Článek
Měli jsme s mou ženou a mou dcerkou takhle v pátek chuť na oběd, ale nějak se nám nikomu nechtělo vařit. Stane se. V takové situaci se obvykle nabízí dojít si do restaurace na meníčko, nebo si něco vybrat přes internet a nechat si to kurýrem dovézt až domů.
My ale doma šetříme, a k obědům v takové situaci obvykle využíváme aplikaci Munch, v Čechách ji možná budete znát pod názvem Nesnězeno.
Princip je jednoduchý - restaurace obvykle neodhadne naprosto přesně, kolik obědů má na denní menu uvařit.
Když jich udělá málo, některé zákazníky neuspokojí a pan majitel přijde o možný zisk.
Když jich naopak udělá moc, některé z uvařených jídel neprodá, a nastává otázka „co s tím?“ Vyhodit je to škoda, navíc - firmu už to stálo nějaké peníze, o které je škoda přijít. Skladovat jídla do dalšího dne je při dodržení všech hygienických předpisů dost obtížné.
Restaurace proto může svá nesnězená, ale jinak naprosto dobrá jídla nabídnout se slevou 50-70% do appky Munch. Tu často využívají třeba studenti, lidé, kteří mají hlouběji do kapsy a/nebo takoví, kterým záleží na neplýtvání a na udržitelnosti planety.
Takže si objednáte tolik porcí jídla, kolik potřebujete, zaplatíte mnohem nižší cenu než tu, která je uvedená v jídelníčku, a do restaurace si pro ně prostě dojedete - sníst je pak můžete buď na místě, nebo vám je klidně i zabalí domů. Restauraci se to přitom pořád vyplatí - když nic jiného, má alespoň zaplacené pořizovací náklady.
Někde Vám skutečně dají to, co zbylo, tedy jedno nějaké menu a polévku, nemůžete si ale vybrat, co dostanete. Jinde vám číšník klidně řekne „zbylo nám menu číslo 2 a 4, k tomu můžete mít polévku takovou nebo makovou, co z toho chcete?“
No a přesně tohle jsme chtěli v ten pátek udělat i my. Máme jednu oblíbenou restauraci, jen malý kousíček cesty od nás, kterou obvykle využíváme, vaří tam výborně, ale protože jsme si vzpomněli relativně dost pozdě, už tam měli v appce k dispozici jen poslední jednu porci.
Další dvě porce inzerovala restaurace asi o dva kilometry dál, to bylo pořád OK. Objednali jsme si tedy takto 1+2 jídla, a sedl jsem si do auta, abych restaurace objel a objednaná jídla dovezl domů. Dcerka, jak se později ukázalo naštěstí neměla co dělat, a rozhodla se, že se projede se mnou. OK.
Restaurace 1 - nezaparkuješ.
U naší oblíbené restaurace ovšem jako na potvoru zrovna nebylo ani jediné volné parkovací místo a nedalo se tam zrovna nikde zaparkovat ani „na drzovku“. Restaurace je ovšem hned vedle nemocnice, a nemocnice má k dispozici placené parkoviště, kde se dá na prvních pět minut postát zdarma.
Zastavím na placeném parkovišti a běžím pro objednané jídlo. Jenže na place byla zrovna jen jediná servírka, ta se věnovala hostům u stolu, a tak než mi z kuchyně přinesla nachystanou porci, doběhl jsem zpátky k autu až po celých osmi minutách. Tím nám ovšem parkovací automat naúčtoval započatou první celou hodinu, takže se oběd prodražil o 2,50 eura.
Ani nezaplatíš.
To by nebyl takový problém, byť tedy daná suma se mi zdá za čistých 8 minut parkovacího času nehorázná. Problém byl, že oba jsme si vyjeli autem jen tak pro již dopředu koupené a zaplacené obědy, a jak se ukázalo, ani jednoho z nás nenapadlo vzít si do auta peněženku. Hotové peníze jsou doma, platební karty jsou doma, v kapse jsem našel jen 30 centů, hodinky do zástavy mi automat nevezme. Co teď?
To první, co mě napadlo, že tam auto nechám a zaběhnu si domů pro peníze, do té požadované hodiny bych se pořád i tak vešel. Dcerka ovšem v té nemocnici pracuje, a tak vyběhla k sobě na oddělení, půjčila si od kolegyně potřebnou sumu, a my jsme tak mohli parkoviště opustit.
Restaurace číslo 2 - všechno jsme prodali.
OK, jídlo číslo 1 máme v autě, popojedeme ty dva kilometry pro jídlo číslo 2 a 3. Tam bylo sice parkovacích míst tolik, že jsem si mohl i vybírat, pokazilo se ale zase něco jiného.
„Jéééé“, kouká na nás číšník, „vy jste dlouho nejeli, a já už jsem ty vaše dvě jídla stihl prodat. Já už tu pro vás nic nemám.“ Zmizel do kuchyně. „A kuchař vzkazuje, že už vám nic neuvaří, protože odpoledne tady máme soukromou akci, a on už chystá pro ně.“
Protože mě ale číšník znal, domluvili jsme se nakonec tak, že (už zaplacenou) objednávku nebudeme složitě stornovat, ale že mi ji tam nechá, a já mám tedy objednané dvě jídla na zítra. Stačí si jenom dojet.
Co teď ?
OK, sedím na parkovišti v autě, a v krabičce mi chladne to první jídlo. Nemáme u sebe sice peníze, ale dcerka zná číslo své platební karty nazpaměť. A tak hledáme v aplikaci nějakou (jakoukoliv) další restauraci, která by byla jakž-takž blízko, a která by ještě nabízela dvě jídla. On už je to dost kumšt, je relativně pozdě, a i obědy přes Munch jsou už docela vyprodané.
Jé, hele, tady je nějaké bistro, co ho ani neznám, a nabízí tam ještě pět obědů. Je to sice šest kilometrů daleko, ale já coby šofér tam tedy vyrážím, zatímco dcerka vyťukává za jízdy do appky svojí kartu, aby byly obědy zaplacené.
Restaurace číslo 3 - Co je to Munch? A co tady vůbec chcete ?
To bistro je v centru města, ne tedy ještě na pěší zóně, ale přece jen už beznadějně v zóně placeného parkování. Peníze i karty jsou doma, za nejkratší možné 15-ti minutové parkování chce automat 50 centů, já mám v kapse jenom 30, za parkování nemáme jak zaplatit. A tak dcerka zůstává v autě s instrukcí, že kdyby náhodou šel kontrolor, má bleskově nastartovat a kamkoliv zmizet, zatímco já beru tablet s aplikací a jdu dovnitř vyzvednout jídlo.
Bistro je úplně prázdné, není tu ani jeden zákazník. Obě přítomné servírky zrovna sedí u jednoho stolu a baští svůj vlastní oběd. Přeji tedy dobrou chuť a ukazuju appku, že bych tady měl mít schované dvě porce jídla.
„Co to jééé?“ vyvalí na mně obě holky kukadla. Vysvětluji, co je to Munch, ukazuju jim na displeji, že jejich restaurace je v tom také zapojená, a že jsem si tady objednal a zaplatil dvě jídla.
Slečny vůbec netuší, která bije. Vytahují mobil a volá se paní šéfové. Protože stojím hned vedle, slyším, jak je šéfka instruuje, že restaurace se do aplikace přihlásila asi před dvěma dny, že je to úplná novinka, a že by mně měli najít někde na počítači, co ho mají u výčepu. A že mi mají ty dvě porce dát.
Na ploše počítače běží program e-kasa pro účtování zákazníků, ikonku s názvem a logem Munch tam nevidí ani slečny, ba ani já.
Jedna ze slečen ale odchází do kuchyně, a za chvíli se vítězoslavně objeví s papírovou taškou, ve které jsou dvě porce oběda - přesněji 2× rajská polévka a 2× naprosto nezvyklá kombinace - řízek, a k tomu jako příloha něco jako granatýr. Zcela určitě to nebude dnešní jídlo, všechno je to chlazené, kuchař to pravděpodobně vyndal z nějakých zásob v ledničce. Nevadí, doma ohřejeme.
Závěrečné překvapení doma.
Domů jsme tedy přijeli po všech těch peripetiích zhruba po hodině, a přinesli jsme dohromady tři studené obědy. Moje žena vyndavá pánvičku a rendlík, a začíná to ohřívat - za chvíli jsou už jídla na talíři.
Polévka mňam mňam, ale ten řízek se mi nějak nezdá. Maso to asi nebude, ryba také ne… Dívám se zpátky do appky na menu, abych se pokusil odhadnout, co že jsem to vlastně dovezl domů. Áha. Ono to bistro byla veganská restaurace, toho jsem si při objednávání v autě nevšiml. A řízek není řízek, ale grilovaný plátek ze sóji. Tož tak.
Nevadí. Snědl jsem to, a můžu se utěšovat, že jsem dnes obědval pravděpodobně zdravě. Ale příště si dám větší pozor, odkud objednávám.
No a vám všem přeji dobrou chuť, pokud právě snídáte/svačíte/obědváte/večeříte.
Díky za to, že mé příhody čtete.
