Článek
V době, kdy jsem ještě studoval gymnázium (roky 1980-1984), jsem si užil minimálně dvoje parádní prázdniny. Jedny z toho v zimě, kdy jsem letěl se školou do tehdejšího Sovětského svazu, konkrétně do Moskvy a Petrohradu (který se pro změnu tehdy ještě jmenoval Leningrad).
To bylo tak :
Někdy v roce 1983 se na gymnáziu, kde jsem studoval, vyhlásila soutěž o nejlepšího svazáka. O účasti původně mělo rozhodovat asi milion kritérií, jako prospěch, mimoškolní aktivity, účast na schůzích SSM, počty kil papíru a železa odevzdané národnímu podniku Sběrné suroviny, a nevím, co všechno ještě. Ano, taková byla doba, kterou vy mladí už nepamatujete. Bylo vyhlášeno, že 20 nejlepších svazáků z celé školy poletí na osmidenní zájezd do Sovětského svazu, tři dny Moskva, tři dny Leningrad, a zbytek čas na letecké a vlakové přesuny. Nějakou dobu se regulérně soutěžilo, vedly se nástěnky, pak ale vyšlo najevo, že škola dotuje nejlepším svazákům tenhle výlet tisíci korunami, kdežto účastník zájezdu, nebo spíš jeho rodiče, budou muset doplatit čtyři tisíce navrch. A čtyři tisíce, to byl v té době tak měsíční plat celé rodiny, opravdu dost peněz.
Zjistilo se, že celkem dost adeptů z té první dvacítky bohužel skončí na penězích. No ale protože zájezd byl u Čedoku objednaný, jeho storno nepřipadalo v úvahu, neboť jakpak by pan ředitel vypadal před žáky, kdyby nedodržel vypsané podmínky, byly prostě podmínky mírňounce upraveny, a zbylá místa se nabídla těm, kteří holt mají ty čtyři tisíce.
Zeptal jsem se rodičů, a ti mi požadovaný obnos peněz poskytli, dokonce přidali i nezanedbatelnou sumičku na kapesné. Výměna československých korun na ruble tenkrát v bance nepředstavovala žádný problém (na rozdíl od výměny korun za západní měnu), a tak jsem v určený den spolu se svým kamarádem Petrem, kterému rodiče také zájezd zaplatili, a s dalšími osmnácti spolužáky stál v Praze na Ruzyňském letišti, a čekala mně, v mém životě vůbec první, cesta letadlem.
Doprovod naší dvacetičlenné skupiny tvořila jediná učitelka, obávaná profesorka ruštiny Anita. To byla rodilá Ruska, která si kdysi vzala českého vojenského důstojníka v době jeho služby na nějakých raketových bateriích někde v SSSR, a když holt vojáka převeleli nazpět do Čech, následovala sem manžela, a stala se profesorkou jazyka na místním gymnáziu. Je pravdou, že to byla po odborné stránce jedna z nejkompetentnějších učitelek, na druhé straně, obrovsky, ale OBROVSKY přísná. Neodpustila nám jediný špatný přízvuk, jediný měkký znak někde ve slově. Když jsem něco řekl u tabule, a myslel jsem, že je to rusky, měla Anita svůj oblíbený komentář – „Ááá, že vy jste byl na dovolené na Slovensku! Že ne? A co ta koncovka???“ (Musím ale říct, že především díky ní dodnes rusky obstojně rozumím, a když je to v mé současné práci řidiče zapotřebí, stejně obstojně rusky i mluvím. Díky, opravdu veliké díky, paní, tehdy vlastně ještě soudružko profesorko).
Jakmile jsme ale nastoupili do letadla, Anita se změnila k nepoznání. Bylo jí jasné, že všechno, všem a všude neodtlumočí, a že během zájezdu občas také opravdu budeme muset sami mluvit i rusky. A najednou nám začala vysvětlovat: „Víte, ruština a čeština, právě tak jako slovenština, jsou vlastně velmi podobné jazyky, mají podobný základ, všichni jsme Slované. A tak, když vám něco nepůjde říct, prostě mluvte pomalu, dejte svým slovenským koncovkám pokud možno ruský přízvuk a nebojte se, Rusové vám porozumí.“
Příležitost k vyzkoušení téhle věty jsem dostal hned po příjezdu do hotelu. Ubytovali jsme se s Petrem na jednom pokoji, a po dlouhé cestě první místnost, kterou jsme oba navštívili, bylo pochopitelně WC. Ovšem pozor – luxusní mezinárodní hotel, a lapální problém, to WC prostě nešlo spláchnout. Když jsme si na systému splachování oba vylámali zuby, poslal mně Petr alibisticky za pokojskou, s tím, že rusky umím líp.
Na každém patře hotelu byl stolek, u kterého seděla „továrišč dněžúrnaja“, tedy něco jako dozorčí toho patra, recepční, pokojská a hlídač v jedné osobě. A tak moje první věta, kterou jsem kdy v životě řekl cizím jazykem skutečné cizince, byla v ruštině a zněla „Dóbryj deň, továrišč dněžúrnaja, u nas v kómnatě k saželéniju nedějstvujet tualét.“ Je pravda, že ta mladá slečna se mému sdělení dosti podivila, protože něco podobného se přece v jejich mezinárodním a luxusním hotelu nemůže stát. Ale ochotně se zvedla od svého stolečku, a následovala mě do pokoje.
Tam provedla praktickou instruktáž : Rukou chytila za splachovací páku, silou, kterou bych u té drobné ženy fakt nepředpokládal, prudce trhla pákou nejprve nahoru, poté dozadu a nakonec teprve očekávaným směrem dolů. A hned se ozval spásonosný zvuk splachované vody. Ještě pak počkala na místě, a osobně se přesvědčila, že stejnou operaci do budoucna zvládneme i my, a pak odešla, s přáním pěkného pobytu v Moskvě na rtech.
Náš moskevský program byl nabitý a našlapaný, měli jsme k dispozici autobus s řidičem, s průvodkyní od Čedoku a s Anitou, a jezdili jsme od jedné pamětihodnosti pěkně ke druhé. A tak jsme viděli Rudé náměstí, Mauzoleum, Kreml, obchodní dům Gum, chrám Vasilije Blaženého, Lomonosovu univerzitu, a všechna ta místa, které se ve velké zemi běžně ukazují turistům.
Pravidelně večer jsme se pak sešli ve veliké, prostorné jídelně na večeři. Večeřeli jsme v ní po tři dny, a třikrát se opakoval naprosto stejný zážitek. Na začátku večeře na každém stole, vždy pro čtyři lidi dohromady, stála jedna lahev šampaňského, tedy „Sovětskoje igristnoje“. Pravděpodobně v ceně zájezdu zaplacená pozornost hotelu svým hostům. Anita pečlivě posbírala všechny ty lahve, šla za číšníky, a vyměnila je za čokoládky, cukříky a bonbóny, které nám všem potom přinesla. Poděkovali jsme, povečeřeli, a po rozchodu na pokoje jsme mezi sebou ty čokoládky a cukříky zase vysbírali, a jedna z našich spolužaček, mimochodem krásná dlouhovlasá slečna, je šla už bez dozoru soudružky profesorky s okouzlujícím úsměvem vyměnit s číšníky zpátky za šampaňské. Kupodivu, vždycky se jí to podařilo…
Já se ovšem nejvíc ze všeho těšil na jediné volné odpoledne v Moskvě, kdy jsme měli rozchod, a mohli jsme si zajít, kam jen jsme chtěli. Moc jsem chtěl poznat „pravý Sovětský svaz“, tedy to, jak tady lidé normálně žijí, a ne to, co se běžně ukazuje turistům. Uznávám, že začít s touhle touhou zrovna na Rudém náměstí v Moskvě, a mít na její splnění jen čtyři nebo pět hodin, to nebylo to pravé ořechové.
Ze všeho nejdřív jsem vyzkoušel čištění bot, to jsem tehdy z ČR neznal. V koutku náměstí měla svůj stánek babička, tam se přišlo, člověk se posadil na dřevěnou stoličku a své nohy položil na takový dřevěný stupínek, u kterého klečela bábuška, určitě přes šedesát, která se hned začala ohánět krémy a hadry a kartáči, a vyglancovala boty skutečně do zářivého lesku. Nevím, zda to byla bezplatná služba turistům, ceník jsem vůbec nikde neviděl, a tak jsem po vyčištění bot vytáhl z kapsy tuším dva ruble (tehdy cca 20 Kčs), a podávám je babičce s tázavým výrazem v očích, zda to bude stačit. Asi to stačilo, protože se hned začala přehrabovat ve fěrtošku, a podávala mi nějaké kopějky nazpět. Ty jsem jednoznačně odmítl a odcházel. Bylo mi té babičky líto, protože od ní odcházel šestnáctiletý kluk, kterému právě „za pusu“ vyčistila boty, a ona za mnou volala „Spasíbo, moloděc !“ (= děkuji chlapče) a klaněla se mi skoro až k zemi.
Rozhodl jsem se, že „obyčejné Rusko“ uvidím nejlíp tak, že zajedu někam daleko od centra, nejlíp na konečnou některé z tuším dvanácti tras metra. Mimochodem, to metro měli moc pěkné, nádherné stanice, obložené mramorem, čisťounké, takové jakoby starobylé, dojem to ve mně zanechalo, že je to mnohem hezčí metro než v Praze. Dojel jsem na náhodně zvolenou konečnou a vystoupil. Hmmm – moderní panelové sídliště, široké několikaproudé bulváry, tráva na středovém pásu, čisto a uklizeno. Chvíli jsem tam jen tak pobloumal, a vyrazil na jinou konečnou jinam, abych tam objevil v podstatě totéž.
Hmmm, tak to nebylo to, co jsem čekal.
Změnil jsem plán, a rozhodl se tedy alespoň ochutnat něco, co jedí opravdoví Rusové, nejlíp v nějakém zapadlém bufetu 4. či ještě horší cenové skupiny, tedy ne na našem mezinárodním hotelu. A tak jsem vyrazil znovu metrem, a do ulic opravdu hodně daleko od centra. A našel jsem takovou vhodnou - řekněme „putyku“, a šup tam. Svůj omyl jsem poznal, když mi obsluhující děvuška přinesla jídelní lístek. Ona to totiž byla gruzínská restaurace, jídelák celý v gruzínštině (což nemá s ruštinou nic společného), a já v koncích. Vyluštil jsem jediný řádek, na kterém bylo azbukou něco jako „jaja“, tedy asi vajíčka. To jsem si chtěl objednat, ale děvuška vrtí hlavou, že zrovna tohle tedy zrovna dnes nemají. Ach jo. A tak jsem se na ní bezradně obrátil s otázkou „što vy mně sovětujete“, no prostě poraďte mi. Odpověděla gruzínsky, tož jsem jen pokrčil rameny a říkám „nu, prinosítě“. Poté se začaly dít věci.
Nejprve jsem bez ohledu na svůj věk dostal aperitivek, tedy skleničku vodky. Pamatuju si, že byla velejemná a dobrá. Mezitím na stole přistála rudě červená rybí polévka, ve které ovšem plavala nakrájená jablka a to celé bylo navrchu ochucené šlehačkou. Nebudete mi to věřit, ale chuťově to bylo perfektně vyvážené a fakt to šlo dohromady. Potom masové kuličky obložené zajímavou restovanou zeleninou, kterou neumím ani pojmenovat, a brambory. Nakonec hruškový pečený zákusek a k tomu výborný „gruševoj napítok“, tedy nealko hruškový džus. Myslím, že jsem si tehdy objednal buď aktuální denní meníčko, nebo spíš nějaké degustační menu té restaurace. Při placení ve mně byla malá dušička, peněz jsem u sebe moc neměl, a zbytek byl uložený bezpečně na hotelu, jenomže jak bych zrovna tohle gruzínské obsluze vysvětlil ?? Naštěstí jsem tam nádobí umývat nemusel, cena jídla byla i s diškrecí obsluze jen 12 rublů, což odpovídalo tehdejším 120 korunám. Perfektní zážitek.
Po kulinářském zážitku v gruzínské restauraci jsem se nechal odvézt taxíkem na hotel, jednak proto, že ceny benzínu a tedy i taxislužby tu byly opravdu nízké, hlavně ale proto, že jsem se v tom velkoměstě tak trošku ztratil, a než bych našel cestu zpátky, nestihl bych večeři (a to by po mně Anita vyhlásila celosvětové pátrání, do kterého by bezpochyby zapojila i ruského prezidenta).
Nadešel den, kdy jsme měli asi dvě hodiny po večeři opustit hotel, neboť pro nás byl připravený noční přejezd vlakem do Leningradu. V podstatě hned, jak jsme se začali balit, nás na pokojích navštívily pokojské, a začaly opatrně vyjednávat. Tedy že by chtěly koupit ten svetřík, který máme v té skříni u okna, na spodní poličce. A taky rubikovu kostku, co ji mám v šuplíku u nočního stolku. Holky pak ve vlaku říkaly, že u nich měly pokojské největší zájem především o džíny, o spodní prádlo a o silonové punčochy. Shodli jsme se, že ač se nikomu z nás nic neztratilo, a naprosto nic nikomu z nás nechybí, pokoje měla obsluha hotelu opravdu prošmejděné do největších podrobností a do posledních zákoutí kdekterého šuplete. Ach jo…
Z celého vlaku si pamatuju jenom to, že byl lůžkový, spací, pohodlný, ale okna na jeho jedné straně byla neprodyšně zatemněna. Anita nám říkala, že cestou pojedeme kolem nějaké vojenské oblasti, a že to, co tam je, je přísně tajné. A že vlaky tu prostě jezdí takto upraveny. No, venku stejně byla tma, vagón byl relativně pohodlný, zážitků mnoho … spalo se nám krásně celou cestu. Pochválit ale musím ruskou železnici za to, že na chodbičce našeho vagónu byl samovar, dostatečně velký a s dostatečnou zásobou neustále teplého čaje pro všechny zájemce zdarma. To na českých drahách jaksi nemáme ani dnes.
I v Leningradu jsme měli naprosto nabitý program, Aurora, Ermitáž a tak, jen šampaňské na stolech k večeři chybělo, a tak se už výměny s číšníky nekonaly. Na konci pobytu se ale opakoval „moskevský“ rituál s nabídkou nákupu našich věcí od hotelového personálu. Protože náš pobyt tu už končil, dost věcí jsme i prodali, především plátěné tašky od Čedoku, džíny, holky především silonové punčochy a některé spodní prádlo. Za utržené peníze jsme si pak ještě v hotelu nakoupili poslední cestovní suvenýry. Já například za 10 rublů digitální (!!! v té době !!!) bateriový budíček Elektronika, který šel naprosto přesně po dobu několika let, měl v sobě asi stoletý kalendář, zabudovanou kalkulačku a jednu jednoduchoučkou elektronickou hru. Budil naprosto příšerným pískotem, který byl k nevydržení, ale já byl v té době díky jeho vlastnictví mezi kamarády za hvězdu.
