svého uvážení.
Všem vám přeji hodně zdraví, štěstí, osobních i pracovních úspěchů, trochu těch peněz, klidu a pohody v novém roce 2025. A všem vám připíjím na zdraví.
