Článek
Tak mně se snad ty cestovní zážitky nevyhnou, vážení čtenáři. Vzpomínám si na zase jeden zajímavý…
Opět si to jedu z odpolední směny, cestu „svým“ osobním vlakem už dobře znám. Přijdu v Bratislavě na nástupiště, tam už je na takových těch ohlašovacích tabulích napsáno, že přijede osobní vlak ve směru Bratislava -> Pezinok -> Trnava, úúúž je pomalu i čas na to, aby přijel, a fakt, vlak zrovna vjíždí do stanice.
Tož nasednu, a nestačím se divit. Vůbec to není rozbitý a rozhrkaný vlak, jaké tu obvykle v rolích osobáků jezdí, ale vagon, do kterého jsem nastoupil, má podobu mezinárodního super - rychlíku. Pohodlný velkoprostorový vůz, funkční klimatizace, elektrické zásuvky, wifina… Mělo mně to trknout, ale netrklo. Pomyslel jsem si něco o tom, že snad slovenské železnice potřebují luxusní soupravu odněkud někam přepravit, a v rámci úspor, aby ji netahaly po kolejích jen tak naprázdno, z ní prostě pro tentokrát udělaly osobáček do Trnavy. Sednu si na místo, vytáhnu telefon, a volám své ženě Gitce, jak už se na ní těším, a že za chviličku budu doma. A vláček se už rozjíždí.
Radost mi trochu pokazil průvodčí, kterému podávám jízdenku, a on na ni tak nějak nevěřícně kouká. Tak se zase dívám na něj, co je mu divného na měsíční dělnické jízdence do Trnavy. Takových už ve své profesi musel vidět… „Pane, tohle je rychlík do Galanty a Nových Zámkov…“, povídá ten průvodčí. „Cožéééé???“ zmohl jsem se na odpověď. „Nic takového tu v jízdním řádu není.“ … „No ano, není, my jsme mimořádný vlak, nejsme v jízdním řádu. Ten váš osobáček jede tak asi tři minuty za námi.“ Aha…
Ptám se tedy, kde je nejbližší zastávka, ale je to až v Galantě, nikde dřív mi vlak nezastaví. Naštěstí si alespoň nemusím kupovat jízdenku, průvodčí mně nechává jet zdarma. Ok, je 22:40 večer, připojím tablet na wifinu, a hledám nejbližší spoje z Galanty buď do Trnavy, nebo alespoň nazpět do Bratislavy. Mám smůlu, dřív než ve 4:55 ráno se z Galanty požadovaným směrem nedostanu. Ani vlakem, ani autobusem. Ach jooo…
Před nádražím v Galantě stojí jeden jediný taxík. Ptám se na cenu do Trnavy, ale prý „pane, přes den bych Vás tam vzal za 20 euro, ale teď v noci mám noční přirážku, stálo by to 40 Eur.“ Nasazuji všechny své obchodní dovednosti a zkouším smlouvat jako na tureckém bazaru, ale je mi to houby platné. Řidič si je vědom své výjimečnosti (je tu jediný) a mé zdánlivě bezvýchodné situace (musel bych tu přespat buď na nádraží, nebo na lavičce v parku). A tak si na ceně 40 eur trvá. To je ta pomoc lidem v nouzi, že jo…
Vytahuji telefon, a volám dvěma svým kamarádům, o kterých vím, že by jim nevadilo ani o půlnoci sednout do auta a dojet si pro mě do Galanty. Oba ale měli večer shodou okolností nějaký ten alkohol, a oba jsou tedy noční meziměstské jízdy neschopní. Ach jo…
Ještě bych se tu mohl v noci projít městem, nalovit si nějaké ty kešky, to mě baví, a zítra se dopoledne vyspat doma… ale to by o mně měla Gitka strach. A zase - jako mladík, student na gymplu jsem chodil dlouhé, klidně i padesátikilometrové pochody, a ještě přece nejsem tak starý (to jen moje děti nějak nevysvětlitelně stárnou, ale já se přece neměním). Přepínám tedy tablet do módu turistické navigace, a hledám nejkratší cestu pěškobusem z Galanty. Je to jen pět hodin cesty a maličko přes pětadvacet kilometrů, to dám…
Nechávám tedy za zády nabubřelého taxikáře a svítící nádraží, a vyrážím směrem na Velkou Maču. Hej hou, hej hou, a trpajzlíci jdou… Cestou tak nějak průběžně podávám hlášení Gitce, kde se zrovna nacházím.
Když popravdě říkám, že zrovna pěšky procházím přes Velkou Maču, Gitka se fakt hodně vyděsí. Tady přece nedávno došlo k úkladné vraždě novináře Jána Kuciaka a jeho partnerky Martiny Kušnírové… (Slováci budou vědět, oč jde, pro ostatní odkazuji na Wikipedii zde). Moje cesta dokonce vede kousek od jejich domu, jeho fotografie znám z novin. Dnes je tady ovšem ticho a klid, pouliční osvětlení funguje, nikde ani živáčka, jen za jedním plotem na mne neodbytně štěká pes.
Pravda, zkusil jsem si i mávnout na těch maličko osobních aut, která kolem mě za tu dobu projely, ale zastavit neznámému samotnému tlustému chlapovi, který jde pěšky o jedné hodině v noci mezi vesnicemi… Štěstí na stopa jsem prostě neměl.
Jeden, dva, … pět, … deset … navigace mi počítá odšlapané kilometry, a odhaduje čas příchodu domů někdy na pátou rodinu ráno, plus minus. Tablet je naštěstí dobitý a baterka v něm vestavěná funguje…
Jen ty nožičky mně už začínají nějak bolet, přece jen, věk a váha a také únava z práce už se na mně začínají podepisovat. Vzdávám to ve Vlčkovcích, po odšlapaných patnácti a půl kilometrech. Vytahuji mobil, a volám si jedno spolehlivé a prověřené taxi z Trnavy. I ve tři nad ránem mi dispečerka klidně sděluje, že do 15 minut mám taxík na zadané adrese ve Vlčkovcích. Ok, sednu si na lavičku, a počkám. Za pár minut přifrčí šedá Oktávia, a za dalších pár minut už odemykám dveře do bytu. Stálo to jen přijatelných 10 eur, a to i s dýškem pro taxikáře.
Můj pokladík, totiž má žena Gitka, mi jde ohřát večeři, máme smažený květák s mňam brambůrkami. Zasyčí ve mně ještě asi litr minerálky, a vydávám se na kutě. Sportu zdar, vážení čtenáři, a noční turistice obzvlášť.
A jak se máte vy?
